Úvaha o jednotě

Zaznamenáváme mnoho pláče nad tím, jak je společnost, církev, farnost, společenství rozděleno. Jistě to tak mnozí cítíme a jistě má takový pocit reálný základ. Ale možná, že někdy drama rozdělení přeháníme a možná jej někdy jen využíváme jako omluvu pro to, abychom se sami vyhnuli odpovědnosti nebo práci.

Zkusím jen nabídnout a vysvětlit své laické myšlenky, které se tohoto živého tématu týkají. Myslím, že bychom si nejdříve měli ujasnit, co pod slovy „jednota“ a „rozdělení“ rozumíme. Může nám to pomoci přejít od pocitů k problémům a tím i k cestě k jejich řešení. Pocity řešit nelze.

Rozdělení většinou chápeme jako opak jednoty, aniž bychom se zamysleli nad tím, že oba tyto termíny v podstatě nemohou existovat bez kontextu.

Jednota se totiž musí vztahovat k něčemu. Jinak bychom museli být jen kopie jednoho člověka. Jednota a stejnost jsou zcela odlišné hodnoty. Proto, pokud chceme mluvit o jednotě, měli bychom si říct, k čemu se naše jednota má vztahovat. Hráči na hřišti jsou jednotní ve snaze zvítězit a podřídí tomuto cíli své dovednosti a schopnosti, byť to znamená, že přijmou jen nějakou část úkolu za svou. Ale tu splní co nejlépe, aby bylo dosaženo společného cíle. Pak se ovšem rozejdou každý za svým životem. Do rodin, do různých komunit, s různými názory a za jinými úkoly. Jednota hry už neexistuje. Pokud jde o takový jasný a relativně jednoduchý cíl, daří se jednotu uskutečnit snadněji. Existuje i společný úkol, nebo moderně „projekt“ třeba rodiny. Pokud se podaří vzájemné porozumění, sjednotí se všichni členové třeba na tom, aby se jim spolu žilo dobře nebo alespoň aby společně přežili. Příspěvek každého je i zde individuální a úměrný jeho schopnostem či věku. I tak nakonec plodem takové rodiny bývá třeba nová mladá rodina, které své členy sjednocuje třeba i podle jiných kritérií. Nedílnou podmínkou jednoty, která má být plodná, je mimo jiné respekt k odlišnosti a svobodě každého člověka. Jednota ve větších společenstvích znamená hledat a formulovat cíle, ke kterým se takové společenství může vztahovat. Měly by být dostatečně široké, aby umožnily oslovit mnoho členů, ale taky dostatečně zřetelné, aby si je nikdo nemohl přivlastnit zcela, ale abychom se naučili přijímat, ve jménu jednoty i vlastní ústupky a kompromisy. Myslím, že třeba záměr „budeme skvělá farnost“ je sice přijatelný pro každého, ale nemá smysl, protože nikoho k ničemu nevybízí, nezavazuje. Jeho naplnění se nikdy nedožijeme, a všichni to chápeme. Chybí zde něco, podle čeho bychom mohli vyhodnocovat, zda to či ono rozhodnutí bylo dobré nebo špatné a jak postupovat lépe. Pokud bychom ale formulovali cíl třeba „budeme farností pro mladé“, byla by situace přehlednější. Naše rozhodování, priority a schopnosti bychom pak vědomě podřizovali takovému cíli, aniž bychom ztratili vlastní svobodu. Mohli bychom se sdílet o tom, co navržený záměr podpořilo, co pokazilo a jak to uděláme příště. Přes rozdílnost našich názorů a schopností, přes naši různost bychom byli jednotní v hledání cest, jak otevřít farnost mladým. Přes naši různost by se nejednalo o rozdělení, protože bychom si ve jménu stanoveného cíle vyslechli jiné názory, odpouštěli, pomáhali a chodili spolu po mši na pivo nebo na florbal. I rozdělení totiž nejsme bytostně, ale pouze ve vztahu k něčemu.

Jen zlo se snaží, abychom na rozdělení dále pracovali a prohlubovali jej, abychom na něj kladli zásadní důraz, aby nám bránilo žít spolu důstojně a svobodně život mimo témata, na kterých se neshodneme. Neshoda není rozdělení, je normálním a logickým ovocem Ducha, je darem, na kterém jsme povoláni pracovat. Je výzvou k práci a pokoře. Rozdělení nastane, pokud o různosti názorů přijmeme za své pohled, že konkrétní jiný názor znamená, že jeho nositel je zlý člověk a nedá se mu věřit vůbec v ničem a dokud nepřijme můj pohled, nebudu se s ním o ničem bavit. Každá další komunikace pak vztah jen zhoršuje. Je to přesně opak toho, jak s námi jedná Bůh. Dává nám svobodu, lásku, nechává nás hledat a chybovat, ale počítá s námi stále. Náš život je trvalou nabídkou k hledání a spolupráci na jeho díle. Je na nás, jak ji dokážeme využít. Naopak zlo pracuje tak, abychom se takovému úkolu zpronevěřili, život vyprázdnili a soustředili se na rozdělení a nenávist. Na nic dobrého, aby nám už nezbyl čas ani síla, a abychom byli nakonec sami ze sebe nešťastní.

Pokud tedy říkáme „společenství, farnost, společnost je rozdělená“, zkusme si rozmyslet v čem je rozdělená, jestli to náhodou není jen pocit, který vychází jen z malé části životní zkušenosti a jestli by se nevyplatilo raději přemýšlet jinak. Třeba: “No v tomhle se neshodneme, nechme tomu nějaký čas a hledejme řešení. Ale třeba v tom, že naším úkolem, na kterém jsme se shodli, je otevřít farnost mladým, jsme zajedno a tak pojďme na pivo a zkusme hledat cesty, jak tomu pomoci.“ Myslím, že naším úkolem je hledat a nabízet témata, za kterými se dá tvořit živá neuniformní jednota a bourat představy, že to není možné…A myslím, že ani ta rozdělení, kterých se obáváme, by při pečlivějším zkoumání faktů nebyla tak fatální, jak se nám jeví a že by se nám lépe žilo, kdybychom si to uvědomovali.

Zdeněk Mrázek, Praha - Sever II 

PS :V oratoři Dona Bosca určitě panovala jednota. Všichni tam byli rádi, ale každý byl jiný. Dalo by se říct, že nejvzácnějším plodem jednoty je rozmanitost.

De Saint Exupéry: „Každý kámen ve stavbě katedrály má své jedinečné místo a celá stavba je proto krásná. Pokud by byly všechny kameny stejné, vznikla by pouze hromada kamení.“