Na návštěvě u Moniky Nedavaškové

Na mapě je Vidnava od nás necelých dvě stě kilometrů. Podle mapy.cz jsem tam za dvě hodiny a čtyřicet minut. To se dá zvládnout za den v pohodě i s malým výletem. Takhle jsem v duchu uvažovala ještě v úterý před cestou a i proto si vzala s sebou čtyřletou vnučku. Užijeme si pěkný den spolu a Markétka bude při konkrétní pomoci bližním. Pěkně si člověk plánuje a Bůh se směje :-)

Hned v první třetině cesty se holčička poblinkala. Pomohl supermarket a vlhčené ubrousky, přesto jsem ale zatáčky stříhala o dost pomaleji, než obvykle a neustále hlídala malou. S kolonami a provozem kolem Olomouce jsem počítala, rezervu půl hodiny však jsme vyčerpaly ještě před Šumperkem a pak už se zpoždění jen navyšovalo. Přejet hory v závěsu za dvěma tiráky byla zkouška trpělivosti, Jeseník pak obrazem žalosti. Všude spousta suti a ještě neodklizeného bahna, ač buldozery pracovaly na plno. Pobřeží Bělé je však dlouhé x kilometrů a síly omezené. Na více místech semafory a silnice jen v jedné polovině, jinde auta čekající na naložení suti uprostřed hlavní tepny, takže je musí celá kolona objíždět…

Do Vidnavy jsme tak dojely se zpožděním hodinu a půl. Markétka statečná a usmívající se na paní, která k nám na náměstí přichází a hned se k nám hlásí: „Jsem Monika Nedavašková“. Podáváme si ruce a rovněž nás obě představuji. Asi desetiminutovou procházkou se dostáváme k malému domku, který na první pohled vypadá velmi dobře. Jako by tu povodně zas až tak neřádily. Jen do výše cca metru obouchaná omítka na cihlu. Po otevření dveří však vidíme, že je to jen zdání. Uprostřed malého obýváku topí kamna na dřevo a přesto, že hřejí docela fest, kolem podlahy a ve všech rozích je ještě viditelně vlhká omítka. V ostatních místnostech, kuchyni, předsíni, ložnici je omítka opět do metru pryč, kamna se do těchto místností dostanou až bude alespoň obývací pokoj v pohodě. Tři děti paní Moniky se chtějí totiž co nejdříve vrátit domů. Zatím bydlí v domově, ve kterém jejich maminka pracuje a kde jim poskytli krátkodobé ubytování. Místnosti jsou holé, bez nábytku, bez dveří i zárubní. Všechno muselo pryč.

Jejich dům voda vlastně zaplavila nadvakrát. V sobotu večer zaplavila verandu, pytle s pískem ale vodu nepustily a rodina si oddechla, že to tentokrát zvládla skoro bez pohromy. Veranda se opraví. V neděli pak Monika s dcerami odjela zkontrolovat dům pokojného stáří sv. Hedviky na náměstí, manžel, dobrovolný hasič, chtěl odejít podívat se na evakuované, to už ale nestihl. Voda jej uvěznila v domě. „Druhá vlna přišla rychle a nečekaně, voda se k nám lila hned ze tří míst,“ vypráví paní Monika. „Manžel se chystal odejít jen několik minut po mně. Voda jej zaskočila, nechtěl otevírat dveře, pak se už jen snažil nějak pomoci a rychle skládat nábytek výš a nakonec utekl do horního patra. Tam pak vyčerpáním usnul. Voda už nestoupala“.

Paní Monika s dětmi se už k domu nedostala, policie a hasiči ji vrátili, že se tam jít nedá, voda už je všude kolem. Vrátili se tedy zpátky do domova charity. Hned, jak voda opadla, se celá rodina zapojila do práce, včetně nejmladší sedmileté dcery. Dětské pokoje v podkroví naštěstí neutrpěly, ale bude zapotřebí pořídit nábytek, kuchyňskou linka včetně spotřebičů, auto, na kterém je tu rodina dost závislá… Naše peníze tak jistě přijdou vhod. Paní Monika vyřizuje všem velký dík a ještě na whatsApp mi moc děkuje. Zůstáváme tak v kontaktu a i já se přidávám a moc děkuji všem dárcům i touto formou. Celkem jsme paní Monice poslali 117 800 Kč a dívala jsem se, že někteří ještě dále přispívají.

A jak dopadl výlet? I na něj nakonec došlo, ač se Markétka probudila až ve Šternberku. Ale jak klášter, tak hrad nám oběma nadobro vynahradily čas osmi hodin trávený na vozovkách.

Maria Novotná, členka provinciální rady