SEN DONA BOSCA JE ŽIVĚJŠÍ NEŽ KDYKOLIV PŘEDTÍM!

SLOVO HLAVNÍHO PŘEDSTAVENÉHO - dona Ángela Fernándeza Artimeho

Tváří v tvář všemu, co vidím v salesiánském světě, si s jistou vážností troufám říct: milovaný done Bosko, tvůj sen se dále uskutečňuje.

Milí přátelé, čtenáři měsíčníku Bolletino Salesiano,  posílám vám, jako každý měsíc, z hloubi srdce svůj osobní pozdrav. Mé úvahy, do kterých jsem ponořen, jsou motivované tím, co prožívám.

Věřím totiž, že k nám všem přichází život a že, pokud to, o co se dělíme s druhými, je dobré, je to dobré i pro nás a přináší nám nové nadšení.

Půst a Velikonoce nás zvou k znovuzrození. Každý den. K znovuzrození v důvěře, v naději, radostný pokoj, touhu milovat, pracovat a tvořit, chránit a zvelebovat lidi, talenty a stvořené věci, pro celou malou či velkou zahradu, kterou nám Bůh svěřil.

Nám salesiánům velikonoční slavnost vždy připomíná Velkou noc v roce 1846 na Valdoccu, kdy don Bosko přešel od slzí na louce bratrů Filipových k chudobné Pinardiho kůlně a okolnímu kousku země, kde se sen začal stávat skutečností.

Viděl jsem, jak se sen nadále uskutečňuje.

V této chvíli vám píšu ze Santa Dominga v Dominikánské republice. Předtím jsem byl na nádherné a velmi významné návštěvě v Juazeiro do Norte (na severovýchodě Brazílie v Recife) a několik posledních dní trávím v Dominikánské republice. Za pár hodin budu pokračovat do Vietnamu.

Uprostřed tohto „zhonu“, který se dá prožívat i s velikým pokojem, jsem posilnil své salesiánské srdce krásnými zkušenostmi a utěšujícími jistotami.

Povím vám o nich, protože mluví o salesiánském poslání. Dovolte mi začít příhodou, kterou mi včera řekl jeden salesián a která mě rozesmála i dojala. Zároveň mi prozradila mnoho o „salesiánském srdci“.

Malý vrhač kamenů
Jeden spolubratr mi vyprávěl, že před několika dny šel po jedné cestě ve vnitrozemí této země. Procházel blízko místa, kde mají některé děti zvyk házet kamení na auta, aby způsobily malé nehody, jako například rozbití okna na autě, a ve zmatku cestujícímu něco ukrást.

Stalo se to i jemu. Projížděl vesnicí a jistý chlapeček hodil kamen, aby mu rozbil okno auta. A podařilo se mu to. Salesián vystoupil z auta, zvedl chlapce do náruče a nechal se dovézt k jeho rodičům. Ale v rodině nebyl otec (ten je už dávno opustil), jen trpící matka, která zůstala s tímto synem a ještě menším děvčátkem sama. Když salesián řekl matce, že její syn rozbil okno auta (což chlapec přiznal) a že to dost stojí a bude muset za to zaplatit, ubohá žena se skrze slzy omluvila a prosila o odpuštění.

Vysvětlila, že nemá možnost zaplatit, protože je chudá, a že svého syna pokárá. V tu chvíli se nesměle přiblížilo děvčátko, sestřička „malého Magonehu dona Boska“, se zaťatou pěstičkou, otevřela ji a nabídla salesiánovi jedinou, téměř bezcennou minci, kterou měla. Byl to celý její poklad. Řekla mu: „Pane, tu máte na zaplacení skla.“ Můj spolubratr mi řekl, že byl tak dojat, že už nedokázal nic říci. Nakonec té ženě dal nějaké peníze jako malou pomoc pro rodinu.

Nevěděl jsem, jak mám ten příběh interpretovat, aby byl tak plný života, bolesti, nouze a lidskosti, že jsem si předsevzal podělit se o něj s vámi. O několik hodin později mi ukázali další malý salesiánský dům, který se nacházel blízko salesiánského domu, kde jsem byl ubytovaný. Přijímáme do něj děti, které nikoho nemají a žijí na ulici. Většina z nich jsou Haiťané. Dobře víme o tragédii, která se odehrává na Haiti, kde není pořádek, vláda ani zákon... a všechno ovládají jen mafie. Právě vědomí, že tyto malé děti, které sem přišly (nikdo neví, jak) a nemají kde bydlet, jsou přijímané v našem domě (momentálně celkem dvacet), aby potom, co se stabilizují, přešly do jiných domů s jinými výchovnými cíly (v různých domech máme dalších devadesát maloletých, vždy jsou tam salesiáni a lajčtí vychovatelé), naplnilo moje srdce radostí. Pomohlo mi to uvědomit si, že takto se zrodilo Valdocco v Turíně s donem Boskem a takto jsme vznikli my, salesiáni. Malá skupinka chlapců z Valdocca spolu s donem Boskem 18. prosince 1859 de facto  založila salesiánskou kongregaci.

Jak v tom všem nevidět Boží ruku? Jak nevidět, že celá tato práce je výsledkem čehosi o mnoho většího, než je lidská strategie? Jak nevidět, že zde a na tisíci jiných salesiánských místech ve světě se nadále děje dobro vždy za pomoci mnoha štědrých lidí a dalších, kteří se snámi dělí o výchovné nadšení?

Tento rok byl ve Španělsku v Madridě a na jiných místech (i v Americe) představen velkolepý krátkometrážní film Canillitas, který ukazuje životy mnohých z těchto mladých lidí. Byl jsem šťastný, že jsem se této reality mohl dotknout svýma rukama a vidět ji na vlastní oči. Milí přátelé, je skutečně pravda, že sen dona Boska se uskutečňuje i dnes, po dvoustech letech.

Včera jsem celý den ztrávil s mladými lidmi ze salesiánského prostředí, kteří se označují, i se cítí být lídry hnutí v salesiánské Latinské Americe. Toto hnutí se snaží zabezpečit, aby alespoň salesiánský výchovně-vzdělávací svět bral starostlivost o stvoření velmi vážně a ekologii vnímal s citlivostí papeže Františka, která je vyjádřená v encyklice Laudato si. Byli tam přítomni mladí z dvanácti zemí Latinské Ameriky (osobně nebo online) v rámco svého hnutí Udržitelná Latinská Amerika.  Je krásné, že mladí lidé sní a zavazují se k něčemu, co je dobré pro ně, pro svět a pro nás všechny, aby byl svět zachráněn. Zachránit znamená zachovat a nic se neztratí, ani jeden vzdech, ani jedna slza, ani jedno stéblo trávy. Nesmí se ztratit žádné velkorysé úsilí, žádná bolestná trpělivost, žádný skutek pečlivosti, jakkoliv malý nebo skrytý. Pokud dokážeme zabránit zlomení třeba jen jediného srdce, nebudeme žít nadarmo. Pokud dokážeme zmírnit bolest třeba jen jednoho života nebo nějakého utrpení, pomůžeme-li růst nějakému dítěti, nebudeme žít zbytečně.
Tváří v tvář tomu všemu si s jistou vážností troufám říci: milovaný done Bosko, tvůj sen je VELICE ŽIVÝ.

Mějte se dobře a buďte šťastní.                                    (Podle Il Bollettino Salesiano, březen 2024)