Na zázraky nevěřím ...

Hned první den po konci školního roku, který jsem poprvé prožil jako učitel na střední škole, jsme vyráželi na duchovní cvičení na Colle Don Bosco. 

V jiném článku o těchto exerciciích píše podrobně Pavla Jungmannová; já bych vám chtěl nabídnout trochu jiný pohled ...

Jak to vlastně vzniklo?

V srpnu 2021 jsme se loučili ve Zlíně s bratrem Palečkem - Honzou Rozsypálkem, který odcházel na studia do Turína. Na rozlučce s ním nás napadlo, že se vydáme na duchovní cvičení na Colle Don Bosco a do Turína k našim kořenům a zároveň se tam s Honzou potkáme.
Po dvou letech příprav jsme začínali naše exercicie jitřní mší svatou v 5:30 hod. v kostele na Jižních Svazích. Že něco úplně neklaplo mi došlo v okamžiku, když po mši sv. přišel k autu na parkoviště doprovodit svého spolubratra Toníka právě Paleček ...

Chvála Facebooku

Po dlouhé celodenní jízdě jsme se blížili ke Colle, zbávalo asi 60 kilometrů. Najednou mi pípl mobil (zrovna jsem jsem neřídil). Dívám se, kdo ze spolupoutníků něco potřebuje, protože jsme cestovali ve třech autech a měli jsme po cestě domluvené jen zastávky, kde jsme se čekali, jinak jel každý sám. Ale nebyl to nikdo z naší party, ale Don Jan Horák, salesián, který pochází z Prahy a dlouhá léta působil ve Vídni, mě prostě přes facebook "pošťouchl". Když už se mi připomenul, napadlo mě podívat se na jeho údaje, které o sobě zvěřejňuje, protože jsme se nikdy osobně nepotkali, pouze virtuálně. S vytřeštěnýma očima zjišťuji, že Otec Jan už nepůsobí ve Vídni, ale je na Colle Don Bosco :-) Hned jsem se mu ozval, že tam právě míříme a že se s ním konečně rád osobně setkám.
Nakonec to trvalo ještě další dva dny, než se povedlo sladit naše programy tak, že jsme se s Donem Janem mohli setkat, ale bylo to krásné setkání a i Otec Jan měl z naší přítomnosti (a češtiny) radost, až se chvílemi bazilika otřásala smíchy :-)

Jak jsem se zdokonalil v italštině

Jsem celkem znalý italštiny - téměř každý rok vyrážím na lyžování do italských velehor a tak si umím italsky objednat kávu a pivo a ještě jsem hlady neumřel :-) Při jedné z našich lyžařských cest mě znalejší spolucestující naučili italsky "odbočka vlevo" a "odbočka vpravo"; moc se mi to líbilo :-)
V neděli jsme se vydali pěšky z Colle za mamkou Markétou do Capriglia. Cesta vede "divokou" přírodou a po cestě se různě odbočuje. Chtěl jsem si proto zopakovat své znalosti ohledně změny směru a tak jsem se ujišťoval u našeho "Itala" Toníka, jak se odbočka vpravo a odbočka vlevo správně italsky řekne. Toník mě ale asi prokouknul, protože mi to říkal způsobem: "Tady bys měl jít doprava ..." apod. Nakonec jsem z něho ten "správný" výraz dostal, ale kroutil se u toho jako had ... :-)

Také jsem se přiučil, že už se neříká: "cappuccino", ale jen "cappucco", stejně jako místo "buon giorno" jen "giorno" a místo "buona sera" jen "serra". 

Vrcholem mé italské komunikace bylo, když jsem s rektorem baziliky na Colle připravoval věci k páteční mši svaté, protože Toník ještě zpovídal. Rektor na mě spustil svůj italský kulomet a já mu svou plynnou italštinou odpověděl: "Scusa. Non so parlare italiano." (nebo něco v tom symslu ...). Hloubavě se na mne chvíli díval a potom mi sdělil, že ani on nemluví česky a tak je to jedna jedna. S úsměvem jsme pak mlčky připravili věci na eucharistii a bylo nám spolu dobře :-)

Posel z nebe

První ze dvou dnů, které jsme trávili v Turíně, jsem doprovázel Toníka na vrátnici Valdocca, abychom domluvili parkování v areálu. Přímo proti nám vycházel ze dveří Anděl. Krásně jsme se na sebe usmáli a já se cítil jako v nebi.
Pane, děkuji za Tvé anděly, které nám posíláš do cesty. A to jsem ještě ani netušil, že jsem málem vrazil do budoucího kardinála ...

Jak jsme neudělali ostudu

V pátek ráno cestou do Vezzolana jsme se zastavili u čerpací stanice PHM Magnone, kde měli na Itálii hezkou cenu za naftu. Mělo to ale jeden háček - museli jsme čerpat přes automat s kreditní kartou, jinak nám nevytekla z pistole do nádrže ani kapka. Tedy jak komu. Jeden nejmenovaný řidič Víťa dokázal přemluvit stojan k tomu, aby mu vydal plnou nádrž bez toho, že bychom do stajana museli napřed zasunout kartu, aby si potom mohl strhnout poplatek (podle obsluhy je to naprosto nemožné, podle Víti však nic není nemožné). Abychom nezůstali dlužni, strčil jsem svou eurovou kartu aspoň po natankování do stojanu a z účtu se mi odečetla částka o cca 15 € vyšší. Vzal jsem si k ruce tedy Toníka a šli jsme platbu reklamovat. Carlos, jak se mladý pumpař jmenoval, nejdřív tvrdil, že není možné, aby nám stojan cokoliv vydal bez toho, že by si nejdřív přečetl údaje z naší kreditky, a pak nám vysvětlil, že ta vyšší částka je tam z důvodu rezervace částky bankou. Ano, to znám např. z Francie, ale vysvětloval jsem mu, že částka za čerpání do dalších dvou aut odpovídá naprosto přesně tomu, co se z účtu odečetlo a že to tedy není správné vysvětlení ...
Jak jsme se tak česko italsky domlouvali, nesprávná platba z mého účtu najednou zmizela a měl jsem jen odečtené ty další dvě platby. V tu chvíli jsme už nebyli my 15 € v mínusu, ale teď chybělo cca 90 € Carlosovi :-). Synek asi pochopil, že je něco špatně a změnil tón, už nás neměl za nýmandy z východu ...
Nakonec jsme se domluvili, že mu zavoláme po poledni, kdy bude předávat službu kolegovi a bude si dělat uzávěrku a tak uvidí, jestli mu vše sedí nebo naopak nějaké to euro chybí. Samozřejmě, že mu ta naše platba chyběla a tak jsme mu cestou zpátky zbytek doplatili. Ještě celé odpoledne chodily Toníkovi děkovné zprávy a Carlos nás zval, ať se příště za ním zase zastavíme.
Sice jsme neušetřili 90€, ale vydali jsme krásné svědectví o poctivosti křesťanů a salesiánů zvlášť (někdy v tom může být trochu rozdíl ...) ...

Cappucco e gelato

Tak, jak naše auta potřebují ke svému provozu naftu, potřebovali jsme i my ke svému každodennímu fungování, které bylo v těch vedrech náročné, svůj pohonný materiál. Už v neděli jsme vyhlásili heslo "Cappucco e gelato" a Toník záhy pochopil, že bez kávy a zmrzliny k nám raději ani nemá mluvit a velmi rychle zapadl do naši cappucco party :-)

Salesiánská vůně

Během našich exercicií mě Toník nabídl, abychom se po dnech střídali v udílení požehnání při ranních a večerních chválách a také při kázáních. Rád jsem souhlasil, zvlášť, když na mě vyšlo kázání v obou bazilikách na Colle (v horní i dolní). Nabídl jsem Toníkovi výměnu, ale chlapsky to odmítl :-)
Na Slavnost svatých Cyrila a Metoděje jsem tedy promlouval já a použil jsem slova papeže Františka, která pronesl při únorové generální audienci konané den po svátku svatých Cyrila a Metoděje (kromě nás a Slováků slaví zbytek církve jejich svátek 14.února, kdy sv. Cyril zemřel v Římě): „Svatí Cyril a Metoděj, apoštolové Slovanů a spolupatroni Evropy, které jsme včera liturgicky oslavili, mne podněcují k tomu, abych vás vyzval ke každodennímu svědectví o evangeliu ve vašem okolí a k šíření vůně Kristovy lásky, jež získává srdce pro dobro.“
Společně jsme pak přemýšleli o tom, jaká je salesiánská vůně Kristovy lásky...

Nejsem schopný jako Don Bosco nebo Dominik Savio zopakovat vše, o čem k nám Toník během toho týdne mluvil; přiznám se, že to pro mě tentokrát nebylo to nejdůležitější. Snažil jsem se ale velmi intenzivně nasávat vůni míst, kde má salesiánská kongregace své kořeny a přijmout ji za svou. Snad se mi to povedlo, protože i po vyprání všeho propoceného oblečení stále tuto vůni cítím a jsem Bohu vděčný za to, že jí mohu být provoněný a zároveň prosím o pomoc a sílu, abych i já touto vůní - tedy především vlídností, laskavostí a rodinností - mohl vonět druhým ...

Proč nevěřím na zázraky

Konečně se dostávám k vysvětlení titulku tohoto svého příspěvku "Na zázraky nevěřím ...".
Když jsem dlouhá léta pracoval v Charitě, často jsme říkali, že na zázraky neveříme, my na ně prostě spoléháme.
I tato duchovní cvičení mi znovu ukázala, že když za sebe udělám (skoro) vše, co je v mých silách a zbytek svěřím Pánu, dočkám se od Něj mnoha překvapení = zázraků. Že když mu dám něco ze své netrpělivosti, on mi to nakonec mnohokrát vrátí, protože je prostě velkorysý a nekonečně štědrý.

Díky, Pane :-)

Pár obrázků z našich duchovních cvičení: