Ohlédnutí za duchovním cvičením

Je středa, 22. 7. krátce po páté hodině odpolední a naše auto pomalu zdolává velké stoupání. Jedeme na duchovní cvičení na Sv. Hostýn. Jana Dvořáková, organizátorka, v předstihu zaslala emailem všechny důležité informace, takže v klidu parkujeme auto za poutním domem č. 3. Ještě dát za přední sklo povolení k pobytu a už míříme do poutního domu č. 1, kde budou naše exercicie probíhat. 

V chodbě se přivítáme s Janou, dostaneme klíče od přiděleného pokoje a po rychlém obhlédnutí a umístění zavazadel míříme do společenské místnosti na zahájení. S mnohými účastníky se známe z minulých exercicií, s některými se vidíme poprvé. Jsou zde jak starší spolupracovníci, tak mladší páry, některé o salesiánské rodině teprve uvažují. Sympatické je, že jsou zde i malé děti, několikaměsíční Kubíček a dvouletá Bětuška. O následovníky je tedy postaráno. Krátké seznamovací kolečko, představení exercitátora, kterým je salezián František Ptáček. A pak přichází krize. Ale nelekejte se, je to krize s velkým K. Krize očima víry. Tak se jmenuje kniha, ze které bude František Ptáček přednášet. A vzhledem k tomu, jak dnes všechno ve světě letí a slovo krize slýcháme velice často, je to dobře zvolené téma. Po večeři přichází na řadu tentokrát důkladnější kolečko, ve kterém se můžeme více poznat. Jana nás seznámí s programem následujících dní a po modlitbě uléháme a těšíme se na to, co nás čeká. Rána začínáme breviářem a po snídani začínají přednášky. V programu jsme si schválili, že celé dopoledne až do oběda budeme zachovávat mlčení. Dopoledne máme dvě přednášky a ve volném čase můžeme navštívit krásnou baziliku, nebo se jenom tak procházet a přemýšlet o tom, co jsme na přednáškách vyslechli. Ale přiznám se, že mlčení není mou silnou stránkou, takže se musím hodně ovládat. Ale nakonec jsem rád, vždyť duchovní cvičení je také o sebeovládání. Před obědem máme mši sv. a po ní dobrý oběd. Při něm si čteme o nelehkém životě Dona Boska a Jana nám občas zpestří obědové chvíle veselým vtipem. Odpolední siestu trávíme každý podle svého, mnozí z nás dají přednost "rozjímání vleže". Po odpolední kávě máme poslední přednášku dne a pak různý program. Jeden den křížovou cestu, ve které jsme vzpomněli na velkou postavu naší církve a salesiánského hnutí pana kardinála Štěpána Trochtu, další den růženec v kapli Panny Marie La Salettské a v sobotu růženec světla. Večery trávíme sdílením svých radostí, nadějí, vděčností, ale také bolestí a křížů, které nás všechny v životě provázejí. Končíme modlitbou breviáře a slůvkem na dobrou noc. A jak to tak bývá, to, co je krásné, velice rychle ubíhá. Najednou je neděle, slavnostní mše svatá, obnovení spolupracovnických slibů a loučení. V krásném prostředí svatohostýnských vrchů, pod mateřskou ochranou Panny Marie Svatohostýnské jsme si opět mohli uvědomit, jak velikým darem v našich životech je víra a život v církvi. A jak velikým darem je pro nás být saleziánem spolupracovníkem. Čím je člověk starší, tím více si toto uvědomuje a je za to Bohu moc vděčný. A tak velké poděkování patří otci Františkovi Ptáčkovi. Mohli jsme poznat jeho velké kněžské srdce a také to, že nejsme na život sami, ale že s námi jde Ten, který nás vykoupil, Ježíš Kristus, který je věrný a nikdy nás neopouští. A že krize, které do našich životů přicházejí, nás nemají utlačit, ale pozvednout. Velké díky taky patří Janě Dvořákové. S velkou pečlivostí celé exercicie připravila, neúnavně se o nás starala, měla všechno s láskou a pozorností připravené a nebylo toho málo. A velké poděkování také všem účastníkům exercicií za sdílení a laskavé přijetí. A speciální dík patří také Kubíčkovi a Bětušce. Svými hlásky (a Kubíček někdy i způsobem sobě vlastním) zpestřili naše společné chvíle. Takže, přátelé Boží, díky všem. A někdy zase na shledanou.

Jožka Scharf