Salesiánský kněz a mučedník Titus Zeman

Titus Zeman se narodil 4. ledna 1915. Titus byl nejstarší z deseti dětí Jána Zemana a Agnesy rozené Grebečiovej. Vyrůstal tedy v početné rodině a od dětství byl vychováván ve víře, a proto už jako desetiletý nastoupil do soukromého gymnázia, které vedli Salesiáni s úmyslem stát se knězem.

Rodiče však neměli peníze ani na cestu, aby ho tam doprovodili, a tak se nabídla teta, která měla vlak zdarma, že se vypraví s ním a záměr mu vytluče z hlavy. Ten chlapec tam musí jít.“
 

Nikomu se nepodařilo odradit ho od úmyslu stát se knězem. Dokonce i salesián don Bokor ho zkoušel odradit od této myšlenky s poukazem na to, že je ještě malý a že se mu bude stýskat po mamince, že maminka mu nebude nablízku. Tehdy gymnazisté, kteří studovali, ale všichni bydleli na internátě v Saštině. Domu jezdili velice málo, dokonce ani ne na Vánoce. Od malého Tita dostal odpověď:

– Prečo hovoríte, že tu nebudem mať mamičku? Áno, svoju pozemskú mamu tu nebudem mať, ale bude tu so mnou Panna Mária Pomocnica, ktorej som sľúbil, že keď vyzdraviem, prídem za ňou. Tá ma bude opatrovať a ochraňovať. Ja sa nerozplačem, lebo tam budem mať svoju nebeskú mamičku.

Tehdy don Bokor kapituloval a řekl: S tím chlapcem nelze mluvit. Nedá si to vymluvit, ten chlapec má povolání.  Je to Boží vůle proti, které nemá smysl bojovat. S tím chlapcem se nedá mluvit. Nedá si to vymluvit, ten chlapec je povolaný! Je to Boži vůle, proti které nemá smysl bojovat! Titovi už potom nestalo nic jít v cestě za vytouženým povoláním kněze.

Titus studoval Gymnázium postupně ve třech ústavech salesiánů v Šaštíne, v Hronskom Svätom Beňadiku a ve Fryštáku u Holešova. Pololetní a závěrečné ročníkové zkoušky dělal na státem uznaném Římskokatolickém reálném gymnáziu v Kláštore pod Znievom, kde i odmaturoval. Po maturitě vstupuje Titus do noviciátu v Hronskom Svätom Beňadiku. ten byl pro Čechy i Slováky společný. Do noviciátu tedy nastoupil v roce 1931

První řeholní sliby v Společnosti svatého Františka Saleského složil Titus Zeman 6. augusta 1932. Potom následovaly dva roky filosofie a po filosofii následovala pedagogická asistence a tu měl v Hronskom Svätom Beňadiku a v Moravské Ostravě. Po asistenci většinou šli klerici na studia teologie a nejnandanější asistenti ji studovali na Gregoriánské univerzitě v Římě. Titus začal teologii studovat v roce 1937 v Římě na Gregoriánské univerzitě. V studiu pokračoval v Chieri u Turína v Institutu teologie.

7. března 1938, se navždy zasvěcuje Pánu věčnými sliby. Po studiích teologie v Říme a v Chieri, tam kde teologii studoval i svatý Jan Bosko, byl 23. dubna 1940 v Bazilice Panny Marie Pomocnice Křesťanů v Turíne vysvěcený za kněze. Pokorně přijal neocenitelný dar kněžství z rukou kardinála Maurilio Fossati. Primici měl v rodných Vajnoroch 4. srpna 1940.

V následujících deseti letech byl kaplanem, katechetou a školským rádcem, vyučoval aj chemii. Když se po skončení studia vrátil na Slovensko, aby šířil Boží slovo a věnoval se mládeži, jak si to v mladí předsevzal, začal působit nejdříve v salesiánské oratoři v Bratislavě na Miletičovej ulici. 1. července 1941 byl tam jmenovaný kaplanem ve farnosti Bratislava – Tehelné pole. Inspektor saleziánů don Jozef Bokor ho přesvědčil, aby šel studovat na Přírodovědeckou fakultu chemii a přírodopis, aby mohl tyto předměty učit na biskupském gymnázium v Trnave. V roku 1943 uvolnili pátera Tita z duchovní správy. Přeložili ho do Trnavy, aby tam učil na církevním gymnáziu. V Trnavě působil jako profesor chemie, matematiky a fyziky na biskupském Slovenském gymnáziu. Byl mimořádně kamarádský, upřímný, tichý, skromný, laskavý a pozorný vůči všem. Pomocnou ruku podával bez požádání, když věděl, že ji někdo potřebuje a on dokázal v té chvíli pomoci. Během druhé světové války ukrýval s velkým rizikem mladého Žida v neobývané části gymnázia a staral se o něj.

Tajná akce s rozvěšením křížů

Po válce byl do bývalého biskupského gymnázia, které bylo zestátněné, dosazen za ředitele komunista Mikuláš Gašparík. Protože salesiáni doufali, že jim časem zase gymnázium vrátí, zůstali tam a dál vyučovali. Jednoho

dne po příchodu do školy zjistili, že ředitel nařídil sundat kříže. Studenti, profesoři, rodiče a obyvatelé Trnavy proti tomu protestovali, ale marně. Profesor Bakoš, páter Titus a student William Schmidt v noci 7. února 1946 kříže opět rozvěsili do všech tříd a také do sborovny. Studenti byli ráno mile překvapeni, ale ředitel to viděl jinak:

opět nařídil kříže strhat a oba vyučující vyhodil ze školy. Když Titus po této události přišel ke svým rodičům, matka mu řekla: „Proč to udělali, a proč jsi to udělal ty?“ Odpověděl jí: „Maminko, jsem služebník Krista Pána a já ho nemám mít na svém pracovišti?! Na této škole potom nemám co dělat!“

Přehlédnut při likvidaci klášterů

Poté, co v krátkém čase vystřídal několik míst, kde působil jako kněz, v září 1949 ho poslali za kaplana do Šenkvic. Tam se hned zapojil do práce ve farnosti. Právě díky tomu, že nebyl při likvidování klášterů a zatýkání řeholníků na svém místě –  ve svém řeholním domě jako jeho ostatní spolubratři –, unikl pozornosti úřadů a nebyl internován. A mohl působit dál. Na Tituse Zemana velice dolehly události barbarské noci z 13. na 14. dubna 1950. Tehdy státní moc obsadila všechny kláštery, řeholníky pozatýkala a přesunula do soustřeďovacích táborů, díky Boží Prozřetelnosti byl Titus na faře v Šenkviciach.

Trápila ho myšlenka, co se spolubratry a přemýšlel, jak jim pomoct. Začal se zabývat myšlenkou ilegálně převést mladé spolubratry a bohoslovce do Turína, aby mohli dokončit studium, které začali. Navštívil dona Františka Revesa na faře v Brodskom a řekl mu, co zamýšlí. Spolu se šli podívat až k řece Moravě na místa, kde začínalo pohraniční pásmo a kde by mohly, být brody. Protože s ilegálními přechody hranic nebo něčím podobným neměli žádné zkušenosti, dohodli se, že budou hledat převaděče.

Don Titus se vrátil do Šenkvic se záměrem, co nejdříve se setkat se spolubratry. V létě 2. července 1950 navštívil pátera Tituse v Šenkviciach don Ernest Macák a navrhl mu, aby převáděl nedostudované bohoslovce a mladé spolubratry do zahraničí. Když mu řekl, že ho napojí na jednoho převaděče, don Titus hned souhlasil. Nezaváhal ani vteřinu a přijal návrh, vždyť sám usiloval najít převaděče. Spolu odcestovali do Borského Svätého Mikuláša, kde dohodli setkání pátera Tituse s převaděčem Jozefom Mackom, který byl jedním z nejzkušenějších převaděčů. Don Titus se stal organizátorem velice riskantní a nebezpečné činnosti. Od toho okamžiku začal připravovat přechod přes hranice.

Situaci je třeba využít ke konání dobra

Sám však cítil, že je třeba toto zvýhodnění ponechané svobody využít, a tak hledal, jak pomoci ostatním. Především mu ležela na srdci starost o salesiánské bohoslovce, kterým nebylo dovoleno dostudovat. Rozhodl se, že se ujme riskantního podniku a pokusí se studenty převést přes ostře střežené hranice do  Rakouska a pak do Turína, kde by mohli pokračovat v cestě ke kněžství. Ani špatné zkušenosti a hrozící nebezpečí během dvou prvních ilegálních cest do Turína neodradili pátera Titusa od přípravy další cesty. Věřil, že ti, co budou moci studovat v Turíně, se jednou vrátí na Slovensko jako kněží, anebo půjdou na misie, kde budou šířit Boží slovo v jiné části světa.

Z Itálie se don Titus vrátil do salesiánského ústavu v Linci a zjistil, že Jozefa Maceka a Františka Totku zajistila rakouská policie. Dona Tita neopouštěla myšlenka převést další skupinu do Itálie. Během čekání na to, když je rakouská policie propustí, v sobotu a v neděli pravidelně kázal přes rozhlasové vlny stanice Bílé legie. Když ani v březnu 1951 nebyl Jozef Macek ještě na svobodě, dohodli se s Františkem Totkom, že další výpravu zorganizuji sami.

Ve snaze pomoci svým spolubratřím si neuvědomoval riziko, do kterého se pouštěl, protože František Totka nebyl tak zkušený převaděč jako Jozef Macek, a potom byl neplavec. František Totka přicestoval 22. března za donem Titem do Lince, potom spolu cestovali do Vídně a odsud do Sierndorfu. Nepozorovaně přešli přes celou sovětskou zónu, až přišli k řece Moravě. Řeka byla rozvodněná. I přesto nafoukli člun a na člunu ji přeplavali. Bylo to 23. března 1.00 hod, když se dostali na slovenské území. Za hranicemi je překvapila pohraniční hlídka, ale podařilo se jim utéci. Mohli tak připravit další skupinu na odchod z republiky.

Napotřetí to nevyšlo

První dvě cesty se skupinou bohoslovců a pak i kněží se mu podařily. Druhý přechod, ale sám hodnotil jako zázrak Panny Marie Pomocnice. Přes varování a nabídky zůstat v cizině se rozhodl ještě pro třetí cestu – datum stanovil  na 9. dubna 1951. Tentokrát se sešlo několik komplikujících skutečností: déšť, bláto, rozvodněná řeka Morava, ve skupince byli i starší a neplavci, kterým nestačily síly. Navíc přišli k řece až krátce před rozedněním. A projít bylo možné jedině za tmy.

7. dubna 1951 se v Šaštíne sešli don Andrej Dermek, don Leonard Tikl, don Pavol Pobiecky, don Jozef Paulík, dp. Justín Beňuška, ThDr. Štefan Koštial, koadjútor Jozef Baťo, bohoslovci Jozef Bazala, Anton Kyselý, Augustín Lovíšek, mladí spolubratři Ján Brichta, Anton Srholec, Anton Semeš, Anton Hlinka, Alojz Pestún a Klement Poláček. Nad ránem 8. dubna se vydali na cestu přes les směrem k Lakšarskej Novej Vsi, kde se setkali s knězem Antonom Botekom, prof. Františkom Minarovýchom, Dr. Emilom Šafárom a Dr. Viliamom Mitošinkom.

V noci byla bouřka a terén, kterým šli, byl celý rozbahněný. Don Titus poučil účastníky výpravy, jak se mají chovat v lese a později u řeky Moravy. Cesta byla dlouhá a velice únavná. Starší kněží nestačili těžkým terénem postupovat potřebným tempem a zaostávali. K řece Moravě přišli 9. dubna s více jak tříhodinovým zpožděním a zjistili, že je stále rozvodněná. Navíc ve skupině chyběli čtyři nebo pěti utíkajících. V celé skupině vznikl chaos i přes ubezpečení dona Tita, že uvažovaný způsob přechodu přes řeku je bezpečný. Někteří kněží, zvláště neplavci, to fyzicky a psychicky nezvládli. Báli se.

Bylo už nad ránem a nebyla záruka, že se všichni přeplaví na druhou stranu za tmy. Don Titus naléhal:

„Za každou cenu je třeba pokusit se přejit i když to někdo odnese prochladnutím anebo zápalem plic.“

I přes ujištění dona Tita se báli pokračovat v cestě přes rozvodněnou řeku. Nakonec se rozhodli, že se vrátí. Skupina se postupně rozpadla. Po rozchodu je spozorovali pohraničníci a postupně za pomocí armády a policie chytili šestnáct z dvaadvaceti členů skupiny. Už 9. dubna se rozšířila zpráva, že přechod se nepodařil. Všem bylo jasné, že je zle. Smutná správa se dostala i do Turína a Říma. U mnoha spolubratří to vyvolalo zděšení. V modlitbách se obraceli k Bohu a k Panně Marii Pomocnici křesťanů, s prosbou, aby je zachránili před smrtí.

Otec Titus byl převezen do bratislavského hradu. Na výslechy ho vodili do zadního křídla severního opevnění. Přitom ho vždy zbili. Třetí pokus, který však skončil neúspěchem a zatčením. Zeman byl vyslýchán, přičemž jej vyšetřovatelé brutálně mučili. Tehdy mu vytloukli i zuby. Na výsleších byl asi padesát osmkrát! Nelidské způsoby mučení způsobily, že zešedivěl.

Následovali měsíce mučení a výslechy Státní bezpečnosti (StB).

„Když vyslýchali, tak na chodbě pustili gramofon. To proto, aby nebylo tak slyšet výkřiky mučených,“ hovoří jeden z účastníků přechodu páter Anton Srholec.

Páter Titus o období výslechů, mučení a vězení řekl Augustínu Krivosudskému: „Když mě chytili, nastala pro mne Křížová cesta.“

Nejtěžší okamžiky po fyzické a psychické stránce jsem prožíval ve vyšetřovací vazbě. Trvala v podstatě dva roky. Pod oknem cely bylo popraviště. Denně ta přiváděli lidí. Poslouchal jsem strašné až nelidské výkřiky a nářky – ještě i tam je mučili. Žil jsem v neustálém strachu, že v jakýmkoli okamžiku se otevřou dveře na mojí cele a vyvedou mě na popravu. Podívej se na mne, z toho jsem zešedivěl. Když se mám v mysli vrátit k nepředstavitelnému mučeni během vyšetřovaní, řeknu ti upřímně, že se mne zmocňuje strašná hrůza. Používali nelidské metody bití a trýzněni nejvyššího stupně. Opakovaně například během výslechů přinášeli vedro plné výkalů ze žumpy, ponořili mi do něho hlavu a drželi, dokud jsem se nezačal dusit. Obrovské kopance do celého těla, silné údery s nějakým předmětem, facky. Po jednom takovém úderu jsem ohluchl. Trýznili ho i zimou a hladem. Lékař po třech měsících od Titova zatčení při prohlídce v justičním paláci v Bratislavě 11.  července 1951 zjistil, že vězni „Titus a spol.“ zhubli o 16 i více kilogramů.

Navržen trest smrti

Soudní proces začal až 20. února 1952. Obžalobu přednesl státní prokurátor Michal Krajčo, který otce Tita popsal jako zarytého nepřítele státu ve službách vatikánské zpravodajské služby a žádal pro něho absolutní trest – smrt.

Obhajoba dona Tita

Když bylo obžalovanému P. Titovi umožněno, aby přednesl svou obhajobu, řekl: „Ve svém svědomí se necítím vinný. Všechno, co se mi klade za vinu, dělal jsem z lásky k Církvi, a zvláště z lásky k Salesiánské společnosti, které děkuji za všechno, čím jsem. Cítil jsem povinnost převádět „na západ“ kněze, kterým zde bylo znemožněno kněžské působení. Za zvláštní poslání jsem považoval pomáhat salesiánským bohoslovcům a mladým spolubratřím odjet studovat do Turína a dokončit bohoslovecká studia, když se po zavření salesiánských domů nemohli stát kněžími, i když to bylo jejich vroucí touhou. Svědomí mi nic nevyčítá. Jsem spokojený.“

Zmírněno „jen“ na 25 let

Ráno 22. února se jednací síň zcela zaplnila. Předseda soudního senátu Pavol Korbuly vynesl rozsudek, ve kterém oznámil, že soud upouští od absolutního trestu smrti a Tita Zemana odsuzuje na 25 roků vězení.
Soud z příčin jemu známých nedal absolutní trest a odsuzuje se k trestu 25 let odnětí svobody …  Úhrnný trest pro odsouzené i s knězem ThDr. Koštialom byl 308 let vězení.

Následovaly pobyty ve věznicích na Slovensku, v Čechách i na Moravě: v Ilavě, na Mírově, v Jáchymově v táboře „L“ (označovaném jako likvidační tábor, kam posílali většinou katolické kněze), ve Valdicích… Bylo několik prezidentských amnestií: 1953, 1956, 1957, 1960 a 1962, při žádné však nebyl propuštěn.

Vynesení rozsudku nad donem Titem a jeho společníky bylo podnětem pro řeholní sestru Zdenku (Cecíliu Schelingovú) a skupinu lidí ze Státní nemocnice v Bratislavě, aby se pokusili osvobodit odsouzené z věznice Krajského soudu, ale 29. února všechny zajistili.

V posudku vypracovaném 21. března1956 v Jáchymove na dona Tita se píše: … Jeho postoj k práci bol velice dobrý a z této stránky bylo na něho spolehnutí. Pracoval v kolektivu, který byl na zdejším NPT mezi nejlepší. Jeho pracovní výkony byly vždy vysoko nad 100 %! Jeho postoj k dnešnímu lidově demokratickému zřízení je však úplně záporný a nijak to netají. Uložený trest pokládá za nespravedlivý a neúměrné vysoký. Denní tisk odebírá a čte, no nečerpá z něho nic na svou převýchovu…

Mše ve vězení – ale jak?

Příbuzní pátera Tita Zemana ho pravidelně v letních měsících navštěvovali. A  na  podzim přinesli hrozen. Když se dozorce ptal, na co hrozen, odpověděli, že Vajnory jsou v dobrém vinařském kraji. Z toho hroznu pak páter Titus tajně připravoval hroznovou šťávu, která se v takovýchto těžkých podmínkách mohla použít místo vína ke sloužení mše svaté. Ke mši svaté byl potřeba ještě chléb. Ten se připravoval z rohlíků pro diabetiky – neobsahoval nic jiného než vodu a mouku. Rukojeť lžíce, kterou jsme jako jediný příbor v cele mohli mít, jsme týden brousili

na kousku betonu u toalety v cele. Tak vzniklo ostří, kterým jsme potom rohlík pokrájeli na malé kostky, které jsme balili do cigaretového papíru, aby se nedrobily. Páter Titus s úžasnou radostí a vděčností sloužil mši svatou, aby se mohl setkat s Kristem a aby i nám mnohým mohl dát svaté přijímání. Sloužení mše svaté však nebylo snadné, protože v cele, kde nás bylo osm řeholníků-kněží, byl i jeden několikanásobný vrah, jehož úlohou bylo pravidelně donášet všechno, co jsme dělali a o čem jsme mluvili. Jemu jsme nabídli postel ve středu místnosti úplně nahoře, a tak jsme na posteli pod ním získali místo, které nemohl sledovat. Tam se sloužila mše svatá. Otec Titus znal všechny texty zpaměti, nejčastěji sloužil ke cti Panny Marie. Později dokonce prostřednictvím vězňů, kteří roznášeli obědy, posílal páter Titus v papírové krabičce na léky kousky rohlíku v cigaretovém papíře proměněné při mši svaté na Eucharistii i do jiných cel, zvlášť laikům, kteří byli vězněni pro Krista. Ostatním dával páter Titus přijímání při pravidelné obědové procházce na dvoře, vždy tak, aby si toho dozorci nevšimli.

Vzpomínka spoluvězně na pátera Tita

Když jsem se potřeboval vyzpovídat, dal jsem během odpolední vycházky vězňů znamení páteru Titovi. Chodili jsme dokola ve dvou zástupech. Protože jsem byl od něho vzdálený, byl jsem ve druhém zástupu asi deset metrů za ním, vystoupil z řady a sehnul se, jako by si zavazoval boty. Postavil se, až když jsem byl u něho. A tak jsme kráčeli vedle sebe. Já jsem se mohl nenápadně vyzpovídat. A tak dozorci, kteří nás sledovali, nic nezpozorovali. Když mi dal rozhřešení, podíval se mi na chvíli do tváře a já jsem pocítil úžasnou radost z Božího odpuštění a ze služby kněze, který zastupuje Krista. Tuto svátost vysluhoval horlivě, jako otec, přítel, soudce, lékař a kněz.“

vzpomínka spoluvězně z Valdic

Po uplynutí poloviny trestu požádal don Titus o podmínečné propuštění na svobodu. 9. března 1964 mu dali podepsat prohlášeni o mlčenlivosti a druhý den ráno proběhlo na Okresním soudě v Jičíne, projednávání jeho případ, bylo přijato usnesení, že Titus Zeman je podmínečně přepuštěný z vězení, ale celkovou délku trestu mu nezkrátili. Téměř po třinácti letech vězení 10. března 1964, předpolednem, přesně 11:25 hod. dona Titusa s podlomeným zdravím podmínečně propustili na zkušební dobu 7. let.

V roku 1967 se začala politická situace v Československé republice uvolňovat.

Don Titus dostal povolení sloužit mší svatou u bočního oltáři v kostele ve Vajnoroch v civilních šatech bez přítomnosti věřících. Denně po návratu z práce a v neděli před desátou šel do kostela a sám v tichosti sloužil mši svatou při oltáři Nejsvatějšího Srdce Ježíšova. Po několika měsících dostal souhlas zpovídat. Mnohokrát od nedočkavosti ani nesnídal a utíkal do zpovědnice, aby nikdo nemusel na něho čekat. Hovoříval: Já musím čekat na hříšníka, a ne hříšník na mne. Nepopsatelnou radost měl, když začátkem roku 1968 dostal souhlas sloužit mší svatou veřejně a vykonávat kněžskou službu. Přitom se postupně uzdravoval. Zapomínal na týrání, kterému byl bezdůvodně vystaven ve vězení. Získával sebedůvěru, a i změny v politické situaci mu dodávaly odvahu. Nadále však musel pracovat jako skladník. Večer 7. ledna 1969 pocítil don Titus srdeční nevolnost a druhý den večer 8. ledna jeho šlechetné a obětavé srdce dotlouklo. Jeho tělo zemřelo, ale jeho duše plná lásky se vydala na cestu do věčnosti. Byl pohřben 11. ledna 1969 v rodných Vajnoroch.

Nad jeho hrobem tehdejší inspektor Salesiánů páter Andrej Dermek prohlásil. „Neboj se, drahý Tite, tvoje kněžství dnes nekončí, ale pokračuje v kněžství těch, kterým jsi umožnil stát se kněžími. Několik desítek kněží salesiánů ti děkuje za své kněžství.“ „To, do čeho ses pustil, nebylo dobrodružství, lehkomyslnost, touha po senzaci. To byla láska k duším.“

Soudce sa dal na pokání

Titus Zeman zemřel pět let po propuštění z vězení, na selhání srdce. V těchto dnech ve Vatikánu vrcholí přípravy na jeho blahořečení. Zajímavý je taky osud Pavla Korbulyho, předsedy senátu, který odsoudil nejen Titusa Zemana, ale například i Zdenku Schelingovu. Podle Františka Neupauera se později Pavol Korbuly úplně změnil a konal pokání.

„Jeho syn vzpomíná, jak se styděl za svého otce, po kolenou šel od blumentálské fary ke kostelu, chodíval dvakrát denně na mše svaté a u Lurdské jeskyně dal v roku 1958 vytesat děkovnou tabulku: Mária vždy pomáhá.“

Členové výpravy se na Zemana nikdy za neúspěch nehněvali. Nebylo nám dané, abychom přes řeku přešli, říkávali. „Nehněvám se, naopak, jsem hrdý, že mi to bolo dopřáno. Jsem vděčný za zajímavou cestu životem,“ řekl Zemanovi při jednom náhodném setkání v Bratislavě v roce 1968 páter Anton Srholec. Spolu s ním odsoudili dvacet lidí, mezi nimi i ty, co kněžím pomáhali. Soudce jim dohromady dal trest 308 let.

V roce 2010 byl zahájen proces blahořečení Tituse Zemana a v 30. září 2017 bude blahořečen v Bratislavě.

Seznam odsouzených a výška trestu spolu s Titem Zemanem (v pořadí podle zápisnice z rozsudku):

• Titus Zeman, salezián kňaz, 25 rokov.
• František Buzek, 18 rokov
• Ferdinand Totka, 22 rokov
• Justín Beňuška, kňaz, 12 rokov
• Viliam Mitošinka, kňaz, 20 rokov
• Emil Šafár, kňaz, 14 rokov
• Leonard Tikl, salezián kňaz, 15 rokov
• Anton Semeš, salezián klerik, 14 rokov (ešte žijúci)
• Štefan Sandtner, salezián kňaz, 15 rokov
• Jozef Paulík, salezián kňaz, 14 rokov
• Andrej Dermek, salezián kňaz, 14 rokov
• Ján Brichta, salezián klerik, 15 rokov (ešte žijúci)
• Anton Srholec, salezián klerik, 12 rokov
• František Minarových, kňaz, 14 rokov
• Jozef Bazala, salezián klerik, 12 rokov
• Pavol Pobiecky, salezián kňaz, 13 rokov
• Ladislav Burián, kňaz, 2 roky
• Margita Luptáková, 12 rokov
• Augustín Hercog, 14 rokov
• Anton Kyselý, salezián klerik, 12 rokov

(Zdroj: Saleziáni don Bosca na Slovensku
            zpracoval Jan Ihnát, SDB)

Blahoslavený Titus Zeman - ke stažení v PDF