Den pro mámu s dcerou a také táta se synem

Naše společenství Újezd u Brna se ve svém naplňování výzvy ze Strategie ASC zaměřilo na rodinu s cílem upevnit její vztahy, navíc již dlouho uvažovalo o společném apoštolátu, dále chtělo vyjít ze sebe k dalším lidem a současně představit svou spiritualitu.
Tato východiska nás přivedla k projektu s dvěma variantami a my se při jejich uskutečňování možná překvapivě - bylo to poprvé - ale logicky rozdělili.

Zatímco mužská část našeho společenství uspořádala Den pro tátu a syna, ženské polovině našeho společenství se podařilo zrealizovat Den pro mámu s dcerou.
 

Jednalo se o jeden den částečně prožitý u sv. Zdislavy v Křižanově a částečně v diecézním středisku mládeže Mamre v Osové Bítýšce. Maminky si mohly vzít s sebou jednu dceru starší 11 let.

S dostatečným předstihem, neustále opřeny o Boží pomoc a o přímluvu naší Pomocnice jsme vše naplánovaly, domluvily, ve svých farnostech (jsme z více farností) jsme včas vyvěsily a rozdávaly plakátky, daly do ohlášek a zvaly osobně a pak jen doufaly, že kromě nás s našimi dcerami snad někdo přijde. Snažily jsme se i o cenovou dostupnost. Hlavně, ať se zaplní autobus. Výsledky zcela předčily naše očekávání. Už měsíc před termínem jsme musely vyhlásit stop stav a odmítat další zájemce. V projektu jsme se zaměřily na posílení vztahu mezi matkou a dcerou a z tohoto zájmu jsme vnímaly, že spousta dalších lidí to taky tak cítí.

Při samotném konání akce jsme maminky a dcery v průběhu dne vedly tak, aby byly opravdu spolu a ten čas vzájemné blízkosti, ve kterém se mohly sdílet, naslouchat si i společně tvořit, si pěkně užily. Ať už to bylo na zahájení při mši sv. v Křižanově nebo během malého putování po stopách sv. Zdislavy patronky rodin, kdy měla jedna k druhé přivázanou ruku stužkou jako znamení své sounáležitosti. Dále pak v Bítýšce, kde je po společném obědě čekala malá aktivita pod vedením naší psychoterapeutky, přednáška kadeřníka a jáhna Jana Špilara o vnitřní a vnější kráse ženy a nakonec tvoření: každá dvojice si nazdobila svoji svíci jako upomínku na prožitý den.

Podle vyplněných anketních lístků byly maminky i dcery spokojené a rády by si podobnou akci zopakovaly. Současně víme, že musíme uspokojit i ty dvojice, které jsme odkázaly na příště. Takže, je zde jasná výzva pro další rok, navíc už máme určitou zkušenost, je na čem stavět, víme také, co zlepšit.
Pro nás bylo ještě něco hodně důležité. Strávily jsme spoustu času vzájemnou komunikací, setkáváním, sdíleným nadšením, zodpovědností za společnou věc, ochotou, každá ráda vložila, co mohla, zažily jsme, že se jedna na druhou může spolehnout. A to je velká věc. Nakonec i finančně jsme vyšly dobře.

   Jsme vděčné Duchu, který nás vede, oživuje a dává nám charisma Dona Boska. Bohu díky!

                      Liduška Jenišová

Den pro tátu se synem

Průkopníky naší aktivity strategie ASC byli muži, kteří uspořádali na konci prázdnin akci „Táta a syn".

Přemýšleli jsme, jak celou akci pojmout, co udělat, co nedělat, na co se zaměřit, co bude cílem, na co vlastně máme nebo spíše na co si troufáme. Z počátku jsme byli tak trochu bezradní jak to pojmout, protože v dnešní době mají děti kolem sebe spoustu možností a aktivit. Nakonec jsme se rozhodli, že vlastním cílem je prožít den nebo možná dva „SPOLU“ táta a syn, jako dva rovnocenní „kámoši“. Prostě zažít něco nevšedního, ale spolu. Aby to bylo zajímavé a takové více „chlapské“, domluvili jsme se, že to uděláme na více jak jeden den i s přespáním v přírodě.

Sraz jsme naplánovali na pondělí 29. srpna v 17:00 hod.. I když se jednalo o pracovní dny (kluci měli ještě prázdniny), tak se překvapivě přihlásilo cca 45 účastníků. Součástí akce byl i cyklovýlet a tak všichni s sebou přivezli i kola a vybavení na přenocování. Po srazu a zahájení jsme se již na kolech přesunuli na plánované tábořiště.

Prvním společným úkolem táta a syn bylo vybudovat si vlastní nocleh (každá dvojice si vezla stan) a tak mohla začít první spolupráce otec a syn. Během 30 min bylo postaveno naše tábořiště na louce v údolí Rakovec. Sesedli jsme se v kruhu a vzájemně se představili. Po přečtení zajímavé pověsti o místních nájezdních lupičích a jejich přepadení a obsazení blízké osady a tvrze jsme vyrazili na druhý společný plán. Dobytí tvrze zpět. Byla to vlastně hra, kde pár z nás bránilo pomyslnou tvrz, všichni ostatní dobývali. Jako střelivo se použily papírové koule. Byla to skvělá bitva, včetně válečných pokřiků a všichni si to myslím užívali, jakoby úplně zapomněli na čas. No jo, když se chlapi pustí do války, tak čas jde stranou :-)

Dalším společným úkolem bylo zajistit si lovem potravu. Pojali jsme to trochu novodobě. Na stromech byly rozvěšeny přes větev sáčky a v nich klobásy pro každou dvojici. Protiváhou tohoto balíčku byl zase sáček naplněný vodou a úkolem lovců bylo vzduchovkou prostřelit sáček s vodou, aby voda vytekla a klobásy spadly dolů na zem. Úkol se zdál zprvu jednoduchý, ale mnohdy ani po několikerém zásahu balíček ne a ne spadnout. Nakonec všichni lovci odcházel spokojeně do tábořiště.

Slunce už zapadalo a tak jsme připravili společně dřevo na oheň a společně poseděli u táboráku, opékali buřty, zpívali a hráli na kytaru, různě si povídali.

Druhý den, v úterý ráno jsme vstali, poklidili stany, provedli ranní hygienu, tak nějak po „chlapsku“ (no za pár vteřin bylo hotovo … znáte to), každý posnídal ze svých zásob, něktří si připravili i kafe a začali jsme se připravovat na další velkou část programu a tím byl výlet na kolech, po místních trasách SingleTrail. Každý si to užíval dle svých schopností a momentální odvahy.





Když jsme se dostatečně vyřádili, tak jsme se přesunuli do blízké restaurace na jídlo. No nakrmit naráz 45 lidí není jenom tak, ale zvládlo se to a tak spokojení chlapi, myslím tím malí i velcí, protože všichni jsme si byli rovni, vyrazili opět na kolech na poslední část akce a tím byly blízké jeskyně „Rudické propadání“

Společně jsme prozkoumali několik děr a průlezů, nasoukali jsme se do úzké průrvy a prolezli chodbou až přímo k prvním vodopádům. Některým nám chlapům byly uzoučké chodby jen tak tak, ale když jsme upustili břicho, tak to vyšlo a mohlo se pokračovat dál  :-). Protože už se blížil večer, vyrazili jsme opět na místo srazu k autům. Udělali jsme několik společných fotek a krátce hodnotili letošní první akci. Všem se to moc líbilo a všem bylo líto, že už to končí. Jednoduše .... bylo to prostě moc krátké.

Na příští rok jsme se předběžně všichni dohodli, že podnikneme „druhý ročník“ v podobném duchu, třeba někde na severu v oblasti pohraničních pevností a hlavně …. NA CELÝ VÍKEND.
 

               Mirek Málek