Cíl je cesta a-neb cesta je cíl

Mallnitz, tak se jmenoval cíl naší cesty, kam se vydala skupinka spolupracovníků, z nejrůznějších koutů republiky (především ale z Prahy), 
aby společně prožila týdenní pobyt v rakouských Alpách.

V této malebné vesničce jsme měli zajištěné ubytování v penzionu Uhl, jehož správcem byl Rumun, jezdil v chevroletu, ale neuměl ani slovo německy. 

 

Druhý den po našem příjezdu byla neděle a tak, jakožto dobří křesťané, jsme se společně vydaly do místního kostela na mši sv. Jaké však bylo naše překvapení, když vešel pan farář. Přestali jsme si být jistí, zdali jsme opravdu v Rakousku, neboť byl celý černý, tedy černoch. Mše sv. byla vskutku slavností a mnohé ženy byly oděny v krojích. Přestože už to byly starší dámy, moc jim to slušelo. Po mši sv. nás čekalo milé překvapení ve formě malého občerstvení, které jsme rádi přijali. A pak už úprkem do informačního centra, abychom si zakoupili týdenní permanentku na lanovky v okolí.

Po krátké, i když trochu chaotické, diskuzi se vytvořilo několik skupinek, které se pak vydaly společně do hor nebo jen tak na procházku po okolí. Dnešní den, mělo být slunečno, ale předpověď na další dnové nebyla valná. Proto někteří chtěli zdolat nejvyšší vrchol v okolí – ANKOGEL, 3 252m - hned dnes. Je sice pravda, že lanovka je vyvezla do výše Gerlachu, ale to už bylo 12 hod. A potom ten sestup, více než 2 100 m (bez lanovky), darmo pomyslet. Kromě skupinky „Ankogel“ jsme se pak večer sešli u večeře, k modlitbě a k večernímu povídání (popíjení). Netrvalo dlouho a strhnul se prudký déšť. Minula osmá hodina večerní, devátá, nikde nikdo. Teprve pak dorazili ze skupinky „ankogel“ první, zcela promočení Palečkovi. Kolem půlnoci pak dorazil zbytek. Jak jsme se pak dozvěděli, prováděli záchranou misi pro skupinku Maďarů, která by jinak zcela jistě přišla k úhoně.

Přestože, jak už jsem psal, předpovědi počasí nebyly moc příznivé, tak jsme pořádně zmokli už jen jednou. A pak už bylo pořád krásně, neboť s námi byla Jana a o ní její manžel prohlásil, že kde je Jana, tam neprší. A tak jsme se drželi v její blízkosti a ono to tak skutečně bylo.

Večery probíhaly ve znamení vzájemného poznávání. Manžel měl představit svoji manželku a ona zase jeho. Aby nedocházelo k zbytečným depresím, tak jsme se domluvili, že budeme mluvit jen o dobrých vlastnostech a zálibách svého partnera (mnohým spadl kámen ze srdce), ale že to bude mít jeden háček, vsunout tam jednu nepravdu, kterou se budou snažit ostatní poznat. Nebylo to vždy snadné, ale bystré hlavy to většinou odhalily. Byly to hezké a obohacující večery.

I když jsme s sebou neměli pátera, tak duchovního vedení se velice hezky ujal náš jáhen, Roman Farion – díky Romane. Ke společné modlitbě někdy připojil duchovní slovo, krátké kázání, modlitbu v roce milosrdenství papeže Františka a vždy pak na závěr jáhenské požehnání – hned bylo člověku veseleji.

Častokrát si poslední dobou říkám, jak mnoho může jeden člověk zmoci, mnoho dokázat, mnoho ovlivnit. Ano, některé věci se dějí jaksi samovolně, když to neudělá ten, udělá to onen. Když na to nepřijdu já, přijde na to jiný. Ale pak jsou mnohé věci, které když neudělám já, neudělá nikdo jiný. Které, když nerozhodnu já, nerozhodne nikdo jiný. A tak bych Ti chtěl tímto, milá Lído (Janžurová), poděkovat, že jsi nás dala takhle hezky dohromady, protože bez Tebe by to prostě nebylo.

A na závěr pak připojuji básničku, kterou pro nás složila Hana Křištanová - Rechnerová – Kučerová (prostě naše Hanka).

                               za účastníky Vojta Tošovský

     Naši Janžurovi milí,
     v této vzácné naší chvíli,
     děkujeme ze srdce
     za Ankogel i Möllšpice.
     Organizování bylo skvělé
     - děkujeme všichni vřele.

     Málkovi - to Míra s Katkou
     berou cesty někdy zkratkou.
     Zdeněk vedle Stáničky
     zpívá pěkné písničky.

     Zindulkovic předpovědí
     cesty se nám občas mění.
     A když slunko vysvítá
     Luděk nám to spočítá.

     Palečkovi - Liduš s Jurou
     neuhli před vaší túrou.
     Vojta s Lídou plavou rádi,
     jsou to dobří kamarádi.

     A není to žádný žert
     - s Nepodaly je tu Čert.
     Na to máme požehnání
     Farionů vždycky k mání.
     A když chceme do náruče,
     požádáme o Obruče.

     Lítají zde Holoubci
     v údolí i na kopci.
     A tak se tu máme krásně,
     proto skládám tyto básně.

     Díky Liduš, Petře taky,
     ať nad vámi nejsou mraky.
     Korutanskou šunku jezte,
     vzpomínky si hezké neste,
     vínko k tomu popíjejte,
     rádi k domovu se dejte.