9.2. památka blahoslavené Eusebie Palomino Yenes

Dnes 9.2. je památka blahoslavené Eusebie Palomino Yenes (1899-1935). V roce 2004 jsem přesvědčil několik ASC, abychom jeli na víkend do Říma na blahořečení tří členů salesiánské rodiny: Eusebia Palomino Yenes (1899-1935), Alexandrína Maria da Costa (1904-1955), Augusto Czartoryski (1858-1893).

Zdálo se mi to bláznivé, ale bez určitého bláznovství není možné nic vykonat. Byli jsme ubytováni ve městě Aquila (100 km od Říma), mohli jsme však nechat auto na Velehradě, což bylo výhodou.
Eusebia obětovala život, za ukončení občanské války ve Španělsku. Může být inspiraci pro všechny. Bez oběti nic nejde.
 

Malá Boží žebračka

15. prosince roku 1899 - 10. února 1935. Svátek slavíme 9. února.
Když v Cantalpino nastala zima, odcházel vždy jeden muž a jedno dítě žebrat. Byl to čtyřicetiletý muž Augustin Palomino. 
Jeho dceři Eusebii bylo sedm let. Bývalo moc zima – napsala o té době jeho dcera – cítila jsem však teplo objetí své maminky a doprovázela mne její slova: „Vraťte se brzo, protože velice trpím.“ Když přišli do nějaké vesnice, chodili od domu k domu a prosili pro lásku Boží o trochu chleba. Nikdo neodolal úsměvu žebrajícího dítěte. Sami byli chudí lidé, dali jim aspoň skývu chleba, polévku, nebo trochu čočky, či kousek slaniny. Eusebie a její otec Augustin poděkovali, a pak šli směrem k další vesnici.

Když procházeli lesem, nasbírala Eusebia větve, tatínek pomocí dvou kamenů rozdělal oheň a na pánvi, kterou stále nosili s sebou, připravil večeři. Eusebia tvrdí: „Můj tatínek dokázal připravit tak dobré jídlo, že jsem radostí zpívala“. Když se maminka Juana Yenes a Augustin Palomimo vzali, spojili tak svou lásku i svou bídu. Bydleli v domku vyhloubeném člověkem, který zpracovával slámu s hlínou. Byly to tři vápnem obílené stěny. Celkem se jim narodilo pět dětí: v roce 1894 se narodil Antonín, který žil jenom tři roky, Dolores v roce 1896, Eusebia 1899, Antonie v roce 1902 a Mojžíš 1907, žil ale jenom několik dnů. Děti přicházely, ale tatínek Augustin nemohl sehnat práci. Bohatí majitelé polí, vlastnili velké lány, ho často najímali od května do září ke kravám, to znamená na 5 měsíců ročně. O rodinu se však musel starat celých 12 měsíců. 

Služkou a chůvou v 10 letech.

V deseti letech, vzpomíná, Eusebie, mě rodiče poslali jako služku a chůvu do jedné rodiny. Měli dítě a já jsem se musela o něj ráno postarat. Co se týče školy, měla, Eusebie čas navštěvovat jenom první základní. Ohromným prostorem, ve kterém žije, je příroda. První její vnímanou skutečností je Boží svět: „Byla jsem velice šťastná v polích, pozorovala jsem květy na lukách, naslouchala jsem zpěvu ptáků, pozorovala jsem mraky, co pluly po modré obloze, a říkala jsem si, jak je všechno krásné. Nejkrásněji ale musí být v ráji.“ Ve třinácti letech, spolu se sestrou Dolores, odchází do Salamanky dělat služku a chůvu.

Z počátku je v rodině, pak v institutu, později u Dcer Panny Marie Pomocnice křesťanů. Jednou v neděli vstoupila do oratoře dcer, aby se dala zapsat do sváteční školy. Sestra Miglietta - ředitelka, ji chvíli pozorovala, pak k ní promluvila. Potřebovali bychom dívku, jako jsi ty, aby nám pomáhala v domácích pracích a doprovázela dívky do státní školy. Chtěla bys to dělat? Vstoupila k nim začátkem prosince 1917. Odložila si svůj chudý batůžek vedle prostého lůžka, kam ji doprovodila její sestřenice. Jako první jí dali umlýt kávu. Sestry byly velice chudé a tuto zimu (zatím co Evropa prožívala čtvrtý rok války), klesla v Salamance teplota na 19 stupňů. V celé budově byla jenom dvoje kamna, dívky se shlukovaly kolem nich. Interní i externí žákyně školy měly nižší třídy v 
domě, ty interní odcházely pak do vyšších tříd do města.

Růžena Alfonso byla tehdy malou dívenkou, vzpomíná na tu dobu takto: „Byla jsem v koleji, když tam Eusebie, vstoupila. Se zvědavostí, která je vlastní dětskému věku, jsme já i moje kamarádka k ní přišly právě, když čerpala vodu u studny. Nikdy jsme ji předtím neviděly. Pozdravily jsme ji, ona odpověděla a podívala se na nás. Okamžitě nás začal přitahovat její milý pohled, veselost a nenucenost. Dokonce jsme ji každé ráno po příchodu do školy vyhledávaly, abychom mohly slyšet její láskyplná slova a vnímat fascinující výraz její tváře. .

„Žila jenom z Boha a pro Boha“

Eusebia na tu dobu vzpomíná takto: „Starala jsem se o to, aby v domě bylo čisto. Pomáhala jsem v kuchyni, 
věšela jsem prádlo, nosila jsem dříví a doprovázela jsem dívky, které u nás bydlely do školy, po městě nebo na nákup. I mezi tolika starostmi jsem byla šťastná a ani jsem moc nepociťovala zimu. Ani námaha ani mrazem popraskané a krvácející ruce mi nezpůsobovaly těžkosti, spíše mě těšilo, že mohu něco obětovat Pánu. Dělala jsem všechno s radostí a s úmyslem, abych umenšila počet svých hříchů a spasila duše. 

Z Eusebie nebude nikdy profesorka, avšak z jejího života začíná vyzařovat radostná „křesťanská pedagogika“, která v každé době a na každém místě učí lidi bez toho, aniž by si toho všimli a téměř aniž by to chtěli. Dívenka Eugenie Sanchez vydává o ní toto svědectví: „Jedna skupina dívek, která bydlela v koleji, byla jsem mezi nimi i já, byla pověřena, aby dala znovu do pořádku jídelnu. Když jsme procházely kolem kuchyně, podívaly jsme se tam jenom proto, abychom viděly Eusebii Palomino. Sestra, která nám dělala asistentku, se nás často ptala: "Mohu vědět, proč do té kuchyně chodíte, když už můžete odejít?“ Odpovídaly jsme stále stejně. „ Posloucháme tam Eusebii“. Bylo vidět, že žila jedině z Boha a pro Boha. 

Postulantka – kuchařka

Je 31. ledna 1922. Eusebia je přijata jako postulantka spolu s učitelkou Amálii Fernandez. Nyní má odejit do Barcelony a začít přípravu na noviciát. Postulantka- učitelka odjíždí, ale Eusebia (jak vypráví kronika domu), bude dělat postulantát zde, protože v domě schází kuchařka a ona ji nahradí. První třída základní školy - to zůstane její jediný titul. Napíše o tom toto: „Udělala jsem postulantát v Salamance a každou věc, která mi byla nařízena jsem dělala s radostí.... Zatím, co jsem věšela prádlo, modlila jsem se celý růženec. Všechno jsem nabízela Nejsvětější Panně. Když jsem kráčela po ulici, myslela jsem neustále na svatostánek v kostelích, kolem kterých jsem procházela. Udělala jsem si také duchovní svaté přijímání. Když jsem měla čas a kostel, kolem něhož jsem procházela, byl otevřený, alespoň na okamžik jsem se tam zastavila“.

Po šesti měsících jsem odjela do Barcelony. Slavil se zde právě veliký svátek a na každé slavnosti jsou kuchařky vždy ve velké úctě. Inspektorka z Barcelony, suše nařídila, že ji potřebuje, a tak ji bez nějakých odmluv nechaly odejit. Po cestě viděla Eusebia poprvé ve svých 25 letech moře. Mnohokrát se předtím modlila k Panně Marii „Hvězdě mořské“. Dne 5. srpna 1922 obléká Eusebia poprvé hábit FMA a začíná dvouletý noviciát. Její dvě spolunovicky na Sestru vzpomínají: „Během prvního roku byla Eusebia pověřena starat se o zahradu“. „Byla jednoduchá, ryzí, nevinná. Kvůli její jednoduchosti se jí častokrát posmívaly, ale ona se nikdy neurazila“. Na začátku jí učitelka v noviciátě, sestra Servalle, nabídla knihu, aby začala meditovat. Eusebie se ji však s údivem zeptala: „K meditaci je nutná kniha?“ „Jak to děláš ty“, zeptala se jí učitelka. “Mně stačí, když vidím olivovník nebo nějaký jiný strom, abych meditovala o Bohu.“ I když měla jenom jednu třídu, přesto Boha znala velice dobře.

Je Bílá sobota o velikonocích roku 1924. Schází jenom 5 měsíců do doby, kdy by měla 5. srpna skládat sliby a stát se Dcerou Panny Marie Pomocnice. Eusebia pracuje ve sklepě ve spížce, kde jsou brambory a láhve. Je potřeba je omýt Kdosi na ni volá, že má ihned přijít nahoru. Vezme do každé ruky láhev, co má přinést do jídelny a pospíchá po schodech. Přišlápne si však hábit a skutálí se dolů. Z lahví jsou rázem střepy. Velké kusy skla se jí zabodnou do ramene a přeseknou tepnu, krev stříká na všechny strany. Přivolaný lékař dělá, co může. V noci se objevuje další krvácení, které se jen obtížně zastavuje. Je jí udělena svátost nemocných. Eusebie velice trpí, dva měsíce se pohybuje mezi životem a smrtí. Když se ji někdo zeptá, jak se jí daří, odpovídá velice vlídně: „Plním Boží vůli“. Bůh ji daruje tolik zdraví, kolik potřebuje, aby mohla na lůžku vykonat 5. srpna 1924 sliby a dostala první list poslušnosti, který ji posílá do domu ve Valverde. Když odjíždí, obejme svoji drahou sestru Caridad a říká: „Staňme se svatými, všechno ostatní je ztráta času“.

Zázraky sestry Eusebie.

Valverde je městečko na úplném okraji jihozápadního Španělska, mezi španělskými doly a Portugalskem. Kolem jsou hory, je to ztracený kraj. Přicházejí sem horníci, přijíždějí vozy na odvoz vytěžených minerálů, lidé přivádějí velký počet mul, co pomáhají horníkům s transportem vytěženého bohatství. Ve Valverde žijí prostí a chudí lidé. Když tam sestra Eusebia přichází, přidělí ji kuchyň, vrátnici, prádelnu, asistenci v oratoři. V takových skromných prostorách mezi prostými lidmi bude Bůh působit „zázraky“ skrze sestru Eusebii. V srdcích mnoha lidí zůstane malá žebračka s neodolatelným úsměvem jako ta, která vztahuje své ruce k Bohu. Ani Bůh neumí odporovat jejímu neodolatelnému úsměvu. Dívky ze školy a z oratoře ji při jejím příchodu ohodnotily: „malá, žlutá, hubená s velikýma rukama a s ošklivým jménem“.

Za nějaký čas ji však stále častěji vyhledávaly, aby jí pomohly v práci, aby jí naslouchaly. Mluvila jim o matce Mazzarelové, o Donu Boskovi, o misiích mezi Chivary, mezi Číňany, vypráví jim o svatých, o kterých si přečetla v noviciátě. Za několik let budou tyto dívky mezi postulantkami v Barceloně. Když se nová inspektorka, matka Covi, ptá postulantek, odkud jsou, slyší neustále opakovat, Valverde, Valverde...... Překvapená matka tedy říká: „Co v tom Valverde je?“ Uslyší, že je tam prostá kuchařka, která vypráví dívkám prostými slovy. Jednou tedy matka Covi do Valverde přišla. Měla toto datum poznamenané v kalendáři jako normální vizitační návštěvu u FMA. Sestra Eusebia o tom věděla, a proto včas zasela špenát, aby byl na stole co nejčerstvější. Jenže nepršelo, a tak špenát sotva vzklíčil. Sestra Carmen Beguer, co v té době v domě žila, vypráví: „Sestra Eusebia vstoupila do zahrady a řekla Pánu: „Kdybys, Pane, v minulých dnech nechal trochu zapršet, tak bych věděla, co dát dnes k večeři. Pamatuji si, že měla velký hrnec pro vaření na ohni. Když se vrátila do kuchyně, měla špenát velký jako dlaň. Matka Covi tak mohla jíst čerstvý špenát“.

Jednou jeden člověk hloubil krumpáčem u sester v suché zemi studnu. Najednou se uvolnil kámen a voda prudce vytryskla. Zakrátko byl celý ve vodě. Sotva měl čas zavolat pomoc. Sestra Eusebia nebyla daleko, běžela za hlasem. Protože nevěděla co dělat, hodila mu tam svůj kříž, co měla na krku. Voda se ihned zastavila a dělník vylezl celý zděšený a zmoklý. Vrátil jí její křížek a poděkoval. 

Jedna mladá dívka se soukromě svěřila sestře Eusebii, že její tatínek je zoufalý. Měl hospodu, ale protože byl dobrý katolík, netoleroval klení a nemravné řeči. Po jedné takové výtržnosti, kdy návštěvníci zpívali nemravnou písničku, hosté odešli a už se nevrátili. Byl to krach pro celou rodinu. “Buďte klidní, - vrátí se - řekla sestra Eusebia, budu se za to modlit“. Hosté se vrátili a Jenovefa jí přišla poděkovat.

Snívala jsem

Později o sestře Eusebii kolovalo mnoho příběhů, anekdot, které se předávaly slovně. Za sestrou Eusebií přicházeli pro radu seminaristé, řeholní sestry, kněží, dívky. Mluvila s nimi během věšení prádla, při práci na zahradě nebo při vaření brambor v kuchyni. Byla klidná a poradila, předpovídala budoucnost, povzbuzovala ve správném povolání a odrazovala od nesprávného. Když se jí někdo ptal, odkud takové věci ví, odpovídala slovy Dona Boska, jak často opakoval: „zdálo se mi o tom“. Nečetla moudré knihy, ani nevykládala karty. Každý den četla o utrpení Páně. Dělat křížovou cestu je hezké, ale je těžké vzpomenout si na 14 zastavení.

Modlit se růženec je jednoduché, ale ne všichni si vzpomenou na 5 bolestných tajemství. Sestra Eusebia namísto 5 bolestných tajemství si připomínala 5 Ježíšových ran: na nohou, na rukou a v boku. Bylo to tak prosté, že by to umělo i dítě. Sestra Eusebie, povzbuzovala i jiné dělat to také tak. Španělsko tehdy vstupovalo do víru občanské války. Mělo velkým a dlouhodobým společenským nespravedlnostem zaplatit potoky krve. Přicházela nenávist revolučních marxistů, ti chtěli křivdy nahradit jinými, ještě většími, nenávistí vůči Bohu, kněžím, řeholnicím. Zůstávaly spálené kostely a kláštery. Sestra Eusebie, upozorňovala na bouři, která byla tehdy ještě daleko, a nabídla se Pánu jako oběť za své sestry. Bůh přijal její nabídku. Astma se stalo nesnesitelným, způsobovalo ji mnohokrát skoro smrt. Její tělo bylo někdy jako nafouknutý míč. Zemřela 10. února 1935 v pouhých 35 letech. Ten, kdo byl její smrti přítomen, natahoval ruku jako malá žebračka, a říkal: „Prosím, řekni mi o něčem dobrém, o něčem, co by mě potěšilo.“

Blahoslavená byla papežem Janem Pavlem II. 25. dubna 2004. Osobně jsem se toho blahořečení zúčastnil.

                Jan Ihnát