Co nového po pěti letech u Kvapilů?

„Láska jsou křídla, která Bůh dal člověku, aby mohl vystoupat až k němu.“

Michalangelo Buonarotti
 

Milí přátelé, 24. ledna tomu bylo pět let, co se Tomovi stala mozková příhoda – prasknutím cévy vrozené malformace – a co jsme spolu doma. Díky vám za všechny modlitby a jinou podporu, protože to mě také drží, abych se nehroutila pod tíhou té dennodenní služby („stokrát nic umořilo osla“). Je to neustálá konfrontace s utrpením blízkého člověka a všech okolo, i když těch krásných i pokojných chvil je taky hodně. Ale přiznávám, že k tomu hroucení občas nemám daleko.Takže díky!

Podle tohoto dlouhého úvodu jste pochopili, že to tentokrát po delší odmlce bude dlouhé čtení. Předem se omlouvám. Mám toho hodně na srdci a zdaleka to nebude všechno, co bych vám chtěla říct. Teď se cítím plná vděčnosti za to, co jsme prožili v poslední době a to se to potom píše!..

 V listopadu měl Tom epileptický záchvat (poprvé od mozkové příhody). Byl už předtím nějakou dobu neklidný a podrážděný, ale nedokázal říct, co ho trápí, kde ho bolí... Tak se to stalo, dostal jiné léky a jakoby se mu „rozbřesklo“. Vzývám různé svaté i ze salesiánské rodiny, nejvíc bl. Alessandrinu, tak teď nevím, komu to „přičíst“. Nejhezčí a nejpřekvapivější zážitek jsme potom prožili na našem spolupracovnickém salesiánském spolču. Probírali jsme v prosinci poslední téma – „Smrt a pokračování díla Dona Boska“ a dělali jsme „kolečko“ na otázku: „Don Bosco ve svém životě prožil radost i utrpení, úspěchy i ponížení. Jak já přijímám oba tyto nevyhnutelné póly lidského života?“ Když jsem měla mluvit já, řekla jsem bezprostředně a troufale, že bych někdy nejraděj byla s Tomem už na věčnosti! Tomáš seděl vedle mě – obrátil se (podle mě s šibalským úsměvem) ke mně a řekl: „Mě z toho vynech!“  A ještě říkal, že všem moc děkuje, jak mu pomáhají a že je tady moc rád... Byli jsme všichni překvapení, ba v šoku, že vůbec na spolču promluvil a ještě takhle!

 Tom má pořád 4. stupeň postižení motoricky, je na tom spíš hůř. Ale víc teď komunikuje. Tolik vět najednou a srozumitelných, odpovídajících situaci neřekl, ani nepamatuji. Už si to zapisuji, protože je to často vtipné nebo dojemné nebo všechno dohromady. (Samozřejmě ale zůstává, když je ve stresu, tak volá často – „pomooc, nééé, kurva“... – v kostele třeba, když to člověk nejmíň čeká! Třeba při kázání. Nedávno mi tam jedna dobrá duše řekla, jestli by mu páni faráři nemohli domluvit! Kdybyste o nějakém takovém věděli – dejte vědět.)

Další pěkné a povzbudivé chvíle jsem s Tomem prožila na adventní duchovní obnově v Komunitě Blahoslavenství v Dolanech. Hned při úvodní mši svaté mě zasáhlo, když otec Vojtěch před sv. přijímáním řekl místo „blahoslavení“ – „Šťastní, kdo jsou pozvaní k hostině Beránkově!“... Jsem šťastná?!!! Celou dobu jsem nad tím pak musela přemýšlet, že já, která tak často prožívám těžce tíhu všedního dne – patřím vlastně mezi ty šťastné... a TO je pravda!

Další dny měla sr. Veronika (napsala malou knížku Velká malá Terezie – vřele doporučuji) přednášky na téma naděje a čerpala z encykliky Spe Salvi Benedikta XVI. o křesťanské naději a encykliky Lumen Fidei (Světlo víry) papeže Františka. Bylo to všechno tak silné, včetně rozhovoru s ní, že z toho čerpám dosud a jsem šťastná přes všechny vnější bouře, které samozřejmě  následovaly.

Ale všechno to začalo ještě dřív rozhovorem (a Bůh ví, čím ještě) s naším salesiánem Františkem Blahou, kdy jsem mu „plakala na rameni“ a vylila mu své srdce plné úzkosti, strachu, obav, bezmoci, rozhořčení, vzdoru, lítosti, otázek... a on to všechno na sebe nechal valit a valit... a pomohl mi to mé srdce otevřít Boží lásce. Teď teda je v něm radost a pokoj. Vím, že zase přijdou pokušení, ale prožívám velkou vděčnost a snažím se to zapamatovat pro období temna. Abych taky mohla „být věrná tomu, co jsem viděla ve světle“ ( Exupery).

Jsem taky vděčná za slova papeže Františka, které jsou velkou posilou, povzbuzením, ale taky vyzývají k přehodnocení mnohých postojů...

Na té adventní obnově jsem tolik načerpala, že jsem plná energie a radosti doteď!

Umocnily to ještě krásně prožité Vánoce a „dovolená“ na horách na Gruni. Tom byl týden v domově Daliborka (to je služba odlehčovací péče – pod charitou Prostějov, v které vzorně řediteluje náš přítel a salesiánský spolupracovník Fana Hynek).

Takže radost trvá, ale bolesti a starosti se nevyhýbají, jak už to bývá. Náš nejstarší syn Lukáš (31let) se svojí hodnou ženou Jaruškou prožívají teď těžké období. Mají dceru Adélku (4 roky) a syna Prokopa (1,5 roku ). Asi v jednom roce se rodičům zdálo, že špatně slyší a po různých vyšetřeních, nakonec se na specializovaném pracovišti v Brně dozvěděli, že mají neslyšící dítě (kvůli virovému onemocnění Jarušky v těhotenství). Přijímají to oba statečně, ale je to velká zátěž pro jejich vztah a Lukášovo „zdraví“. Bojuje od 18 let s Crohnovou nemocí. Lukáš je narozený 11. února (svátek P. M. Lurdské) a já cítím velkou touhu uskutečnit s Tomem pouť do Lurd. Nemyslím si, že by museli být Tomáš, Lukáš a Prokůpek uzdraveni na těle, ale ti, kdo tam byli, podávají svědectví, že prožili uzdravení duše a získali velkou posilu a povzbuzení i pro své blízké. A to teď opravdu potřebujeme. A vás prosím o modlitby. Vím, že ty vaše mě drží nad vodou!

Pokud jste dočetli až sem, máte můj obdiv, a pokud se k tomu i pomodlíte, tak vděčnost.

Vaše Olga Kvapilová

P.S.1: Zúčastnila jsem se soutěže o zájezd do Lurd (i několikrát ):-), tak doufám!

P.S.2: Ani jsem se s tím zatím nikde „nechlubila“ – bodejť (kromě svých nejbližších), ale mám chuť teď se s tím svěřit. Po duchovních cvičeních, které jsme s Tomem prožili v srpnu na Lipinách, jsme se vraceli v neděli (bylo úmorné vedro) domů do Olomouce. Moc jsem v noci nespala, tak jsem byla unavená, ale když jsem vždycky zastavila na benzínce, abych si odpočinula – Tom moc dlouho nevydržel v klidu a volal pořád, ať jedem. No a jak už to bývá – když má člověk pocit, že už je doma – jsem na té dálnici D1 mezi Vyškovem a Prostějovem měla mikrospánek! Probrala jsem se při bočním nárazu do předjíždějícího auta, protože v mírně pravotočivé zatáčce jsem v tom „zapomnění se“ jela rovně. Abych to neroztahovala (jak už to u nás bývá) – nikdo neměl ani šrám na těle (možná na duši, protože to druhé „pošramocené“ auto bylo poněkud dražší než to naše), jen teda ty boční strany aut byly trochu zdeformované.

Asi tady prostě máme ještě nějaký čas „sloužit“.

Deo gratias!