Svatý Josef Caffasso

Svatý Josef Caffaso (15. 1. 1811 - 23. 6. 1860). Svátek slavíme 23. června.
Byl spolurodák svatého Jana Boska. Narodil se v Castel¬nuovu d'Asti 15. ledna 1811. Byl synem malých zemědělců. Doma byli čtyři. Sestra Marianna, která byla nejmladší, se stane matkou Dona Josefa Allamano, dnes blahoslaveného, zakladatele dvou misionářských kongregací. Cafassův rodný dům je pár kroků od hlavního náměstí v Castelnuovu.

V roce 1833 byl vysvěcen na kněze a potom vstoupil do Kněžského konviktu v Turíně. Byl to ústav pro zdokonalování formace kněží a pastorace. Zůstane v něm až do smr¬ti. Stane se i jeho rektorem. V Konviktu se dýchá ovzduší spirituality svatého Ignáce z Lojoly a teologická a pastorační orientace podle svatého Alfonze de‘Liguori. Konvikt je vedle kostela svatého Františka z Assi. Teolog Alois Guala spolu s Josefem Cafassem zde připravovali 45 kněží na pastoraci v nových poměrech. Příprava trvala dva roky. Don Bosko tam prožil výjimečně tři. Mladí kněží denně absolvovali dvě přednášky. Dopolední měl Don Guala, večerní Don Caffaso. Během dne kněží pomáhali v nemoc¬nicích, ve věznicích, v charitativních podnicích, procházeli chu¬dinské domy a podkroví, kázali v kostelech, vyučovali mládež náboženství, sloužili starým a nemocným.

Přednášky nehromadily teoretické vědomosti z teologie. Řešily problémy, s nimiž se mladí kněží setkávali během dne mezi lidmi ve městě. Dnes bychom řekli, že prováděli analýzu sociální a náboženské situace a hledali její nejúčinnější řešení. Don Bosko to vyjádřil stručně pěti slovy: Učil jsem se být knězem. Don Caffaso malé postavy, hubený, na prvý pohled budil dojem nezdravého člověka. Ale jeho činnost neznala únavu. Buď vyučoval, nebo kázal nebo zpovídal nebo se zdržoval ve věznicích. Od roku 1841 byl Don Boskovým duchovním rádcem. Jan se u něj zpovídal, radil se s ním před každým vážným rozhodnutím, svěřoval mu své životní plány a řídil se tím, co mu poradil. (Od roku 1841 do roku 1860 byl jeho duchovním vůdcem). Neznal bídu měst¬ských periferií. Don Caffaso mu radil: „Choďte a pozorujte život kolem sebe“.

Don Caffaso pomáhal Donu Boskovi. Pomáhal mu jak duchovně tak i materiálně. Byl duchovním vůdcem i mnoha jiných kněží, laiků, politiků, zakladatelů. Dona Boska nejen podporoval, ale i ho brá¬nil svou morální autoritou. Druhou osobou, s níž se snažil pozvednout mravní život v Turíně, byl Josef Cottolengo. Pro jeho "malý dům Prozřetelnosti" věnoval své úspory. Vedle formace kněží a výuky morální teologie se zároveň věno¬val službě zpovědníka a s láskou sloužil těm nejposlednějším, pře¬devším vězňům a odsouzencům na smrt. Papež Pius XI. ho definoval jako „perlu italského kněžstva“. Don Caffaso byl velice známý jako „kněz šibenice“, působil jako duchovní asistent uvězněných a odsouzených na smrt. Město Turín mu postavilo sochu na místě, kde bývala šibenice (je to křižovatka mezi Valdokem a corso Regina Margherita) a kde se po několik let vykonávaly popravy.
Prvním popraveným, kterého doprovázel, byl asi v roce 1838 Dominik Becchio nazývaný Dragoun, člen bandy, která šířila teror kolem Caramagna Piemonte. Prováděla odvážné loupeže se zbraní v ruce a zapalovala statky.
I Don Bosko jednou s ním doprovodil odsouzeného na smrt, jak to dopadlo?
Poprava v Alessandrii: „V roce 1846 se Don Bosko seznámil ve věznici s dvaadvacetiletým mladíkem. Stal se jeho přítelem. Byl odsouzen se svým otcem na smrt. Poprava se měla vykonat v Alessandrii.“ Když se Bosko dozvěděl o roz¬sudku, spěchal vyhledat mladíka. Ten se usedavě rozplakal a prosil Dona Boska, aby ho doprovodil na poslední cestě. Neměl sílu slíbit mu svou účast. Byl velice rozrušen.
Přišli pro odsouzené a odvedli je. Když se Don Caffaso dozvěděl, že Don Bosko nehodlá splnit mladíkovo poslední přání, spěšně ho vyhle¬dal a ostře se na něho obořil: „Nechápete, že je to od vás kruté? Honem se připravte, abychom stihli vlak do Alessandrie. Nakolik se znám, tak cítím, že nejsem schopen snést podobnou podívanou. Nezdržujte. Vlak nečeká. Nesmíme přijet pozdě“.

Přijeli večer před popravou. Když mladík zahlédl Dona Boska, dal se do pláče. A když se k němu přiblížil, začal ho s nářkem objímat. Bál se příštích chvil. Don Bosko prožil s hochem v cele poslední noc. Modlili se a hovořili o Bohu. Ve dvě v noci ho vyzpovídal a pak pro něho slavil v cele mši svatou. Podal mu Tělo Páně a potom společně děkovali, dokud nezačal vyzvá-nět zvon ohlašující začátek exekuce. Otevřely se dveře cely a vstoupili dozorci s katem. Ten před odsouzeným poklekl a poprosil za odpuš¬tění. Pak mu svázal ruce a přichystal na krk provaz. Sestoupili na nádvoří. Odsouzený usedl s Donem Boskem na po¬pravčí káru. Ve druhé soupravě za nimi jel otec a Don Caffaso. Spousty lidí lemovaly cestu. Když se přiblížili k popravišti a Don Bosko uviděl připravené šibenice, zbledl a padl do mdlob. Don Caffaso dal zastavit povozy a po¬žádal, aby sundali Dona Boska z káry. Průvod pokračoval až na místo a hned byl proveden rozsudek. Don Bosko nabyl vědomí, až bylo po všem. Dále zůstával v šoku. Když se vraceli do Turína, za celou cestu pronesl jen jedinou větu: „Bylo mi toho mladíka moc líto. Tolik mi důvěřoval. Udělal jsi, co bylo v tvých silách. Ostatní přenecháme Pánu Bohu“.

Don Josef Caffaso doprovodil na popravu asi 60 odsouzených na smrt. Všechny přivedl k pokání. Obvykle je nazýval moji „svatí oběšení“, „bolestní bratří“. Don Caffaso je přesvědčen, že tito lidé jdou přímo do nebe a proč to vysvětluje takto: „Jsem přesvědčen, že se spasí lehčeji, než mnozí jiní, kteří umírají na své posteli. Je pravdou, že mnoho hřešili, ale jejich lítost na jedné straně a na druhé straně odpykání ve vězení, ponížení ze smrti před publikem a odevzdání se do vůle Boží tím, že ji přijali, učiní to, že dosáhnou lehce odpuštění a spásu. Máme proto duši, která se za nás bude modlit v ráji“(Giovanni Barra Santo Giuseppe Caffaso).

Don Caffaso byl nejen mužem činnosti, ale mužem modlitby. O tom, jak se má modlit ten, kdo je apoštol, mluví takto: „Muž apoštolátu, ať má svůj pevný čas určený mod¬litbě. Kdybychom se vzdali této školy, nebyli bychom již kopiemi tohoto vzoru, ale byli bychom pouze ma¬teriálními lidmi, protože bychom byli bez duše a bez ducha, byli bychom apoštoly jen podle jména, stali bychom se znějícím kovem (srov. 1 Kor 13,1) a ničím víc. Kromě toho musíme dbát, aby naše srdce bylo bě¬hem dne obráceno k Bohu dříve, než se pustíme do nějakého díla a než budeme vykonávat svou službu a potom, co jsme se namáhali. Naše srdce ať se často pozvedá k Bohu, ať je to jako otevřená cesta, kterou s ním udržujeme neustálý vztah; když budeme mít nouzi, když budeme podrobení zkoušce, když bude¬me potřebovat světlo, aby to byla chvíle, která nás při¬vede k němu, abychom s ním mluvili, abychom mu řekli svůj názor. To znamená modlit se a kdo to tak dělá, může být nazván mužem modlitby. Mírností se staneme příjemnými lidem a uchvátíme srdce na zemi. Božský Spasitel toho byl nejdokona¬lejším příkladem, když nám vydal sám sebe: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem" (Mt 11, 29).

Velký obránce dona Boska, říkával o něm: „Nechte ho být. Koná mnoho dobrého pro mládež. Bude konat zázraky a celý svět bude o něm mluvit.“ O donu Caffasovi se říká, že „všude procházel, prokazo¬val dobrodiní a uzdravoval všechny" (Sk 10,38). Tedy mírnost ke všem; buďte obzvláště pozorní k těm, kte¬ří si to nejméně zaslouží, nebo se k vám chovají špat¬ně, to je nejlepší jednání. Jestliže božský Vykupitel měl na někoho zvláštní ohled a dával někomu před¬nost, byli to vždy hříšníci, takže jeho nepřátelé ho na¬zývali hříšníkem a přítelem hříšníků (srov. Lk 11,2; Jan 9,24). Nebyl však přítelem jejich nepravostí, ale byl přítelem proto, aby je obrátil a aby si je získal. Získejme si útěchu, že jsme s nimi jednali mírně a s láskou, že jsme jim dali tento paprsek naděje a zdraví, když si vzpomenou na člověka, který s nimi jednal s dobrotou. Člověk apoštolátu ať nemá za cíl nic jiného než Boží slávu a zdraví duší. To je naučení, které nám ne¬chal božský učitel: „Já nehledám svou slávu... sestou¬pil jsem z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal." (Jan 8,50; 6,38) Tato pocti¬vost a čistota úmyslu byla vždy charakteristickým ry¬sem mužů apoštolátu. Když kněz pracuje s tímto čistým úmyslem, téměř necítí tíhu své námahy, proto¬že namáhat se pro Boha přináší více potěšení než utr¬pení. Jenom Bůh a nic jiného“(Četba k jeho svátku).

Víme, že Don Caffaso je člověk, díky kterému Don Bosko udělal trochu dobra. Vypráví nám o tom ve svých „Pamětech oratoře“: „Jestliže jsem udělal něco dobrého, je to jeho zásluha“. Don Caffaso mu dělal duchovního vůdce, zpovědníka a řekl bych velice autoritativním způsobem v tom smyslu, že v některých důležitých okamžicích jeho života ho orientuje opravdu rozhodným způsobem bez možnosti námitek, přestože byl Caffaso člověkem mírným a fyzicky to byl shrbený muž, slabý a křehký. Don Bosko však nikdy nedopsal životopis Dona Caffasa jak o tom vypráví jeho synovec, který to znal od Dona Boska. Zdá se, že Don Bosko sesbíral materiál, aby napsal jeho životopis, ale že mu jej někdo ukradl ze skříně v oratoři. Don Bosko říká o Donu Caffasovi: „Tento člověk měl pět tajemství svého života“. Jsou to rady jak vykonat hodně dobra

Pět tajemství Dona Cafassa Podivuhodná množství rozličných činností, které Don Caffaso konal téměř současně, jsou připisovaná zázraku lásky ,a přesto by se měla určitým způsobem připisovat umění - tajemstvím Dona Caffassa. Taková tajemství ukazují, k jakému stupni svatosti dospěl v plnění svých povinností. Nemohl udržet tato tajemství dosti utajená. On by si byl přál, aby se o nich nedověděli ti, kteří obdivovali jeho svatou činnost, ve které se zrcadlily jeho neobyčejné ctnosti.

1 - Prvním tajemstvím byl jeho stálý klid. Stal se mu důvěrným výrok svaté Terezie (z Avily) - ať tě nic nezneklidňuje. Proto vždy s úsměvem, zdvořilými a milými způsoby, které jsou vlastní svatým duším, energicky vyřešil každou záležitost i zdlouhavou, obtížnou a leckdy posetou trním. Dělal to, aniž by se poskvrnil, bez toho, že by mu množství anebo obtížnost věci způsobily minimální zneklidnění. Tento podivuhodný klid mu umožňoval, že mohl rozvážně vyřizovat mnohé a různé záležitosti bez zneklidnění intelektuálních schopností.

2 - Druhým tajemstvím je dlouhá praxe spojená s velikou důvěrou v Boha. Často opakoval královského proroka Davida: (Žalm 18, 2). Den dni odevzdává slovo. To, co jsem udělal dnes, slouží mi jako norma pro to, co budu muset dělat zítra.Toto maximum spojené s jeho rozvážností, zkušeností a jeho studium lidského srdce, ho učinilo důvěryhodným pro nejvznešenější otázky. Pochybnosti, těžkosti i nejkomplikovanější dotazy před ním mizely. Když mu položili otázku, zopakoval ji, aby bylo jasné, že ji pochopil, pak na okamžik pozvedl srdce k Bohu, odpověděl pohotově a správně a to tak, že ani dlouhé přemýšlení by nemohlo pronést lepší úsudek.

3 - Třetí tajemství tkví v tom, že proto, aby mohl udělat mnoho věcí, přesně a soustavně využíval času. V časovém rozmezí 30 let jsem nepoznal a ani si nepamatuji, že bych ho viděl na okamžik dělat něco, co by se dalo nazvat zahálkou. Když skončil jednu věc,okamžitě se pouštěl do další. Kolikrát jsem ho viděl sedět pět a také i šest hodin ve zpovědnici a pak odešel do své světnice, kde začínaly obvyklé audience, které trvaly mnoho hodin. Kolikrát přišel úplně vyčerpaný z kázání nebo zpovídání ve vězení, neodpočinul si ani na chvíli: „Konference“, říkal, „mi slouží jako odpočinek“. Pak s veselým výrazem ve tváři šel vyřídit tu či onu záležitost. Nikdy se nevěnoval žádné zábavě, aby se duchovně pozvedl, žádné žerty nebo zbytečná slova. Jediným uvolněním bylo pro něho střídání se starostí. Když byl stísněn námahami, když byl například unavený z kázání, šel se modlit, když byl unaven z psaní, šel navštívit nemocné nebo šel zpovídat do vězení nebo jinam.

4 - Čtvrtým tajemstvím byla jeho umírněnost, kterou lépe nazveme strohým pokáním. Od svého mládí byl tak střídmý v jídle a v pití, že po jídle byl schopen dělat jakoukoli záležitost vědeckou anebo laterální. Později odložil zvyk malé snídaně ráno, pak vynechal večeři a zúžil své jídlo na holé těstoviny. Ještě mnohem později mu lidé říkali: „Ale Don Caffaso, chcete si úplně zničit zdraví, přivolat si předčasnou smrt?“ Don Caffasso nám dal krátkou odpověď, ale hodnou nejslavnější vzpomínky - bez veliké střídmosti, říká on, je nemožné stát se svatým. On však, aniž by se o to staral, žije dál se svou strohostí a jí jenom jednou denně. Toto jídlo spočívá v chlebu, polévce s něčím malým navíc, ale i toho se často odříkával a byl často celý den jenom o kousku chleba a troše polévky. Tak podobně žil každý den, každý měsíc, celý rok. Pro Dona Caffassa byla strohost hrozným postem. Ale on tím, že se zřekl jídla, mohl všechen čas věnovat užitečným věcem pro dobro duší.

5 – Tajemství: Konečně Don Caffasso získal čas v umírněném odpočinku. Jedinou úlevu, kterou během celého dne svému tělu dopřál, bylo tři čtvrtě hodiny po obědě. V té době se zavřel do své světnice, více méně se modlil, meditoval, nebo měl nějakou zvláštní pobožnost. Večer si chodíval jako poslední lehnout a ráno vždycky vstával první. Délka jeho nočního odpočinku netrvala nikdy více než pět hodin, často to byly jenom čtyři a leckdy i tři hodiny. Pro něho bylo obvyklé říct, že člověk v církevních službách se musí mnohokrát během noci vzbudit. Těmi slovy nás ujišťuje, že se často probouzel v noci, ať byla jakákoli hodina, ihned vstal a modlil se u lůžka, nebo vyřídil nějakou záležitost. Leckdy mu bylo řečeno, že musí mít ohled na své zdraví a nějakou hodinu navíc si odpočinout, ale on vždy odpovídal: „Náš odpočinek bude v nebi. Ó nebe, ó nebe, kdo na tebe pomyslí, nepocítí vícekrát únavu.“ Jindy říkával: „Člověk je opravdu nešťastný v tomto světě. Jedinou věcí, která by nás mohla utěšit, by bylo to, abychom mohli žít, aniž bychom jedli a spali, proto abychom mohli pracovat jedině pro nebe.

V těchto pěti tajemstvích nacházel Don Caffasso způsob, jak vyřídit mnohé a různé věci v krátkém čase a byl tak nositelem lásky v nejvznešenějším stupni dokonalosti. Zemřel ve čtyřiceti devíti letech, 23. června 1860. V pohřební řeči jej Don Bosko vzpomíná jako vzor kněžského života, učitele kléru, vyhledávaného rádce, utěšitele nemocných, posilu umírajících, přítele všech. Papež Pius XII., jej 9. dubna 1948 prohlásil za patrona italských vězení a 23. září 1950 jej v apoštolské exhortaci Menti nostrae nabídnul za vzor kněžím, kteří se věnují zpovídání a duchovnímu vedení.

Blahořečen papežem Piem XI. 3. května 1925.
Svatořečen papežem Piem XII. 23. června 1947.

Jan Ihnát