Společné setkání české a slovenské provinciální rady – červen 2013

Jsou chvíle, kdy jsem docela rád, že jsem členem PR. Jednou z nich bylo i společné setkání se slovenskou provinciální radou ve Smolenici u Trnavy.
Celým setkání se neslo jedno velké, radostné a při tom zavazující poslání. Seznamovali jsme se s ním postupně. V pátek večer při slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, při slavnosti Boží lásky nám bylo sděleno první. Nechte na sebe působit Boží lásku, vědomí toho, že nás Bůh miluje. Druhý krok, opětujme tuto Boží lásku k Bohu, k bližnímu, k nepřátelům. 

Během soboty pak při slavnosti Neposkvrněného srdce Panny Marie v jednom z nejstarších kostelíků zasvěcenému sv. Heleně v Trnavě pak druhé. Při evangeliu jsme slyšeli: „…Panna Maria uchovávala Ježíšova slova ve svém srdci…“ Co uchováváme ve svém srdci my? Co do něho necháváme vstupovat? A v neděli pak ve Smolenickém kostelíku zaznělo poselství poslední. Ve Starém i Novém zákoně slyšíme vyprávět o vzkříšení syna. Ježíš přistupuje k plačící matce, je mu jí líto, nechá se prostoupit jejím utrpením, soucítí s ní. Pak se obrací k Bohu s prosbou a přináší slova i skutky útěchy.

Když se plánovalo toto setkání, tak si myslím, že nikoho ani nenapadlo, že nám to takhle pěkně vyjde slavit takové velké svátky pospolu a ono to vyšlo. Už samotné přijetí bylo úžasné. Přijeli jsme na zámek. Tam nás již očekávali manželé Horváthovi se sklenkou trnavské medoviny – výborné pití. Postupně přijížděli ostatní. Až se nás sešlo 36. Následovala večeře v zámecké jídelně a po ní netradiční aktivity v loveckém salonu. Některým se chtělo spát, někteří chtěli ještě zůstat. A tak jsme se postupně rozcházeli. Sobotní ráno jsme začali společnou modlitbou ranních chval a pak hurá na snídani. Samé radosti. Marně jsem se pokoušel zrušit dopolední jednání české provinciální rady. Zástupcem pověřeným zástupce (tedy Veronika) to měla pevně, ale při tom laskavě v rukou. Takže zatímco si ostatní vyšli na výlet do podzemní krápníkové jeskyně, my jsme zůstali, abychom mohli jednat o otázkách sdružení.

Odpoledne jsme se věnovali prohlídce města se slavnou minulostí a přitažlivou přítomností. Jako správní katolíci jsme zahájili prohlídku města mší svatou již ve zmíněném kostelíku sv. Heleny, který je nejstarším ze zachovalých v Trnavě. Přestože byl v baroku přestavován, dodnes má svůj původní středověký vzhled a půvab. Jednoduchý, ale očarující jednolodní kostel v sobě ukrývá hodnotné gotické prvky. Po mši sv. následoval sobáš, toho jsme se ale již neúčastnili, ale vyrazili na prohlídku města s poutavým výkladem Růženky, co má ráda sudoku. Nejvíce mě zaujala monumentální stavba kostela sv. Mikuláše. Kromě jiných zajímavostí, které se mi hluboko vryly do paměti, jsme se také dozvěděli, jak město přišlo ke svému názvu. Když sem totiž přišli benediktini, začali budovat klášter na periferii, kde rostlo jen samé bodláčí a trní.

Ve městě právě probíhal festival křesťanských písní „LUMEN“ atak kromě hudebníků na podiu, jsme cestou potkávali řadu kněží, řeholníků a řeholnic, ale i laiků, kteří navazovali kontakty s kolemjdoucími a rozdávali nejrůznější brožury. Taky jsem jednu dostal: Společenská etika platí aj v kostele. Zaujalo mě pravidlo 3x30. Tedy že 30 cm od vrchu hlavy, 30 cm od dolní části (od nohou) a posledních 30 cm na rukách má být decentně upraveno. Bylo by dobré, když by se s tím pohani seznámili. Pak jsme se dali rozchod a každý si mohl dělat co chtěl. Zamířili jsme tedy se slovenskými přáteli do restaurace na sklenku piva. Tento nápad jsme nedostali jenom my a tak jsme postupně zaplnili hned několik stolů. Personál byl spokojený a my v tom horku taky,

Večer nás čekala „castel party“ na zámeckém nádvoří. Prostřené stoly plné dobrého jídla a pití…

Nedělní dopoledne bylo vyhrazené pro vzájemné obohacování, neboť bohatství člověka spočívá v jeho vztazích. Pavel Kvapil nám pro tuto chvíli napsal ručně psaný dopis, z něhož vyjímám: „...Milost víry je neuvěřitelné bohatství a nemáme ji pro svou soukromou potřebu. Prosím Ducha Svatého, aby stále obnovoval náš zápal a nadšení pro Boha. A aby se náš život stával pramenem naděje pro všechny lidi, se kterými se potkáváme…“

Na závěr nás pak Slováci seznámili s odkazem Dona Chaveze při jeho návštěvě na Slovensku v Drenici:

1/ Ochrana života od početí po přirozenou smrt
2/ Ochran rodin
3/ výchova
4/ evangelizace
5/ pastorace

V nezkrácené podobě se na to můžete podívat ZDE >>

A víte co je to cedesko? To samé jako u nás CŠS. Akorát místo šťastné Slováci říkají dobré.

Místo bylo výborně vybráno nejen svým prostředím, ale i vzdáleností. My, kteří jsme to měli z ČR nejdál, totiž z Prahy (cca 350 km), jsme to měli blíž, než naši přátelé z Prešova. Ještě jednou dík, všem organizátorům a všem zúčastněným a i těm, kteří na nás vzpomínali, protože z nejrůznějších důvodů nemohli přijet. Zvláště pak Tobě Pavle!

Za jednoho z účastněných - Vojtěch Tošovský