Má to smysl?

Prázdniny jsou ještě v plném proudu a s nimi i rozmanité tábory, sjíždění řek, puťáky, chaloupky a mnohé další akce, na kterých prožívá nezapomenutelné chvíle veliké množství dětí a mladých. Tyto akce však nevznikají samy od sebe, je za nimi skryto velké úsilí organizačního týmu a dny dovolené.

Na jednu chaloupku jsem se „připletl“ coby pomocná síla v kuchyni, topič, nákupčí a technické zázemí chalupy. Tento týdenní „tábor pod střechou“ byl určen pro malé kluky ve věku od pěti do osmi let, tedy věk předškolní a nejmladší školní. Prázdninové dny plné her jsme prožili na salesiánské chalupě Josífkov-Spáleniště v podhůří Krkonoš v pěkném a celkem odlehlém prostředí. Nosné téma chaloupky bylo pro naše kluky velmi poutavé a hravé – na celý týden se proměnili v malé a nezbedné Šmouly. (Naše Počernické SHM pod vedením Pavla Heriana s jeho týmem pořádalo chaloupek osm a to jak pro malé caparty a capartky, tak i pro sedmnáctileté habány – nevím, kde na to Pavel bere energii...)
V kuchyni jsme měli pěkně napilno. Těch hrnečků co jsem se naumýval! Denně minimálně pětkrát pětadvacet. Bylo dosti teplo, pitný režim se musel bedlivě sledovat. Před vařením oběda jsem pokaždé pořádně roztopil kamna, pak šlo vaření „samo“. Pro kuchařku je velkou odměnou především to, když strávníkům chutná tak, že dojde na nášupy a nezůstávají téměř žádné zbytky. A to se naší šikovné kuchařce, jediné Šmoulince ve šmoulím týmu, perfektně dařilo.
Naše zdatná kuchařka měla ale i další funkce. Významnou z nich byla chaloupkovská zdravotnice, neboť po odložení šmoulího převleku pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici. Nevěřil jsem však svým očím! Po každé snídani a večeři nastoupilo do fronty jedenáct z dvaceti Šmoulů a čekalo na svůj prášek proti alergii nebo pomocí dýchátka vdechovalo cosi povzbudivého pro svá citlivá tělíčka. Někoho jsme museli hlídat, aby nesnědl potraviny s kakaem, jiný nesměl lískové oříšky. Říkal jsem si, jaká to je velká změna oproti našemu dětství, kdy nás žádné alergie nesužovaly. Honilo se mi hlavou, co by se stalo, kdybychom se zdravotnicí museli třeba odjet k lékaři s nějakým úrazem a na chaloupce by někdo další dostal alergický záchvat. No, musíme nějakou práci nechat na andělech strážných, jinak by to snad ani nemohlo fungovat.

Jeden den byl věnován celodennímu výletu. Zdolávali jsme rozhlednu Hvězda. Všichni jsme na sobě měli modrá trika a na hlavách bílé šmoulí čepice. Ostatním turistům, zvláště dětem, jsme tak připravili vítané zpestření. Potkat v lese Šmouly se Šmoulinkou, to se přece nestává tak často! Navíc bylo předem domluveno setkání s jinou chaloupkou, která žila tématem Skřítků-bojovníků – ti pod rozhlednu přišli vyzbrojeni změkčenými sekerami a štíty. Mírumilovní Šmoulové však konflikty nevyhledávají, proto bojechtivé Skřítky pozvali na fotbalový zápas. Fotbal dopadl pro malé Šmouly vítězně!
A tak v hravém a spokojeném duchu probíhala celá chaloupka a až na drobné odřeniny nepřinesla žádné velké ztráty.
Kloučci Šmoulové byli ale opravdu malí. Občas došlo k „nočním příhodám“, první dny se u některých objevily slzičky, to přišla vhod i náruč „tety“ nebo „strejdy“. Vedoucí museli být ve střehu i v odpoledním klidu, kdy se neorganizuje žádná společná aktivita a je prostor pro odpočinek, klukovské popovídání, vybarvování omalovánek. Taťka Šmoula se svými asistenty museli mít kluky stále pod kontrolou. Vždyť oni byli jako pověstný pytel blech!
Má to vůbec smysl takhle strávit dovolenou? Tolik energie a starostí vložit do přípravy? Vždyť tyhle malé děti spíš patří k máminým sukním! Tyto otázky se mi honily hlavou během celého týdne. Já osobně bych do vedení takové akce nešel, nemám na to potřebné dary od Hospodina (možná jsem se minul ve „výběru“ spirituality :-) Ale jiní ty dary mají a využívají je. A za to chci všem lidem nasazujícím se pro děti, pro mladé a vůbec pro druhé, moc a moc poděkovat! A povzbudit je, že všechna ta námaha smysl má! (To ale oni narozdíl ode mě moc dobře vědí.) Když jsem před posledním sprchováním trochu hlídal frontu kluků čekajících na chodbě až na ně přijde řada a dle chuti je pohupoval na kolenou nebo jim prstem kreslil obrázky na záda, zeptal jsem se, co se jim na chaloupce nelíbilo. Vystřelila pohotová odpověď: NIC! A co se vám líbilo? VŠECHNO!, zaznělo skoro sborově a v jejich očích jsem viděl upřímnou radost a nezkalené dětské nadšení.
Má to smysl, konečně jsem si odpověděl...

(Podobný text poslán k dispozici časopisu Naše rodina.)