Prošli peklem, ale našli cestu k Bohu

Ljuba s Radkem se snažili své dva syny dobře vychovat. Věnovali se jim, jak se dalo, vedli je k různým zájmovým činnostem, např. k lásce k folkloru, a kluci celkem bez problémů dospívali. Když bylo mladšímu synovi šestnáct let, začaly problémy až musel odejít ze školy. Matčiny modlitby u Zdi nářků nezůstaly bez odpovědi.

Proč musel syn odejít ze školy?
L: Zjistili jsme, že jede v drogách. Šokovalo nás to. Styděli jsme se. Myslela jsem si, že s naším přístupem, vztahem, který jsme léta měli velmi hezký, že ho z toho vytáhneme, že to spolu zvládneme.

Svěřili jste se přátelům?
R: Ze začátku jsme o problému nechtěli s nikým mluvit. Věděli jsme, že nemohou ani trošičku tušit co prožíváme. Jeden nám později řekl: „Kdyby můj kluk fetoval, tak ho zabiju!“ Vůbec nevěděl o čem mluví, netýkalo se ho to. Známe víc rodin, které hrůzy se svými závislými dětmi prožívají, ale mlčí se o tom.

Co pro vás bylo v té době nejtěžší?
L: Asi když v noci nepřišel syn domů. Měla jsem jít ráno do práce, syn do školy a v půl druhé v noci jsem jezdila po městě a hledala kde a s kým je. A to se stávalo často. Také byly pro mě těžké pohledy druhých. Myslela jsem si, že to na nás všichni vidí. Později jsem zjistila, že mnozí nic netušili.

Pomáhalo vám něco?
L: Vždycky, když jsem byla nejzoufalejší, uviděla jsem ještě větší bídu – třeba ženu, která má těžce postiženého syna, stejně starého jako náš syn. Uvědomila jsem si, že my můžeme ještě bojovat, snažit se vyhrát, oni už to nijak nezmění. Nebo jsem viděla v televizi film o těžce nemocných dětech, lidech, kterým není pomoci…

Připustil si váš syn, že potřebuje léčbu?
Oba: Ne. Vůbec si svou závislost nepřipouštěl. Nezbývalo nám nic jiného než čekat, až se bude chtít jít léčit sám. Až pochopí, že ta cesta nikam nevede. My jsme o tom, že bere drogy věděli čtyři roky a každý den a každou noc jsme se o něho báli. Hroutila jsem se, ale manžel byl pilířem naší domácnosti, všechny nás držel a nevzdal se naděje, že se to změní. Šest let trvalo, než se syn rozhodl absolvovat léčbu. Zlom nastal, když utekl s kamarádkou a bydleli v autě. Byla zima. Nakonec přišel po měsíci domů. Pustili jsme ho s tím, že hned ráno pojede do léčebny.

Jak to na vás v komunitě Monar zapůsobilo?
R: Když jsem to tam viděl, nedovedl jsem si jako laik představit, co s těmi lidmi dělají, že se přestanou chovat jako doposud, změní se a zvládnou to, co jsme my nezvládli. L: Byla to pro mě strašná úleva, když byl syn v léčebně. Konečně jsem se pořádně vyspala. Ale za čtrnáct dnů byl zpátky. Utekl. Nechali jsme ho doma přespat a ráno jsme ho vezli zpátky.

Utekl z léčení vícekrát?
L: Ano. Za šest týdnů se útěk opakoval. Když jsme ho vezli zpátky, utekl nám z auta. Našel ve mně slabý článek a zkoušel smlouvat. Potkali jsme ho při zpáteční cestě na dálnici. Manžel zastavil, dal mu čepici a řekl, že má jen jedinou možnost, a to je vrátit se do komunity. Syn na mně pohlédl lítostivým zrakem, ale byla jsem pevná, řekla jsem, že k tomu nemám co dodat a odjeli jsme. Viděla jsem ho ve zpětném zrcátku a nikdy nezapomenu na to, jak se mi vzdaloval a ztrácel mezi spoustou aut. Sesypala jsem se a obdivovala manžela, že byl schopný řídit.

Komunita je založena na pevném řádu. Klienti si sami vaří, starají se o úklid, zahradu, učí se zodpovědnosti za běžné věci. Syn se musel vrátit sám, jinak by ho podle pravidel komunity nepřijali zpátky. Mohli jste ho navštěvovat?
Oba: Jezdili jsme za ním. Zapojovali jsme se do programu komunity. Starší syn, který si dříve také „pohrával“ s drogami, prožil v komunitě nějaký čas se svým bráchou, aby ho podpořil.

Takže se začal i váš život proměňovat. Proč jste slavili stříbrnou svatbu v kostele?
L: Ještě před tím, než syn nastoupil léčbu, jsme byli s manželem na dovolené v Egyptě a navštívili jsme i Jeruzalém. Nikdy nezapomenu, jak jsem stála u Zdi nářků a prosila za syna. Do roka byl na léčení. Začala jsem chodit do kostela. Protože jsme byli oddáni pouze civilně, řekla jsem si, že když se syn půjde léčit, dáme si do pořádku manželství a naše stříbrná svatba bude zpečetěna před Bohem. Někteří si mohli říkat, nikdy do kostela nechodila, co tam teď dělá? Ale já na řeči nedám, říkala jsem si, myslete si o mě co chcete. Moje modlitba u Zdi nářků byla vyslyšena. Čtyři roky jsem si s tím nevěděla rady a teď to šlo! Mám za co děkovat. Stříbrnou svatbu jsme slavili v úzkém kruhu. Přijel i syn z léčebny za doprovodu terapeutů.

Po dvou letech syn léčbu skončil, vrátil se domů?
L: Ne. Našel si práci se dřevem, pronajal si byt poblíž komunity a působí jako pomocný terapeut. Omlouval se nám za to, co nám způsobil. Řekl, že chce splatit dluh, když se s pomocí Boží ze závislosti dostal, tak chce pomáhat těm, kteří se přijdou léčit.

Brala jste celou situaci jako své selhání?
L: Ano. Pracovala jsem ve školství, a tak jsem měla výčitky: Jak můžeš vychovávat, napomínat, když jsi nezvládla výchovu vlastních dětí. Vinila jsem se, že jsem selhala jako pedagog, jako matka, že jsem všechno udělala špatně. Ale já jsem nevěděla, jak bych to měla dělat jinak. Myslela jsem si, že to dělám nejlíp, jak to jde. Pomohli mi terapeuti z komunity. Tím, že se začal léčit syn, vyléčila jsem se částečně i já. Teď už si nepřipouštím, že to bylo mé selhání. Udělala jsem všechno, co jsem mohla. Kluci si svoji cestu našli, komunikace mezi námi se obnovila a to mě moc těší.

Prošli jste si peklem, ale syn dnes abstinuje a váš manželský vztah se ještě víc upevnil...
R: Kdyby nebylo lidského neštěstí, nebylo by ani lidského štěstí. Teď vím, že jsme v poločase, ještě není vyhráno. Musel jsem přijmout, že syn není vyléčený, pouze abstinuje. L: Vím, že ve mně pořád bude strach, aby do toho syn nespadl znovu. Asi to tak všechno mělo být, abych si vážila jiných hodnot. Ne že bych byla nevděčná, ale někdy jsem si neuvědomovala obyčejné věci, vztahy, které jsou ve skutečnosti velmi vzácné.

Jana Ilčíková


MONAR o. s. je organizací zaměřenou na protidrogovou prevenci. Úzce spolupracuje s organizací MONAR v Polsku, která na poli léčby drogově závislých působí od roku 1978 a v celosvětovém průměru úspěšnosti léčebného procesu se řadí na přední místo. Terapeutický tým o. s. MONAR se např. podílel na vybudování Kontaktního centra pro drogově závislé v Ostravě, na zřízení resocializačního zařízení v Čeladné (Podolánky) u Frýdku-Místku, které vzniklo pod záštitou Magistrátu Města Ostravy. Resocializační zařízení pro drogově závislé v Bohutíně u Šumperka otevřelo o. s. MONAR v roce 2003. Systém práce s klienty je založen na komunitní a indivudální terapii. Pobyt v terapeutické komunitě se tak stává spojnicí mezi životem narkomana, se všemi jeho negativními důsledky, a normálním plnohodnotným životem. Zvláštností terapeutické komunity je mezinárodní klientela. Přijímají klienty ve věku 15 až 29 let po detoxikaci. Více viz www.monar.cz. Kontakt: MONAR o.s.; Bohutín č.p. 148; 789 62 Olšany u Šumperka; tel.: +420 583 247 533; email: monar@monar.cz