Světice z Lurd milovala svatého Josefa

V návaznosti na loňské oslavy 150. výročí mariánského zjevení v Lurdech, vyhlásil místní biskup Jacques Perrier letošní rok rokem sv. Bernadety. Dne 16. dubna si totiž připomínáme 130 let od smrti sv. Bernadety Soubirousové. Do Lurd se nyní chystají mladí poutníci z celého světa, ale málokdo ví, proč je pochovaná právě v klášterní kapli sv. Josefa.

Prostá vizionářka
Bernadeta, drobné malé děvčátko, nevynikala chytrostí, naopak se jí mnozí posmívali, že pomalu chápe. Byla nejstarší z dětí Františka a Luisy Soubirousových, narodila se 7. ledna 1844. Rodiče se čtyřmi dětmi žili v jedné místnosti 4,4 x 4 metry. Bylo to o to tíživější, že Bernadetu trápily od dětství astmatické záchvaty, v jedenácti letech prodělala choleru.
Den, který ovlivnil Lurdy natolik, že se staly slavným poutním místem, byl studený a deštivý, tak jako každý jiný v zimním období v podhůří Pyrenejí. 11. února 1858 šla Bernadeta se dvěma děvčaty ke břehu řeky Gávy sbírat dřevo na zátop, když náhle uslyšela zvuk podobný hukotu silného větru. Podívala se vzhůru k jeskyni a spatřila tam krásnou Paní, bíle oděnou se závojem a růžencem v ruce. Paní přišla osmnáctkrát a její poselství bylo varující: „Pokání, pokání, pokání. Proste Boha za hříšníky.“ Přikázala Bernadetě vyhrabat ze země pramen léčivé vody a představila se jako Neposkvrněné početí. Zjevení uvěřil i P. Peyramale, který byl v Lurdech farářem. Znal Bernadetu a věděl, že prostá dívka si jméno Panny Marie nemohla vymyslet.
V roce 1860 byla Bernadeta přijata do útulku neverských sester v Lurdech. Natrvalo Lurdy opustila roku 1866, kdy vstoupila do kláštera v Nevers. Jako řeholnice Marie Bernarda přinášela velké oběti za záchranu hříšníků, prohlubovala svůj vztah k Bohu. Velmi milovala skrytou službu a ticho. Velkým vzorem jí byla Panna Maria a sv. Josef. Lásku a úctu k pěstounovi Páně si přinesla z domova. Novou hloubku získal její vztah po smrti otce Františka. Bernadeta ho měla moc ráda, několik dní ho v klášteře oplakávala a nakonec došla k poznání, že jejím otcem bude svatý Josef. Už nikdy ho jinak nenazvala než „můj otec Josef".

Znamení věčného života
Bernadeta byla i v klášteře často nemocná. Sestry věděly, že jí udělají radost, když přinesou čerstvé květiny k sošce sv. Josefa, kterou měla na nočním stolku. Když Bernadeta mohla, pomáhala na oddělení nemocných jako pomocná zdravotní síla. Pacienti si jí vážili pro její dobrotu a rozvážnou povahu. Kaplička sv. Josefa v klášterní zahradě se stala jejím oblíbeným místem modlitby a odpočinku. Denně navštěvovala svého „otce Josefa" a trávila v kapličce téměř všechen volný čas. Na dotaz sestry Vincenty Garros, jak se může tak dlouho soustředěně modlit, Bernadeta vysvětlila, že když se člověk nedokáže modlit, musí se obrátit na svatého Josefa s prosbou, aby ho to naučil."
Když byla ještě novickou, jedna sestra ji viděla modlit se novénu k Panně Marii před sochou sv. Josefa a s překvapením namítla: „Sestro, vy musíte být ale nesoustředěná! Modlíte se k Panně Marii a klečíte před sochou sv. Josefa!“ Bernadeta s úsměvem a jemným humorem odpověděla: „To vůbec nevadí! Panna Maria a sv. Josef si naprosto rozumějí. A v nebi neexistuje závist."
Třináct let žila Bernadeta v neverském klášteře. Trápilo ji nejen astma, revmatismus, ale i tuberkulóza kostí. Zemřela ve věku 35 let 16. dubna 1879 ve středu, v den zasvěcený sv. Josefovi. Bernadetu pochovali v malé klášterní kapli sv. Josefa, ve které se tak často a ráda modlívala. V souvislosti s procesem svatořečení bylo tělo Bernadety několikrát vyzvednuto, a to v roce 1909, 1919, a naposledy 1925. Bylo shledáno, že je zázračně zachované v rozporu se všemi přírodními zákony a nepodléhá rozkladu ani zevnitř, ani navenek. Lékaři podali o výzkumu podrobné zprávy. V článku z roku 1925 stojí: „Během celého výzkumu těla udivovala dokonale zachovaná kostra, všechny vazy, kůže a také pružnost a svěžest svalů. Avšak nejvíce k úžasu přiváděl stav jater. Tento křehký a jemný orgán je pružný a má normální strukturu.“
V roce 1925 byla Bernadeta prohlášena za blahoslavenou a 8. prosince 1933 za svatou. Obdivuhodně svěží a krásné nezůstalo pouze Bernadetino tělo, ale i poselství, které zprostředkovala světu. Francouzský mariolog René Laurentin k tomu říká: „Poutníci, kteří v zástupech přicházejí do Nevers, ke schránce, v níž spočívá Bernadetino tělo v očekávání budoucího vzkříšení, zakoušejí svědectví či předchuť právě tohoto údělu. Světla, které vysvitlo ze tmy, a radosti, zrozené z bolesti podobně jako je sláva z Kristova Kříže.“
Ludmila Kotrmanová