Vděčnost

Když se přiblíží začátek listopadu – Památka všech věrných zemřelých, směřují kroky mnoha lidí na hřbitov. V ruce květiny, věnečky, aby to tam tatínek nebo maminka či někdo další z jejich blízkých měli hezké.

Ta cesta je provázena vzpomínkami. Říkává se totiž: „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Možná mi ale dáte za pravdu, že to často bývá právě naopak. Tím, jak stárneme, začínáme si památku rodičů připomínat čím dál, tím víc. Jako bychom jim začínali opravdu rozumět teprve nyní.
Pocit dluhů narůstá a člověk vlastně neví, jak projevit vděčnost. Ve dvaceti letech si mnohý říká: Mami, neraď mi, dneska je jiná doba. V šedesáti dobře ví, že maminka měla pravdu a že by se vyplatilo naslouchat jí pozorněji. Teď z té maminčiny moudrosti zbývají pouze útržky, a tak si říkávám: Proč jsem se jí více nevyptával? Proč jsem rodičům nevěnoval víc času? Protože se mi to nezdálo důležité. Až dnes to vidím jinak.
Vděčnost je velká ctnost. Známe otázku Pána Ježíše, když mu z deseti uzdravených přišel poděkovat jen jeden. „Kde je těch devět?“ Těch devět? Snad považují za samozřejmost, že byli uzdraveni. Možná, že teď právě nemají čas. Třeba jim časem dojde, že zanedbali něco důležitého. I to je prospěšné pro vnitřní stabilitu člověka.
Trháme-li ovoce, zpravidla se nestaráme, kdo ty stromy sázel. Když nás něco takového začne napadat, najednou zatoužíme zasadit nějaký strom, aby měli nějaký užitek také ti, co přijdou po nás.
Co umrtvuje vděčnost lidí? Asi pochybné smýšlení v kategorii požadavků. Pocit, že mám nárok prakticky na všechno. Pýcha, která prostor pro vděčnost zabíjí. Proto se ptám: Je možné být šťastný, a přitom nevděčný?
Je dobré občas se ohlédnout, abychom si připomněli památku těch, kteří nás měli rádi. Někteří z nich i tak, že by za nás život položili. To je výjimečně vzácné.
Prosté slovo děkuji asi nemůže splatit takový dluh. Ale když už nic jiného nemáme, tak alespoň to. Proto, přátelé: Děkuji.

+ Karel Herbst
světící biskup pražský