Rozhovor s donem Pascualem Chávezem

Jak asi všichni víte, v Katolickém týdeníku č. 40 v příloze Perspektivy vyšel celostránkový rozhovor s donem Pascualem Chávezem pod názvem
Církev se nesmí vzdát svého poslání

Otázky kladl Zdeněk Jančařík a probíraná témata stála za to.
Pokud někdo nestihl Katolický týdeník zakoupit, rozhovor je možno si přečíst na adrese www.katyd.cz (č. 40, Perspektivy), nebo v přepisu níže.

Církev se nesmí vzdát svého poslání - Příloha Perspektivy 40/2006
--------------------------------------------------------------------------------

Pocházíte z Mexika, a dobře tedy znáte situaci latinskoamerické církve. Jakou roli v ní hraje katolická církev a jakou jiné církve, případně sekty?
Latinskoamerická církev představuje co do počtu věřících polovinu celé katolické církve. Mezi církvemi není žádná konkurence, neboť v Jižní a Střední Americe jiné církve kromě katolické nejsou. V této oblasti ovšem působí mnoho sekt, které jsou pro lidi velmi přitažlivé, protože nejsou velké, nemají složitou organizaci a často se více zaměřují na osobní přístup k lidem. Stává se, že kvůli jejich působení dochází k rozdělení v církevních obcích a mnohdy lidé kvůli jejich činnosti přestanou věřit úplně. Někteří věřící se utíkají k těmto sektám, jiní se vracejí ke katolické církvi a další prostě přestanou věřit v Boha. Buď jak buď, je třeba říci, že katolická církev zůstává v Latinské Americe velmi viditelná téměř ve všech zemích kromě Guatemaly a Portorika, kde sekty už nad katolickou církví převážily.

Jaká je dnes v hispánské Americe role teologie osvobození? Lze ji dnes považovat už jen za historický fenomén 70. a 80. let, nebo je tento teologický směr dodnes živý?
Teologie osvobození byla úzce spjata s někdejší sociální situací Latinské Ameriky. Jednotlivé jihoamerické národy se k ní upínaly v dobách, které nepřály organickému rozvoji společnosti. Osvobození znamenalo ve své době vymanění se ze sociální, ekonomické a kulturní závislosti. Tehdy se zrodila teorie ekonomického osvobození, kterou rozvíjeli akademičtí ekonomové, a ruku v ruce s ní kráčela i tzv. pedagogika osvobození, spojená se jménem Paula Freira. To vše se odrazilo také na teologii osvobození.

Možná by bylo ale dobré na tomto místě stručně zmínit alespoň pár základních charakteristik této teologie...
Určitě! Teologie osvobození se zabývala především situací chudoby, v níž se nacházela a dosud nachází většina obyvatel jihoamerického kontinentu. Skrze drobnou práci tzv. facilitátorů se začalo pracovat v malých, „bazálních“ komunitách na prohloubení víry jejich členů a vztahů mezi těmito lidmi navzájem. Podle mě ale bylo chybou teologie osvobození to, že realitu tlumočila dialektickým, marxistickým jazykem. Veškerá skutečnost pak byla interpretována liberacionistickým způsobem spíš než jazykem typickým pro víru s perspektivou vykoupení. Závěry takové teologie směřovaly k třídnímu boji, k němuž někteří její stoupenci mnohdy přímo vybízeli. S tím souvisí i fakt, že teologové osvobození házeli všechny obyvatele do jednoho koše, tedy jak chudé dělníky a rolníky, tak původní obyvatelstvo a Afroameričany, přičemž mnozí z nich se v takové ideologii necítili doma.

Můžete nám říct proč?
Indiáni a Afroameričané se nemohou ztotožňovat s dělnickou a rolnickou třídou. Pro ně nebyl problémem třídní boj mezi chudými a bohatými, nýbrž nerespektování jejich kultury, jazyka, sociální organizace a původního náboženství. Pro Afroameričany zase barva jejich kůže znamenala vyloučení ze společnosti. Jejich přáním tedy bylo rovnocenné začlenění do společnosti, která nebyla jen společností evropskou, míšeneckou, ale také afroamerickou. Tento nedostatek byl v případě teologie osvobození skutečně významný.

A jakým způsobem se teologové osvobození stavěli k lidové zbožnosti, která je pro jihoamerické národy podstatná?
Považovali ji za opium, které lidem brání v jejich růstu, jakousi starou veteš, která je stále udržuje v závislosti. Jiným teologům bylo ale vždy jasné, že lidová zbožnost je integrální součástí života latinskoamerických lidí a má v sobě mnoho dobrého.

Vraťme se ale ještě na chvíli k otázce, jakou roli hraje teologie osvobození v tomto regionu nyní...
Mohli bychom klidně říci, že teologie osvobození jako taková dnes už vlastně neexistuje, ale že se „rozptýlila“ do tří směrů. Jedním z nich je např. indiánská teologie, která se pokouší znovu získat vše, o co původní obyvatelé kontinentu přišli nebo jim bylo násilně vzato. Existuje ovšem nebezpečí, že jejich teologie bude znovu následovat stejnou násilnou dialektiku jako teologie osvobození. Dalším směrem je afroamerická teologie, která se zase snaží vrátit k africké kultuře a je živá především v Brazílii, části Panamy, Kolumbie a Ekvádoru, kde se nachází silný podíl afroamerického obyvatelstva. Nezapomeňme ani na feministickou teologii, která se pokouší osvobodit ženu z historické závislosti na mocenském světě mužů.

V minulosti se latinskoamerická církev často ocitala v negativním světle kvůli údajné kolaboraci s extrémně pravicovými režimy. Je dodnes církev aktivní v podpoře pravicových vlád?
Ne, v žádném případě. Řekl bych, že část církve byla v jistém smyslu poplatná doktríně „národní bezpečnosti“. V 70. a 80. letech vlády trvaly na dodržování určitých zákonů natolik, nakolik byla ohrožena tzv. národní bezpečnost, a někteří zástupci církve proti tomu neprotestovali. Byla to ideologie, skrze niž se maskovalo popírání individuálních práv občanů. To vše je dnes překonáno, ale v těch dobách byla církev vystavena jistému tlaku ze strany politiků a vlád. Ve všech zemích se pak v 90. letech ustavily tzv. komise pravdy a míru, které se snažily vrátit k období politických bojů a rekonstruovat historickou pravdu. Dnes je tomu skoro naopak ve srovnání s minulostí, takže v zemích, jako jsou např. Argentina nebo Chile, dochází občas z vládních kruhů dokonce k agresivním postojům vůči církvi, které se - podobně jako v Evropě - projevují i přijímáním proticírkevních zákonů.

Helder Camara nebo Oscar Romero jsou dodnes historickými svědky jednoznačného postoje církve při obhajobě základních práv chudých. Trvá jejich odkaz dodnes?
Možná, že se jednoznačné nasazení církve pro chudé v poslední době trochu vytratilo. Avšak zvláště řeholní společnosti nadále pracují především pro chudé a potřebné. V poslední době byly také přeorganizovány farnosti ve stylu „bazálních komunit“, což podporují všichni biskupové. Mnozí z nich jsou i velmi aktivní a stojí na straně chudých.

Církev v Evropě se dnes stává nenápadnou minoritou ve světě blahobytu a indiferentismu. Kudy by podle vás mohla vést cesta z této slepé uličky?
Ano, Evropa se stále víc stává laicistická, přičemž evropský způsob sekularizace nevede k plné svobodě, k níž by měla vést skutečná laicizace podporující svobodu náboženského projevu. Důsledkem evropského laicismu je ostrakizace náboženského života a jeho projevů. V takové atmosféře člověk sice může věřit, ale jen do té míry, dokud se jeho víra netýká sociální sféry nebo zákonů, které mají co dělat s naší, rozuměj sekulární představou člověka, rodiny, společnosti. Z tohoto pohledu měl pravdu Jan Pavel II., když říkal, že jde o pokryteckou sekularizaci. Protože kdyby šlo o skutečně autentickou liberální sekularizaci, byl by stát otevřený integraci nejrůznějších náboženských skupin do sociální sféry společnosti - aniž by někoho upřednostňoval či vylučoval, jak se to často děje v případě katolické církve. Tento postoj dopadá velmi tvrdě především na sociální práci katolické církve. Zdá se mi, že na úrovni evropských vlád skutečně převládá politika, která směřuje k Evropě bez křesťanských kořenů - tak, jak to bylo vyjádřeno v konečném návrhu Evropské ústavy, tedy s vyloučením Boha, respektive církve. To má své důsledky, protože stále víc lidí je přesvědčeno, že Bůh nemá nic společného s životem člověka nebo společnosti, která se stává terénem ad usum privatum.

Jak by si tedy podle vás měla církev v současné Evropě počínat?
Především by se neměla vzdát svého poslání. Církev je tu proto, aby svědčila o Zmrtvýchvstalém a o tom, že Bůh je dárcem života. Svědčí totiž o Bohu, který miluje člověka a miluje také Evropu takovou, jaká je. Církev dnes stojí před výzvou ke změně forem, které by jasně tlumočily, kdo je Kristus a hodnoty evangelia. Měli bychom v ní vytvářet to, čemu současný papež říká „kreativní menšiny“. Tedy malá společenství, která dokáží svědčit o radostném prožívání náboženské dimenze života takovým způsobem, který se stává alternativou vůči převažujícímu životnímu stylu. Dokonce bych řekl, že takový model je někdy „protikulturní“ a že ho vytvářejí lidé, kteří se pak stávají kvasem nové společnosti. Z mého pohledu může tento odlišný způsob života vyrůstat jenom ze silného zážitku s Bohem a evangeliem.

Don Pascual Chávez Villanueva je původem Mexičan. Narodil se 19. prosince 1947 v Real de Satorce v hornické oblasti severního Mexika, v letech 1986–1989 byl provinciálním rádcem v oblasti Mexiko-Guadalajara, v letech 1989–1994 působil jako provinciál v téže provincii. Ve španělském Madridu a Salamance vystudoval v 90. letech biblickou teologii, poté se stal oblastním rádcem středoamerického regionu. V roce 2002 byl zvolen generálním představeným Kongregace salesiánů Dona Boska.

Rozhovor připravil Zdeněk Jančařík