EXPEDICE SLAVONICE aneb „TÉMĚŘ RODINNÝ VÝLET“

Začalo do pár týdnů před datem 12. 6. 2005. Maminka nadhodila, že se prý pojede se salesiány na pouť do Slavonic. Údajně do kostela zasvěceného Eucharistii.

Já jsem ve „Slavkách“ už byla, avšak o žádném takovém kostele jsem nevěděla. Na moji otázku, kde že je ten kostel umístěn se mi dostalo odpovědi, že někde za městem. A byla jsem doma! „To je přece U Ducha!!“ A tímto začal náš tichý spor o to čemu / komu je vlastně dotyčný kostel zasvěcen. Já tvrdila, že Duchu, maminka trvala na Eucharistii. Mamčiny argumenty byly pádnější: je Rok Eucharistie, tudíž je logické, že jedeme na pouť do kostela Eucharistie; kdežto já jsem své tvrzení mohla podložit jedině tím, že když jsem loni šla s mojí kamarádkou ze Slavonic do Stálkova, šly jsme kolem kostela řečeného „U Ducha“. A právě ten přesně odpovídal cíli naší výhledové pouti. Tudíž naše rodina netrpělivě očekávala rozuzlení našeho Gordického uzlu. A tak když nadešel den „D“ (po mém neochotném ranním vstávání – bylo dosti nevlídné počasí) jsme se vydali s hromadou řízků a štrůdlů k autobusu.

Tam jsme se setkali s ostatními spolupoutníky a téměř rodinný výlet mohl začít. Ptáte-li se proč téměř rodinný, tak je to proto že , když jste se nějakého malého či většího dítěte zeptali, není-li náhodou příjmením Novotný nebo Ryšavý - šance, že se trefíte byla zhruba 1 : 1 , čímž jsme si připadali jako jedna rodina! Alespoň já ano.

Za zmínku stojí také věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším poutníkem = 87 let. Nejmladší poutníček 2,5 roků a nejstarší poutnice - familierně Babička – 89,5 roků. Ale abych se vrátila k našemu problému: ke komu to vlastně putujeme? Gordický uzel byl, stejně jako kdysi, rázně rozetnut. Otec Jožka Daněk - náš poutní „guru“ – mu zasadil osudnou ránu prohlášením: Jedeme do kostela BOŽÍHO TĚLA tedy Eucharistie, který kdysi patřil bratrům evangelíkům a byl jimi nazýván kostelem Sv. Ducha.

Po cestě jsme přibrali další členy naší expedice a uháněli ke Slavonicím. Tam nás očekávali naši průvodci Markéta roz. Rybová s manželem Honzou. Po vystoupení z autobusu jsme se s rozhodným zvoláním: “Jsme přece na pouti, tož putujme!“ srdnatě vydali na cestu ke kostelu – plných 500 m!!!

Kostel nepůsobil příliš zánovním dojmem - dokonce jsme nade dveřmi probudili a vyděsili malého netopýrka .Nicméně bohoslužba zásluhou Otce Jožky a všech ostatních poutníků (měli jsme sebou i varhany, díky tetě Majce R.) dokázala rozezvučet studenou gotickou klenbu kostela i naše srdce, a s úctou a nadšením jsme oslavili dar Těla a Krve Páně .

Po adoraci a požehnání jsme se vrátili do Slavonic. Na krásném a známém slavonickém náměstí jsme trempsky na lavičkách poobědvali a pak si prohlédli gotický farní kostel a už uháněli plnou parou k Landštejnu – dalšímu bodu naší expedice. Při tom všem jsme prožívali těžké chvíle, protože jsme byli všichni zaúkolování účastí na přetěžké hře, kdy jsme nesměli - pod pokutou - říci slova: „ANO-NE-NEVÍM“! Vzhledem k tomu, že tato slova salesiánská populace používá celkem běžně, naše akcie se točily! A tak ve všeobecně „ušinastraženém“ duchu se neslo celé naše další putování. Hrad Landštejn stál opravdu za to!! Velmi pěkně opravená zřícenina rozlehlého hradu nás nadchla. Všichni /včetně Babičky!/ jsme vystoupali až nahoru na vysokánskou věž /po padesáti schodech jsem přestala počítat!/ a byli jsme odměněni nádherným rozhledem po krajině moravsko-česko-rakouského trojmezí. Hrad ze všech stran, kam oko dohlédlo, obklopovaly nádherné lesy s lesklým okem přehradní nádrže. Ne nadarmo je tento kraj nazýván Českou Kanadou. Takže po dostatečném ukojení hladu ducha, po kouzlu historie a po dosycení útrob dle věku a pohlaví pivem a ledňáčky, nás vedoucí zájezdu strýc Mojmír N. upozornil nato, že ač se nám to líbí či nelíbí , D O M O V volá a nakonec úspěšně nás přinutil k nástupu do autobusu.

Při zpáteční cestě jsme zhodnotili naši náročnou hru se slovíčky (díky teto Mariko N.), ohodnotili a obdarovali Kinder-vajíčky dětské vítěze i poražené, trochu se posilnili zbytky jídla, trochu pozpívali, trochu pospali a hlavně uháněli k domovu. Do Brnečka jsme dorazili (díky šikovnosti pana řidiče X.Y.) v pořádku.

Pevně věřím, že do svých domovů jsme se všichni navrátili sice unaveni, ale s vděčností Pánu za dar této pouti, a za to, že jsme právě prožili báječný den s báječnými lidmi.

DEO GRATIAS !!!

ANNO DOMINI 2005

Za společenství salesiánských spolupracovníků BRNO-ZÁPAD

„ tisková mluvčí “ Inka Pavelková