Tomiga: Stojíme před dalším úkolem, dětskému domovu musíme dát řád

Před třemi měsíci zahájil ve Staré Vsi provoz Církevní dětský rodinný domov Emanuel. O jeho vznik usiloval více než pět let bývalý šéf přerovské charity Jan Tomiga. Ten se také stal ředitelem tohoto zařízení.

Byl jste to právě vy, kdo před lety přišel s nápadem vybudovat rodinný dětský domov na Přerovsku. Jaký máte teď pocit z toho, že se vám podařilo tuto myšlenku zrealizovat?

Hned na začátku celého projektu jsem věděl, že se dětský domov podaří vybudovat. Byl to velmi složitý úkol, proto jsem samozřejmě rád, že se uskutečnil. Když jsme v srpnu otevírali dětský domov, měli jsme za sebou pět let intenzivní práce na jeho realizaci. Mysleli jsme si, že to nejhorší máme za sebou. Teď však stojíme před úplně jiným úkolem – musíme dát novému domovu řád.

Zřizovatelem domova je Olomoucké arcibiskupství. Jakou roli ve výchově dětí sehraje náboženství?

Dětem náboženství jen nabízíme, nikomu nechceme víru vnucovat. Když vychovatelé jdou v neděli do kostela, děti mohou jít s nimi. Pokud ale nechtějí, tak zůstávají doma. Já i vychovatelé jsme věřící. Zda však i děti osloví víra v Boha, to už záleží jen na nich samotných.

Jakou máte představu o fungování domova rodinného typu?

Naším cílem je fungovat jako rodina, tím chceme děti připravit na jejich budoucí život. Nejde jen o to, aby měly kde spát a dostaly najíst – to by bylo dost málo. Chceme jim vštípit takové návyky, které si odnesou do svého samostatného života. Naší snahou je připravit děti tak, aby jednou žily v dospělosti kvalitní život.

Proč jste tolik týdnů od zahájení provozu čekali, než vám diagnostický ústav přidělí děti?

Problém byl v tom, že v Olomouckém kraji vznikl nový Diagnostický ústav. Vyčlenila se část území, již dříve spravoval Diagnostický ústav v Bohumíně. Právě tato administrativní záležitost způsobila průtahy s přidělováním dětí.

Kolik dětí momentálně žije v domově?

Je tady zatím pět dětí ve věku od sedmi do čtrnácti let, další dva sourozenci ve věku osm a jedenáct let by k nám měli přijít během příštího týdne. O všechny děti projevuje minimálně jeden z rodičů zájem. Celkem jich bude v domově žít deset. Byl bych však rád, kdyby k nám přišlo ještě nějaké mladší dítě, ktřeba čtyřleté.

Mohl byste stručně popsat jejich harmonogram?

Děti ve všední den navštěvují Základní školu ve Staré Vsi. Jen nejstarší chlapec jezdí do Kostelce u Holešova. Některé děti mají odpoledne po škole různé kroužky. Po nich se vrací domů, kde se s nimi vychovatelé připravují na další školní den. Dětem dělá problémy školní učení zvládnout, proto jejich příprava zabere hodně času. Když mají volný čas, chodí na procházky, ke kamarádům nebo mají společný program.

Jak děti přijali obyvatelé Staré Vsi?

Až na jednu nepříjemnou situaci nemáme žádné negativní zprávy. Nejstarší chlapec totiž omylem vstoupil do cizí zahrady, kde byl pes. Vzniklo z toho malé nedorozumění. Jinak jsou ale ohlasy místních lidí spíše příznivé. Dokonce děti docházejí do rodin některých svých spolužáků, což si myslím, že by se ve městě nestalo. Lidé na vesnici jsou daleko otevřenější.

Jako vychovatelé tady pracují poměrně mladí lidé. Nemáte obavy z toho, že kvůli nedostatku zkušeností svoji roli nezvládnou?

Máme tady samé ženy, které jsou zatím svobodné a bezdětné, což asi je určitý handicap. Jejich práce byla zpočátku hodně o hledání, jak s dětmi vycházet. Určitě by bylo dobré, kdyby tady byl muž nebo zkušená máma. Sehnat však zájemce pro tuto práci je oříšek. Problém je v tom, že musí mít pedagogické vzdělání, takže tuto práci nemůže dělat ten, kdo by do toho chtěl jít jen srdcem.

Dagmar Rozkošná, Nové Přerovsko 19. listopadu 2004