Někdy na mě děti volají "táto"

Na sídlišti v Líšni několik let působí řád salesiánů. Do jejich střediska chodí stovky dětí.

Čtyřiatřicetiletý Vladimír Kaška, ředitel Salesiánského střediska mládeže v Líšni, se spíš podobá lidem o patnáct let mladším: má sice nakrátko ostříhané vlasy, na temeni nosí culík. Na tričku má nápis Tibet a k tomu šortky. Už vůbec neodpovídá obvyklé představě řádového bratra. Děti ze sídliště ho neberou jako mnicha, ale jako staršího kamaráda. "Víru jim nenutíme, ale nabízíme. Ale především je středisko nízkoprahovým klubem pro děti a mládež, které nemají kde trávit svůj volný čas,"říká Kaška, který v Líšni mezi dětmi působí už pět let. Pravidelně chodí do střediska trávit volný čas asi dvě stě padesát dětí a mladých lidí, ročně jich jím projde tisícovka. Proč se rozhodli salesiáni vybudovat středisko zrovna na sídlišti v Líšni? Předpokládám, že to bylo z toho důvodu, že na tak velkém sídlišti je široké pole působnosti. Liší se podle vašich zkušeností nějak děti ze sídliště od svých vrstevníků třeba z vesnice? Liší se už tím, v jakém prostředí jsou nucené bydlet. Klasická vesnická rodina má nějaké hospodářství, kde jsou děti zapřažené do činnosti rodiny. Na druhou stranu mají zase malý prostor pro využití vlastního volného času, nemají jej kde trávit. Ve městě je spousta nabídek, ať už negativních nebo pozitivních, na trávení volného času. Na druhou stranu tady zase není tak silný výchovný prvek, pokud jde o povinnosti. Nic se neděje, když přijdou ze školy domů, praští aktovkou do kouta a jdou ven. Na vesnici by to asi tak nešlo. Tím ale nehodnotím, která skupina dětí je lepší a která horší. Proč myslíte, že děti chodí zrovna k vám, do salesiánského střediska? Pro ty, kteří z nějakého důvodu nejsou ochotní nebo schopní navštěvovat pravidelné kroužky, je to v podstatě jediná možnost, jak trávit volný čas. Takže po nich nevyžadujete pravidelnou docházku? Ano, v oratoři nevyžadujeme, aby docházeli pravidelně. Je tu jen stanovený čas, kdy můžou přijít. Co je to vlastně oratoř? V terminologii výchovných zařízení, která se běžně používá, je to nízkoprahový klub pro děti do patnácti let. To znamená zařízení s minimálními nároky na děti, pokud možno také s minimálními finančními nároky, kam ve stanovenou dobu můžou přijít trávit svůj volný čas. V zásadě si můžou svůj program určovat sami, to znamená, že když je otevřená tělocvična, tak je úplně jedno, jestli tam budou hrát basketbal nebo florbal. Je to také proto, že ve škole na ně pedagogové kladou rozličné požadavky, tak tady se snažíme je na ně nemít. V podstatě jediné zákazy se týkají kouření, fetování a pití alkoholu. To tady netolerujeme. Je něco, co vás na zdejších dětech hodně překvapilo? Už nějakou dobu se mezi nimi pohybuju jako vychovatel, takže mě na sídlištních dětech nepřekvapuje skoro nic. Zažívám ale samozřejmě jako asi každý vychovatel spousty různých radostí a zklamání, setkávám se s pohnutými osudy. Má salesiánské středisko nějaký cíl? Jako třeba snížit kriminalitu v Líšni? Takové cíle asi vůbec nemá smysl si dávat. Málokterý vychovatel totiž vidí výsledky své práce, protože je to dlouhá doba a stejně déle na děti působí třeba škola a rodiče než já. Spíš vždycky říkám, že třeba jednou, byť by byl člověk, který do střediska někdy chodil, například v kriminále, tak si třeba vzpomene, že kdysi zažil něco pěkného, že mu někde bylo dobře, byl někde rád, a třeba ho to nastartuje k tomu, aby něco začal dělat se svým životem. A zvlášť v posledním roce sem začaly chodit děti z dost špatných rodinných poměrů. Velká část z nich je z nefunkčních rodin. To ale může dopadnout tak, že se na vás emočně upnou, že na vás mohou být psychicky závislé. Naštěstí mám výhodu, že na to nejsem sám. Jsou tu další salesiáni, máme tu několik desítek dobrovolných spolupracovníků. Takže taková ta emoční navázanost se rozpouští na víc lidí. Ale asi každému z nás se stalo, že na něj děti volají taťko nebo mamko. Ze začátku jsem to bral jako legraci, ale tak během týdne mi došlo, že to ty děti myslí vážně. Na zdi střediska je jedna z mála legálních ploch pro tvůrce graffiti v Brně. Proč jste jim dali vůbec prostor? Pohnutkou pro vznik naší legální zóny byl právě represivní prvek v českých zákonech, který potírá zrovna tyto mladé lidi. Likvidování nových fasád nebo historických domů v centru města je špatné, na druhou stranu pokud se někdo chce vyjádřit a nemusí to být nutně způsobem trestného činu, tak já mu rád napomůžu a dám mu k tomu plochu, aby se nedostával do konfliktu se zákonem. Myslím, že prevence je v tomto případě daleko účinnější než represe. Pokud se bude graffiti postihovat zákonem, tak ale musí jít ruku v ruce s legálními zónami pro ty, kteří nemíní dělat trestné činy. Je díky legální ploše v okolí míň posprejovaných domů? Dá se to nějak statisticky vyčíslit? Asi těžko. Ale řeknu to tak: v okolí našeho centra jsou paneláky neustále pomalované, ale naše tělocvična nikdy mimo vyhrazené prostory pomalovaná nebyla. Na začátku devadesátých let působili salesiáni i v menších farnostech, jako jsou třeba Šlapanice u Brna. Po několika letech se ale stáhli především do větších měst. Z jakého důvodu? Dost bylo dáno tím, že do revoluce byli salesiáni zakázaní. Dělili se na dva druhy: ti, kteří pracovali v ilegalitě, byli vysvěcení tajně a chodili normálně do zaměstnání. Jejich práce s mládeží byla taková, že o dovolené jezdili s dětmi na tábory. Druzí salesiáni prošli oficiálně seminářem, byli zařazeni někam do farnosti, ale tajně byli v řádu. Hlavním rysem naší práce ale je opravdu působení ve větších městech, dělnických čtvrtích nebo na sídlištích, a hlavně práce s problémovou mládeží. Jak je to ve středisku s náboženstvím? Nakolik se tady děti mohou setkat s vírou nebo církví? Drtivá většina našich spolupracovníků jsou katolíci z líšeňské farnosti. Jsou tu ale i studenti pedagogických škol. Děti ví, že jsme věřící. Řekl bych to tak: svou víru jim nevnucujeme, ale nabízíme. Ale i když naše některé programy mají náboženský nádech, vždycky je přizpůsobujeme tak, aby se jich mohli zúčastnit všichni. Konvertitů, tedy těch, kdo se obrátili na víru, tady moc nemáme. Kdybych si dělal čárky za křty, asi by mi vyschla propiska.