KDYŽ PÁN KLEPE.

PROSLOV HLAVNÍHO PŘEDSTAVENÉHO - dona Fabia Attarda.

Jeden spolubratr mi řekl: „Otče, potřebujeme jen tvou blízkost, tvé naslouchání a tvou modlitbu. To nás utěšuje, povzbuzuje a dává nám sílu a naději, abychom nadále sloužili mladým, chudobným a zraněným, vystrašeným a ubíjeným!“

Dvacátého pátého března zaklepal Pán na dveře mého srdce prostřednictvím výzvy, se kterou se na mě obrátili moji bratři na 29. generální kapitule. Požádali mě, abych se dal k dispozici a přijal misi hlavního představeného Salesiánů dona Boska, Kongregace Františka Saleského. Přiznám se, v té chvíli jsem cítil tíhu této výzvy. Takovéto momenty vyvedou z míry, protože to, co ode mne Pán žádal, nebyla lehká věc. Když totiž přijde volání, my jako věřící vstupujeme do toho posvátného prostoru, kde silně cítíme skutečnost, že iniciativu přebírá on. Cesta, která je před námi, prostě znamená odevzdat se do Božích rukou – bez podmínek a bez vytáček. A to vše, samozřejmě, není jednoduché.

„Uvidíš, jak Pán koná“

V těchto prvních týdnech si stále kladu otázku jako Maria: Jaký smysl má tohle všechno?

Potom pomaličku začínám pociťovat tu útěchu, o které mi jednou povídal můj provinciál: „Když Pán volá, on přebírá iniciativu a na něm záleží, co se bude dít. Ty buď jen připravený a buď k dispozici. Uvidíš, jak Pán koná.“

Ve světle této sice osobní zkušenosti, ale velmi širokého dosahu, protože se týká salesiánské kongregace a salesiánské rodiny, jsem se okamžitě obrátil na své drahé bratry salesiány. Od první chvíle jsem je požádal, aby mě provázeli svými modlitbami, blízkostí a podporou.

Musím přiznat, že už v těchto prvních týdnech cítím, že mé poslání se musí inspirovat Marií. Po andělově zvěstování se vydala na cestu pomoci své příbuzné Alžbětě. A tak jsem začal sloužit svým spolubratrům, naslouchat jim, povídat si s nimi a ujišťovat je o podpoře celé Kongregace, zvláště těch, kteří žijí ve válce, konfliktech a extrémní chudobě.

Zasáhla mě poznámka jednoho provinciála, který se svými bratry prožívá mimořádně těžkou situaci. Po velmi srdečném bratrském rozhovoru mi řekl: „Otče, potřebujeme jen tvou blízkost, tvé naslouchání a tvou modlitbu. To nás utěšuje, povzbuzuje a dává nám sílu a naději, abychom nadále sloužili mladým, chudobným a zraněným, vystrašeným a ubíjeným!“ Po tomto komentáři jsme zůstali potichu, on i já. Z očí mu kanuly slzy a musím přiznat, že i mně.

Po tomto setkání jsem zůstal ve své kanceláři sám. Ptal jsem se sám sebe: Snad toto poslání, které mě Pán žádá přijmout, není posláním stát se bratrem po boku mých bratří, kteří trpí, ale mají naději, kteří bojují, aby mohli prokazovat dobro chudým, a vůbec nemají v úmyslu přestat? Slyšel jsem ve svém nitru hlas, který mi říkal, že stojí za to říci ano, když Pán klepe, ať to stojí cokoliv!

(Podle Il Bolettino Salesiano, květen 202