Reportáž pro nezúčastněné

Milí přátelé!
Po nedělním setkání s hlavním představeným jsem plný krásných dojmů, tak rád bych se o všechny podělil, ale jak sdělit nesdělitelné? To se musí prožít na vlastní kůži. Já vám mohu nanejvýš prožitek trochu přiblížit…

Na slavnou mši svatou k Terezičce do Kobylis jsem jel sám jen s nejmladšími kluky (nejstarší děti byly na setkání v Pardubicích). Maminku Bohdanku jsme u sebe neměli, ta u Terezičky fungovala už od rána spolu s Jendou Koláčným, Frančeskou Reumannovou a Maruš Kuchařovou ve zdravotnicko-záchranářsko-oživovacím týmu. S kluky jsme využili sice zprostředkovaného, ale zato zvětšeného optického kontaktu na promítacím plátně dole ve farním sále.
Celá akce byla výborně připravená, to jsem vnímal ze všeho kolem. Lidí, kteří se jakkoli zapojili do příprav i samotné akce, byla určitě pěkná řada. Jen Bůh by je mohl všechny vyjmenovat… Příprava programu začala již před mnoha měsíci, pak úklid, květinová výzdoba, příprava farního sálu, náročné ozvučení, projekce v sále i venku, příprava liturgie, hudba, v poledne pak vše související s občerstvením, program pro děti různých věkových skupin, program ACS s hlavním představeným, divadlo… a pak vše sklidit, poklidit, uklidit, odvézt, vrátit, zaplatit…
Na židlích nás čekala perfektní a graficky hezky upravená brožurka s texty písní provázejících liturgii, s latinskými liturgickými texty a důležitým telefonem na zdravotní službu. Jako motto byl uveden výrok Dona Boska: „To nejhezčí se musí vyzpívat, protože to nejde říct.“ Členové kapely Poločas (všichni ACS + jejich odrostlejší děti) podaly skvělý výkon, určitě na zkouškách prožili mnoho těžkých hodin. Při vstupním průvodu mě hned zaujal pestrobarevný ornát, který na sobě don Chávez měl. Myslel jsem, že si otec s sebou vozí nějaký typický mexický ornát… Později jsem vyzvěděl, že ten krásný batikovaný ornát a štolu, hodící se do každé liturgické doby, dostal don Chávez darem od zástupců celorepublikového SHM při setkání v Pardubicích. A navíc, že je vyráběly výtvarnice a švadleny ze SHM v Kobylisích pod vedením Lucky Liškové a Marie Těthalové, a po sečtení všeho času potřebného na jejich výrobu malovaly a šily pohádkové tři dny a tři noci…
Na začátku mše svaté Jirka Máca s Irenkou dona Cháveze za celé ACS srdečně přivítali (jak je prima, když člověk umí více řečí, než naši totalitní ruštinu). Po angličtině se pokračovalo střídavě česky, italsky a latinsky… Při italsko-české homilii nebylo pro mé mozkové nezávity jednoduché udržet v paměti aspoň něco z předkládaného poselství…:-/ Ale co mi tam zůstalo, byla propagace lásky, lásky, lásky! A výzva k evangelizaci láskou! (Máme „za domácí úkol“ ve svých rodinách a okolí kvasit…, při příští návštěvě don Chávez jistě pozná změnu…) Po homilii následovala obnova spolupracovnického slibu (bez těch známých slovíček „… který zastupuje hlavního představeného…“), krásně zpívané přímluvy, dary, bohoslužba oběti… (Dovolte mi ryze osobní poznámku. Zpívala se tam také píseň „Světem běžím dál.“ Má oblíbená písnička, jako i desítky dalších. Text této písničky jsem onehdy použil na pozvánce pro naše bývalé manželské spolčo na oslavu mých čtyřicetin. Krásně mi ji pak u skleničky zazpívali… „Já nemohu říct, že bys mi někdy něco vzal, / vždyť všechno, co mám, je vlastně tvé. / Já mohu jen říct, že mi dáváš stále víc, / nekonečné množství lásky nezměrné.“… Prosím, jednou mi ji zazpívejte nad rakví… §;-)
Při svatém přijímání zazněla dokonce i italská písnička s textem podle M. D. Mazzarelové, jejíž svátek jsme slavili den před tím, a v překladu znamenal toto: „Můj Pane, jednoho dne jsi mi daroval tento život. / Zde ho máš, patří Tobě! / A i kdyby na mě všichni zapomněli, Ty ne. / Plná radosti se budu modlit v Tvé lásce.“…
Před závěrečným požehnáním don Chávez požehnal ještě tiskárnou vonící životopisnou knihu od Terezie Bosco Maminka Markéta, která vyšla v italštině teprve v prosinci loňského roku a my ji už nyní můžeme číst v českém překladu!!! Výrobou knih se trochu zabývám, tak moc dobře vím, že to je absolutně rekordní rychlost!!! Díky Jankovi Ihnátovi!!! Don Chávez odkaz matky Markéty symbolicky předal celé ACS v podobě Jirky Máci (zvukový záznam na CD převzala Míla Dubišarová), a FCMN v podobě Jiřinky Němcové.
No a ve všem tom hezkém se i hezky pokračovalo venku v podloubí areálu a kolem hřišť. Sice se utvořila i „hezky“ dlouhá fronta na masové špízy, ale snad se nasytili a napojili všichni, kdo hladověli a žíznili… (Když došly špízy, dalo se posilnit dalšími dobrotami.) Don Chávez neseděl nikde v tiché a pohodlné jídelně nad svíčkovou (nebo špagetami?), ale byl mezi námi se špízem a chlebem v ruce hezky „nastojáka“ u betonové zídky, jako i my ostatní. Jenda Vývoda mi říkal: „Hele, hlavní představený na hlavní tribuně…“  Ke kávě jsme ujídali z dobrot z různých koutů naší vlasti, a byly to samé výtečné pochoutky, které nám obětavé mamky stále doplňovaly… A tak jsme jedli, pili, klábosili…
Objevil se skákací hrad pro děti, na své vystoupení se začala připravovat skupina historického šermu… Bohužel se dětské dovádění neobešlo bez bolesti a smutku. Na skákacím hradu si zlomila ruku těsně nad loktem malá Magdalénka Větrovská z Poličky. Jenda Koláčný se svým týmem zajistili první ošetření a utišili bolest, pak už byla na řadě rychlá záchranka a následná operace a týdenní hospitalizace na Bulovce. :-(
I přes tuto svízel program pokračoval podle plánu. Ve dvě hodiny jsme předali děti pečovatelům a sunuli jsme se do divadla. Dětem se představila skupina historického šermu se dvěma akčními vystoupeními. (Organizátoři programu měli „rytířům a lapkům“ zajistit dvě staré židle, které se měly rozbít o čísi záda při hospodské rvačce… Ač byly židle trochu naříznuté, jedna zádům odolala. K velkému potěšení publika ji pak šermíři na závěr vystoupení rozsekali sekerami a sudlicí…)
Co ale čekalo nás, to nemělo jedinou chybu!!! (Aspoň jsme žádnou nepostřehli. Až dodatečně jedna chyba vyvstala: Telepace už nefilmovalo, tak z divadla není asi žádný videozáznam úplně celého vystoupení.) Lidičky, to vám byla podívaná, to vám bylo představení ACS hlavnímu představenému!!! Don Chávez bude jistě dlouho vzpomínat…
Na začátek nám zahrála kapela Sebranka pod vedením Jendy Šerého („Sebranka“ proto, že muzikanti jsou z různých končin, od Brumova přes Lideč, Strážnici až po Prahu). Po hezkých písničkách se objevil Michal Chytrý s Ivou Růžičkovou. Ale také malý kluk v riflích, na hlavě měl kšiltovku nezbedně otočenou dozadu a v rukou držel fotoaparát, kterým si občas něco vyfotil. Michal s Ivou vyzvídali, co je zač, a on se představil jako Nezbeda z Nezbedy, a že by si rád udělal reportáž do svého časopisu. Dostal souhlas… Pak si Michal s Ivou od Františka Blahy „půjčili“ dona Cháveze, přivítali jej mezi námi a vzali s sebou na jeviště. Michal se na nás obrátil s otázkou, kdo by věděl, jak by se dalo Chávezovo jméno přeložit – koho vlastně mezi sebou vítáme. Nikdo nereagoval. Prozradil nám, že portugalsky CHAVE znamená KLÍČ.
„Každý z nás denně klíče používá, pro každého z nás jsou klíče určitě také něčeho symbolem, někdo vnímá klíč jako prostředek spíše k odemykání, jiný k zamykání, někdo klíče neustále ztrácí a hledá, někdo má klíč jako symbol vlastnictví něčeho… Co, done Chávezi, ve vašem životě klíče představují, co symbolizují?“
„Klíčem odemknu dveře do bytu, klíčem se ale taky dostanu k lidským srdcím. Klíč pro mě symbolizuje více otevírání, než zavírání něčeho“, odpověděl don Chávez.
Poté Michal vyndal ohromné klíče a říkal, že nyní se zkusíme vzájemně odemykat, budeme nahlížet za různé dveře naše i jeho, abychom si ověřili, že na svém svazku máme celou řadu klíčů stejných nebo podobných, a že on našimi klíči umí odemykat a naopak…
Slovo si vzala Iva.
„Potřebujeme-li se dorozumět, používáme řeč, slova. Jenže se nám často stane, že sdělené pochopí každý jinak. Můžeme se však dorozumívat i jiným způsobem. Hudbou nebo tancem. Můžeme mlčet, a přesto si skvěle rozumět. Slova by nám jen překážela. Toto souznění srdcí každý z nás jistě někdy zažil a možná se ani nechtěl vrátit ke slovům. My, salesiáni, začínáme s dětmi pracovat již od mládí. Mládež znamená život, naději, budoucnost. Podívejme se, co si pro nás mladí lidé připravili. Nyní nás nebude rozdělovat jazyk, ale bude nás spojovat tanec, hudba, souznění….“
Nato s Michalem imaginárně odemkly dveře k TANCI. Na scéně se objevila taneční skupina „Světlo“, která nám za doprovodu hudby, mluveného slova, barev, světla a stínu, tancem představila různé člověkem prožívané stavy…
Po tanci se Michal obrátil na dona Cháveze se všetečnou otázkou, co jej na tanci upoutalo, a požádal ho, aby několika slovy vyjádřil pocity, které v tanci „uslyšel“, „přečetl“.
Pokud si dobře vzpomínám, don Chávez ve vystoupení vnímal ŽIVOT, SAMOTU, HLEDÁNÍ, SMYSL ŽIVOTA…
Michal imaginárně odemkl další situaci…
„Sebranka“ nám zahrála písničku Starci na chmelu, kterou jsme si s chutí také zpívali. Během zpěvu se na scéně objevilo prostředí „obýváku“ se stolečkem, na kterém byly hrníčky a čerstvá bábovka, a v půlkruhu židle. Na židle se nenápadně usadili „snoubenci“, dvě židle zůstaly prázdné… Objevili se Iva a Michal v „plné polní“, jako by je čekal výstup na vysokou horu. Z hlediště si vybrali dva kulisáky (Jirku Mácu a Petra Hanáka), každý z nich dostal ukazatel směru. Petr „Nevaž se, odvaž se“, Jirka „Příprava snoubenců“ a „Zasvěcený život“. Každého umístili na jednu stranu jeviště. Michala to stále táhlo k Petrovi, Iva jej přemlouvala k cestě Přípravy snoubenců. Michal tvrdil, že se partnerství stejně nedá naučit, že je lepší být nezávislý, alespoň je nebude mrzet, když se to nepovede… Iva argumentovala tím, že manželství je jako výstup na vysokou horu, a když nebudou znát základní informace o tomto náročném výstupu, pak je takový výstup veliké riziko a nebezpečí… „Můžeme spadnout, velmi se zranit nebo se i zabít. Pojďme se naučit, jak náš výstup jistit, jak spolu komunikovat, spoléhat jeden na druhého a pomáhat si v nesnázích, vzájemně se ochraňovat, prozkoumávat terén. Táhneme s sebou lano, cepín, mačky, přilbu. Víme o nich, jenže je neumíme používat. Moc tě prosím, pojďme se s nimi naučit zacházet, jak se používají při tom krásném dobrodružném výstupu na horu zvanou MANŽELSTVÍ. U mnoha spolupracovníků probíhají tyto přípravy na manželství, je to moc fajn parta a vytvoří se tam krásná přátelství. Kamarádi, kteří se už vzali, mi vyprávěli, že jim ta příprava mnohé osvětlila, připravila je na spoustu věcí a mnohé problémy jim pomohla překonat a vyřešit. Michale, vždyť ty jsi tak rád s lidmi, pojď, navštívíme jednu rodinu, kde se právě příprava koná…“
Michal se nechal přemluvit a šli „domů“ ke Kudrnom. Dona Cháveze také usadili do „obýváku“ a přidělili mu partnerku – Makoše. Ta donu Chávezovi sloužila i jako překladatelka.
Kudrnovi nechávali snoubencům zažít různé komunikační techniky: když sedí vedle sebe, zády k sobě, hovoří spolu na velkou vzdálenost, jeden stojí na židli, druhý pod ním na zemi, proti sobě ale přes noviny, nakonec proti sobě a dívají se do očí…
Po „zážitkové terapii“ se Michal dona Cháveze ptal, jak se cítil. A on odpověděl, že se těšil na bábovku!!!  (František K. pohotově, jako správný muž, vytáhl nůž, bábovku nakrájel a donu Chávezovi podal…) Pak nám již prozradil, že samozřejmě byla nejlepší komunikace z očí do očí, nejhůře se cítil na zemi…
(Se sousedem Pavlem Semerádem jsme si vzájemně stěžovali, že jsme něco takového neprošli, že nás nikdo nevaroval, a jestli se to dá nějak dohnat. Netušili jsme, co se chystá o chvíli později, a že se to dohnat dá…)
Po skončení snoubenecké přípravy Michal konstatoval, ne že by don Chávez v přípravě neuspěl, ale že má neodbytný pocit, že jeho životní cesta je jiná, a předal mu ceduli „Zasvěcený život“. A zase výslech… „Kdybyste si sám pro sebe měl vybrat jednu nebo dvě věty, které vyšly z úst Dona Boska a vám se dostaly pod kůži, které by to byly?“ „Chci vás šťastné teď i na věčnosti!“ a „Nestačí jenom milovat, ale lidi musí cítit, že jsou milováni. A to je možné skrze dobrotu a laskavost“, odpověděl don Chávez.
Představení dalšího pole působnosti ACS bylo uvedeno opět Sebrankou. Zahráli nám písničku Michala Tučného Báječná ženská… Během písně František Blaha vyzbrojen štolou spojil horolezeckým lanem život Ivy s životem Michala (ale jen na tu krátkou chvíli!!!). Znamenalo to, že se snoubenci spojili v manželství, ale pro to lanové pouto mezi sebou nemohli chodit, kam kdo chtěl, všude museli společně. Přetahovali se a Michal mudroval, jak to bylo všechno v té přípravě jasné a jak je to teď těžké, a jak ho to už nebaví, a jak neví jak dál, že je k tomu druhému přivázaný víc než je mu i třeba milé... Iva pohotově přišla s radou, že jim mohou pomoci „Manželská setkání“. Michal oponoval, že pojede jedině tam, kde je příroda… A pak to začalo… Prý: „Potřebujeme vaši pomoc na přípravu přírody…“ Už jste někdy hráli „srnčího bobka“? Ne? Jarda Podval už ano! Pak ještě chtěli dobrovolníka na „štíhlou jedličku“ (nehledala se lehce…), na „modřín I“ a „modřín II“, „méně štíhlou jedličku“ (s tou už nebyl takový problém), „choroš“, „plíseň“ (plísní byla Hanka Chytrá; Michal se jí oženil, tak už jí prý nezbude nic, než plesnivět…), dále „zaječí bobek“ a uprostřed všeho byl „starý pařez“. Za něho si vybrali Jendu Vývodu!!!
Když vznikl tak krásný les, kapela lehce navodila známou Ivánkovu melodii z Mrazíka a tu se objevila Nastěnka s tvářičkami jako dvě rajská jablíčka, a začala zalévat starý pařez… (Jak to říkají naši potomci…? Byla to prostě „HLÍNA!!!“) A přišel Ivánek, prozpěvoval si, zhlížel se v zrcátku… a začal na Nasťu hulákat, jako kdysi zlá macecha… To víte, byli spolu už mnoho let a ona se ta hezká tvářička okouká… Nastěnka Ivánka lákala na Manželská setkání, že se všechno urovná a spraví, ale Ivan na ni nedbal a byl hrubý. Fuj! Milá Nasťa vzala odpadkový koš a nasadila jej hrubiánovi na hlavu!!! A co se nestalo. To byste neuhodli! Z Ivana se stal medvěd!!! Bloumal po lese a volal: „Poraďte mi, lidé dobří, jaký dobrý skutek mám udělat…“ a my mu z obecenstva radili: „Jeď na Manželská setkání!“… Ivánek nakonec rád souhlasil a svého prokletí se zbavil… (To jsem nečekal. ) Po proměně se Ivánek opět zálibně prohlížel v zrcátku, říkal si, jak je krásný…, pak si Nasťu odváděl a při tom zpíval: „…Ustupte, jen ustupte, nebuď prašná, cestičko. Ivan s Nasťou chce se změnit maličko. Před naším, za naším…“ A kdo že byl skryt v těch pravých ruských šatech? Skvělí Hanka a Petr Ptáčníkovi z Ostravy!!! Po veselém vystoupení se pomalu přešlo na vážnější notu Ve světle letošního hesla dona Cháveze o rodině mají Manželská setkání a starost o rodinu veliký smysl.
Iva se dona Cháveze ptala, na co nejraději vzpomíná u své maminky, tatínka, čím mu byli vzorem.
„První věc je tato“, odpověděl don Chávez. „Nikdy jsem neviděl rodiče se hádat. Viděl jsem je vždycky sjednocené, spojené. Maminka zemřela, když jsem měl 11 let. Vidím ji navždycky jako ženu radostnou, která pro mě chtěla vše nejlepší. Tatínek zemřel minulý rok, měl 96 let. Byl to člověk hluboce nábožensky založen, měl velice vlídné a laskavé způsoby. Měl takové pozitivní vidění světa, že v jakékoli situaci viděl vždy něco pozitivního. Myslím si, že tyto věci velice poznamenaly můj život. Rodina je největší a nejhlubší skutečností pro člověka. Hledejme vždycky to nejlepší pro ty lidi, co žijí kolem nás a buďme optimisty.“
Čas se nachyloval, pěkné odpoledne muselo skončit. Přišly okamžiky díků, darů a loučení.
Víťa Koutník s malým „Nezbedou“ předal hlavnímu představenému letošní čísla Nezbedy.
Marie a Jirka Rezkovi předali donu Chávezovi krásný křišťálový kříž od nejznámější české sklárny Moser (druhý takový má pouze Svatý otec) a tradiční český léčivý nápoj – Becherovku.
Inka a Jirka Mácovi předali obraz od Jany Hejlové s motivem mistrovských houslí a s tímto příběhem (zkráceně): Při jedné dražbě došla řada na housle. Byly staré a zaprášené, měly povolené struny. Kolik nabídnete za tyto housle? Vyvolávací cena je tisíc korun. Tisíc sto, tisíc dvě stě! Poprvé, podruhé… Zezadu přišel starý člověk, z houslí setřel prach, napnul struny, uchopil smyčec, housle naladil a zahrál. Zahrál krásně a čistě… A znova: Kolik zaplatíte za tyto housle? deset tisíc, dvacet tisíc, třicet tisíc... Lidé tleskali… Co změnilo cenu těchto houslí? – Mistrova ruka! I my jsme jako housle, dokážeme překrásně hrát, stačí, aby nás vzal do ruky Mistr…
„Jsem tady, Bože, jsem tvůj nástroj, používej si mne jako Dona Boska a vznikne dobré dílo.“
Předávaly se i dary našim úžasným moderátorům, Ivě – růžičky, Michalovi – kostka na lámání chytré hlavy, Jankovi překladateli – káva z Turína pro dobrou výdrž nad italskými překlady…
Vystoupení vyvrcholilo scénickým a velmi působivým tancem před křížem… Život je boj, vzhlížíme ke Kristu, pak padáme a odvracíme se, a znovu bojujeme… až do úplného splynutí… VELKÝ POTLESK!!! (Taneční skupinu Světlo vede Maruška Linková – Díky!) Michal požádal dona Cháveze o nějaké poselství na závěr. „Myslím si, že se cítím velice mladý. Našel jsem salesiánskou rodinu v České republice velmi srdečnou, se srdcem na dlani, se silným náboženským cítěním a salesiánskou identitou a taky s velkou angažovaností. Velmi milý byl celý dnešní den, mé jediné slovo v tomto okamžiku je PODĚKOVÁNÍ! Vím, že jste sem přijeli z nejrůznějších částí České republiky. Někteří z vás podstoupili cestu, která pro vás znamenala dvě, tři, pět i více hodin a potlesk by patřil především vám.“ – POTLESK – „Velmi se mi také líbilo vyjádření tancem. Don Bosco často říkával mladým lidem: ,Jste zloději – ukradli jste mé srdce!‘. Také vy, zde v Česku, jste ukradli mé srdce! Cítím se jako doma. Díky za krásné dny!“
Pak nám don Chávez požehnal a než jej Michal s Ivou vrátili Františkovi, všichni jsme se spojili rukama i zpěvem v písničce Spoj nás v jedno, Pane… láskou svou…

A tak nám skončil jeden krásný den ve velké rodině. Shodou okolností byl předvečer Mezinárodního dne RODINY. Děkujeme Pánu za všechny, kteří se jakkoli angažovali. Hlubokou poklonu smekám před našimi skvělými moderátory… Lidi, máme vás rádi!!!

František Jakubec §;-)