VII. Téma formačního plánu 2024

Autor: redakce <redakce(at)ascczech.cz>, Téma: Sdílíme se, Vydáno dne: 12. 09. 2024

ROLE LAIKŮ V CÍRKVI

Jak mám žít jako Boží člověk?

Jak se cítím jako laik v církvi, jaká je moje zkušenost s aktivním zapojením v církvi?



 V září jsme se sešli na našem pravidelném setkání, abychom se zamysleli nad 7.bodem Formačního plánu na rok 2024, který nese název Role laiků v církvi.

Zdá se, že slovo laik může pro někoho představovat malý problém, ale my jsme se většinou shodli, že s pojmenováním laik nemáme problém, chápeme ho v historickém kontextu a navíc se nikdo z nás, byť jsou mezi námi i studovaní, nepovažujeme za „pravého odborníka na slovo vzatého“.

Dále jsme se zaobírali pojmen „ smysl pro víru (sensus fidei)“ :

Domníváme se, že Sensus fidei je jakýmsi smyslem pro věci víry a vyjadřuje osobní schopnost věřícího ve společenství církve rozeznat pravdu víry a jeho rozvíjení se neobejde bez soustavného zájmu o věci víry – není tím myšleno jen studium (četba Písma, dokumentů a pod) ale i rozhovory s přáteli i v rodině a neustálé tříbení a posun myšlení. A samozřejmě není možné ve věcech víry spoléhat jen na své myšlení, ale celý proces musí být prolnutý modlitbou a odevzdáním se do rukou Božích. Smysl pro víru se může ve věřícím člověku naplno rozvinout do té míry, v jaké se účastní života církve, což vyžaduje zodpovědné přijetí magisteria.

Děkujeme Marcele a Janovi Žižlavským za připravený příspěvek.

Za společenství Písek Iveta Havlátková


Výstup k tématu č. 7 za společenství ASC Praha-Sever II.

Děkuji a zdravím Jannis Apatsidis, koordinátor MR


Otázka - Jak mám žít, jako Boží člověk?

Shodli jsme se na tom, že se přece všichni snažíme tak žít a pomáhá nám k tomu Boží slovo a pravidla, která můžeme najít v Písmu. Každý to potom rozvedl po svém, ale toto byla podstata všech odpovědí.

Otázka Jak se cítím jako laik v církvi, jaká je moje zkušenost s aktivním zapojením v církvi.

Zde jsme se už hodně lišili. Většina z nás vnímala obrovský bonus toho, že jsme součástí salesiánské rodiny, která nás neustále formuje a udržuje ve větší, či menší aktivitě i v našich domovských farnostech. A byly hlasy i takové, že mnozí z nás jsou rádi, že nejsou součástí velikých farností typu brněnské, pražské a dalších farností velkých měst v tradičním katolickém prostředí, ale naopak, že žijeme v "kamenolomu" severních Čech a máme tudíž dostatek prostoru pro evangelizaci, pastoraci i komunikaci s "nevěřícím" světem - že nejsme zavřeni v našich katolických bublinách. Jediné, co mně překvapilo, byly hlasy, že někteří z nás znají svoje hřivny, ale není nikdo (a tady se myslelo hlavně nikdo z kléru, tedy z našich kněží), kdo by tyto naše hřivny dokázal využít. Osobně jsem na to nereagoval, ale myslím si, že v mnohých z nás stále přetrvává ten mnohaletý a léty vypěstovaný pocit, že by církev měl "řídit" klér.

Za společenství Severní Čechy Standa Balů Vocásek