Tiché exercicie ve Střelicích u Brna

V poslední době pozoruju, že hůř slyším. Jakmile kolem mě mluví víc lidí nebo se přidávají další zvuky, nerozumím, co mi kdo říká. Myslím, že to podobně prožívám i v duchovním životě. Občas se na pár dní potřebuju oprostit od spousty vnějších podnětů a vjemů, abych zaslechla Boha. I toto byl důvod, proč jsme si letos vybrali exercicie, které nabízely více ztišení. Honza nakonec ze zdravotních důvodů bohužel jet nemohl, snad se mi ale podařilo aspoň trochu mu DC přiblížit.

Program se nijak výrazně neodlišoval od toho, nač jsme při duchovních cvičeních zvyklí. Ráno jsme začínali poměrně brzo, už v sedm hodin, a to rozjímáním nad Božím slovem, v kapli a v tichu. Bylo úžasné si pak večer navzájem sdělovat, jak koho konkrétní úryvek zasáhl, jak se ho Bůh dotkl. Pár vět, ve kterých Bůh měl pro každého zvlášť připravené zcela osobní sdělení.

Promluvy si pro nás připravil Vojta Sivek, vybral si k tomu sen malého Jana Boska, který v devíti letech nasměroval jeho další život. Vůbec by mě předtím nenapadlo, kolik podnětných myšlenek, pro mě i hodně zásadních, se dá v tom krátkém příběhu objevit. Díky, Vojto! I o tom jsme si pak večer povídali. Osobně jsem se nejvíc cítila oslovena tématem vlastního poslání (kde je moje místo, kde mám být pro druhé přítelem, kde je moje „hřiště“, kde se chce Bůh vtělit skrze mě…) a tématem vztahu s Pannou Marií.

Co se týká nabídky většího ticha v průběhu exercicií, pro mě to splnilo svůj účel. Nešlo o žádný dril, nedrželi jsme bobříka mlčení, ani jsme nebyli sledováni a napomínáni. Jen jsme myslím přijali pozvání k hlubším setkáním s Bohem, sebou samým i s ostatními. Snídani a odpolední svačinu jsme si obstarali ve stanoveném čase každý sám. Na oběd a večeři se mlčení sice nevztahovalo, ale celkovou atmosféru ztišení a klidu to nenarušilo.

A večerní sdílení? Téma bylo vždy stejné – co pro nás bylo v uplynulém dni důležité, co nás nějak zasáhlo: v rozjímání, přednáškách, rozhovorech, pobytu v přírodě, modlitbě apod. Jsem osobně přesvědčena, že právě ty dvě hodinky večer hodně vypovídají o atmosféře DC. Nejde o množství slov, ale o to, jak hluboce se dokážeme otevřít a sdělit nejen něco o sobě, ale dát něco ze sebe. Pak se pro mě takové sdílení stane důležitou součástí celých exercicií, velkým duchovním povzbuzením. Myslím, že ve Střelicích se to podařilo.

A tak děkuju Vojtovi za vše, co a jak si pro nás připravil. Děkuju Ice a Pavlovi za vlídné provázení a za spoustu drobností, kterými naše setkání zpříjemnili a obohatili. Bylo to pro mě pohlazení. Děkuju všem za to, co jste mi dali každý sám ze sebe. Děkuju za přátelství.

Dagmara Beránková