120 let od narození Salesiánky Spolupracovnice pro spásu mládeže

Vážení přátelé,
Ve čtvrtek si připomeneme, že Papež Jan Pavel II. před dvaceti lety 25. dubna 2004, na náměstí Svatého Petra v Římě, prohlásil Alexandrinu da Costa za blahoslavenou. Z České republiky se tohoto blahořečení zúčastnila šestičlenná delegace spolupracovníků. Přičemž 30. března jsme opomenuli připomenout 120. výročí jejího narození.

 Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi významnou salesiánskou spolupracovnici, jednu z největších mystiček 20. století, měli bychom si její život a význam často připomínat.

Janko Ihnát, výstižným životopisem, podtrhl její význam a také životopis zveřejnil na svém facebookovém profilu. Navrhuji, abychom jeho práce využili a text zveřejněním na našem webu měli stále na očích. Požádal jsem ho o souhlas a ten nám udělil. 

S přáním požehnaných velikonočních dní              Milan Jandáček

120 let od narození Salesiánky Spolupracovnice pro spásu mládeže

Blahoslavená Alexandrina da Costa, dcera hříchu, která sama prožila na sobě zlo hříchu, by mohla být patronkou těch, kteří byli zranění církví, věřícími lidmi, těmi, kteří jim měli pomáhat.

Otce vůbec neznala. Její matka byla svobodnou matkou. Do školy chodila jen osmnáct měsíců a v 9 letech byla poslána pracovat na farmu. Později se vyučila švadlenou, se svou sestrou, a začala pracovat jako švadlena v Balazaru.

Kdo to tedy ta Alexandrína, dcera svobodné matky, největší mystička dvacátého století, dnes už blahoslavená? Jaké je její poselství pro mne?

Osobní poznámky Alexandry začínají těmito slovy: „Narodila jsem se 3. března 1904 ve farnosti Balazar v kraji Oporto (Portugalsko)“. Balasar, není daleko od Oporto, má asi 1000 obyvatel, roztroušených ve 22 osadách. Tehdy, když se narodila, byla zrovna postní doba. Pokřtěna jsem byla 2. dubna na Bílou sobotu.“ Maminka Maria Anna da Costa se v období osamocení zamilovala do Antoni Goncalves Xaverii, jednoho dobrodruha, který dělal spojku mezi Portugalskem a Brazílií. Zůstala těhotná s Deolindou, starší sestrou Alexandríny, která se narodila 21. října 1901. Antonio prohlašoval, že je rozhodnutý se s ní oženit, sotva se vrátí z Brazílie. Zdálo se, že to udělá, i přes odpor budoucího tchána a tchyně, kteří velice dobře pochopili, z jakého těsta tento člověk je.

Mezitím Maria Anna byla znovu těhotná a čekala Alexandrinu. Tentokrát se stalo, že se jí otevřely oči, pochopila, že svému snoubenci nemůže důvěřovat, že se slepě zamilovala a že on se mezitím oženil s jinou ženou. Od toho okamžiku ubohá matka se dvěma dcerami stále hořce plakala. Na manželství už vůbec nepomyslela, oblékala se jako vdova a plně se věnovala výchově svých dvou dcer, které byly prakticky považované za sirotky ze strany otce. Je třeba říct nějaké slovo o této matce, která se uměla plně osvobodit od chyb, kterých se dopustila.

Byla to především žena hluboké modlitby a velice pracovitá, chovala se vzorně a uměla dát nejlepší formaci svým dcerkám. Byla sice vždycky chudá, ale nikdy neopomenula pomoci těm, kteří byli ještě chudší než ona, a to za cenu, že se ničila. Pomáhala nemocným a často ji volali i v noci. Bděla u umírajících, modlila se u nich, když byli v agonii, oblékala je do rakve. Její láska byla tak veliká, že pan farář o ní říkával: „Až ona jednou zemře, pocítí to celá farnost“.

Život Alexandríny se rozdělil na dvě části: osmnáct radostných a veselých let a dvaatřicet let velkého utrpení, následování Krista, který nese kříž. Baltazar je překrásná vesnice s tisícem obyvatel. Domky jsou z neopracovaných kamenů, ukryté pod piniemi, roztroušené a pomalované živými barvami. Farní kostel je na kamenitém kopci. Několik set metrů od kostela je malé údolíčko se starou kaplí ve venkovském stylu. V kapli je veliký kříž vetknutý do země. Blízko této kaple, na rovince nazvané Kalvárie, prožila Alexandrína 51 let. V posledních letech ji nazývali „Ukřižovaná“ nebo „nemocná z Balazar“.

Po celý svůj život se nikdy ze svého bydliště nevzdálila, jenom jednou jako dívka jela do Póvoa de Varzim, vzdáleného 15 kilometrů s výhledem na Atlantický oceán, kde Alexandríně jako by zpívaly vlny moře. Jako všechny děti z vesnice, tak i ona začala v sedmi letech chodit na katechismus, potom přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Velice ráda se chodila do kostela dívat „na sochy svatých“. Nejvíce se jí líbila socha Panny Marie Růžencové a svatého Josefa, protože byly bohatě oblečeny. S otevřenýma očima snila o tom, že jednou se bude taky tak hezky oblékat. Jednou však o tom snění napíše: „Byl to projev mé marnivosti. Pro mne, která jsem nebyla svatou, to byl sen chudé dívky, jedné z tolika vyhublých Popelek, co sní o princi a o hradu“.

Byla jako malá koza

Měla sestru Deolindu, kterou obdivovala. Sestra byla klidnější a pokojnější, než byla ona. Maminka se jenom celý den starala o to, jak vyjít s chudým rodinným rozpočtem a udržet v klidu svoji malou Alexandrínu. Ta na rozdíl od Deolindy byla velice živá. Maminka o ní říkala, že byla jako rtuť. Na všechno vylezla. S vynalézavostí prováděla druhým různé žerty.

Jednou, ukrytá za zídkou, házela malé kamínky na ženy, co se vracely domů z kázání, zahalené do černých závojů. Tyto vznešené matróny nebyly moc sympatické a jednou, během dlouhého kázání, jim svázala po dvou, šály. Na konci kázání, když nastal rozruch, musela utéci z kostela, aby nevybuchla smíchy. Byla veselá, dělala legraci, ale nebyla lehkomyslná. Domácí práce zvládala jako zkušená paní domu. Řezala dříví do kuchyně, a přitom si vesele zpívala. Když nebyla v domě, určitě prala u potoka prádlo. Velice se ji líbilo uklízet. „Neumím si představit – řekne jednou – že by malý Ježíš neměl své nástroje uklizené a nechodil čistý s maminkou, jakou byla Panna Maria. Nedokázala bych pochopit, že by Ježíš byl špinavý. Vždy jsem se chtěla stát svatou, ale byla by to pro mne veliká oběť, kdyby po mně chtěli, abych byla špinavá. Pán, podle mne nechce, abychom chodili špinaví ani na duši ani na těle.“

Slavnostní pohlavek

Ve dvanácti letech, jako tolik jiných chudých portugalských dívek, jde pracovat jako služka k jednomu bohatému sedlákovi, co bydlí nedaleko. Ten člověk je však surový a vyžaduje od Alexandry práci nad její síly, mluví a chová se před ní jako sprosťák. „Pro nic mě urážel a před kýmkoli mě ponižoval. Přesto, že jsem byla mladá a od přírody veselá, pociťovala jsem hořkost v tomto smutném životě!“. Sotva uplynulo pět měsíců, Alexandrína už nemůže, a tak uteče. Nestane se však přítěží rodiny. Svojí nevyčerpatelnou fyzickou energii uplatní v tvrdé práci na poli.

Pracuje celý den a ve třinácti letech pracuje tak dobře, že dostává stejnou odměnu jako její matka. Zvedá a nosí pytle s obilím jako dospělý člověk. Vlepí velkou facku jednomu ženatému muži, když si na ní dovoluje. Také jeden bohatý mladý muž si po práci na ní počká a chová se k ní nevhodně, a tak mu hlasitě vynadá.

Ve čtrnácti letech je z ní velice hezká dívka. Mnozí se za ní otáčejí. Její bývalý zaměstnavatel, sedlák. se spolu s dalšími dvěma muži, pokusil vloupat do jejího pokoje, aby ji znásilnili. Ona, aby se před nimi zachránila, vyskočila z okna, z výšky čtyř metrů. Málem skok nepřežila. Utrpěla zlomeniny páteře. Až do svých 19 let se dokázala dostat shrbená do kostela, kde se modlila. Během prvních let utrpení se modlila k Panně Marii, aby ji vyléčila. Postupem času nastalo celkové ochrnutí, které ji od roku 1925 připoutalo na lůžko. Nastaly návštěvy po doktorech a namáhavé cesty do nemocnice. Jeden lékař v Oporto matce jasně řekl: „Navždy zůstane ochrnutá.“

Místní farář jí na měsíc květen zapůjčil sošku Neposkvrněné srdce Panny Marie. Alexandrina požádala upevnit malý oltář nad její postelí, kde se nacházela soška Panny Marie Fatimské a byl ozdobený květinami a svíčkami.

A tak, v devatenácti letech, Alexandra už nevstane z lůžka. Don Umberto Pasquale se přiblížil k člověku, který se ji pokoušel znásilnit. O tom setkání napsal: „V srdci tohoto člověka je veliká bouře. Jednou mi se slzami v očích řekl: „Alexandrína je světice a je na lůžku mojí vinou“. Mladé tělo dívky, o kterém její matka pro její živost řekla, že je samá rtuť, je troskou, je navždy nehybné.

V roce 1928, místní farnici zorganizovali pouť do Fatimy, která se tehdy stávala velice známou. Alexandrína úpěnlivě prosila Pannu Marii, aby jí dovolila doprovázet poutníky. Rychle rostoucí svatyně byla již magnetem pro statisíce, které sem putovaly třináctého dne každého měsíce od května do října. Množství zázraků, které se tam dělo, vyvolávalo v této nemocné ženě naději na uzdravení. Ale lékař a místní farář se proti této myšlence neústupně stavěli. Namítali, jak by mohla být převezena nějakých 300 km, když pouhý dotek nebo otočení jí působí nevýslovné utrpení?

Pro jejich neoblomnost zlomená Alexandrína zavřela oči a v tiché modlitbě obětovala Bohu zdrcující oběť své opuštěnosti a izolovanosti. S očima upřenýma na sošku Panny Marie vylévala v modlitbě srdce s prosbou, aby byla uzdravena doma. Slíbila, že když bude uzdravena, stane se misionářkou, a svým přátelům řekla, že když uslyší na ulicích zpěv, bude to její poděkování Bohu a Panně Marii za zázrak.

Týden, co týden se úpěnlivě modlila. Měsíc, co měsíc s pláčem naléhala, aby byla uzdravena. Ochrnutí se však nelepšilo. Postupně, kousek po kousku v ní touha po uzdravení umírala a začínala myslet jen na lásku k Bohu. Jak se modlila, její myšlenky zalétaly k Nejsvětější svátosti v nedalekém kostelíku a najednou si uvědomila, že Pán Ježíš ve svatostánku je, také vězněm.

Postupně se v ní vytvořilo dojemné pouto s Kristem, a to ji vedlo k tomu, aby Ho v duchu navštěvovala, aby před Ním zůstávala stále spolu s Pannou Marií. Byla disponovaná totálně na všechno, měla s neutuchající láskou, modlitbou, obětovat se spolu s Ním. Měla těšit Jeho Nejsvětější Srdce a vyprošovat obrácení hříšníkům. „Skrze Marii k Ježíši“ bylo její stálé heslo. Dlouhé hodiny rozjímala nad duchovní krizí světa, až si byla plně vědoma nesmírné velikosti moderního hříchu a naléhavé potřeby zadostiučinění ve spojení s trpícím Kristem.

Tajemná cesta s Bohem

Teď se však v Alexandríně začalo odehrávat tajemné Boží působení, postupná zamilovanost a totální disponibilita. Nehybná a neužitečná troska se proměnila v mystickou oběť pro Ježíše Krista, za hříšníky celého světa. Byla to dlouhá cesta. Pro nás, často i pro Alexandru, nepochopitelná. Z vnějšku, z našeho materialistického pohledu, z našeho ekonomického smýšlení dát a mít, se můžeme s úctou toho jen dotknout a snažit se vytušit to, co se odehrálo v tajemné výměně lásky mezi Bohem a jeho Alexandrínou.

Když Alexandrína objeví, že „intenzivní utrpení“ Krista pro spásu všech lidi, a každého jednotlivého člověka se historicky uskutečňuje v “Krutém utrpení“. Prosí Ježíše, aby na tom mohla mít podíl také ona, v jejím lidství, proto, aby se mohla ztotožnit úplně se svým milovaným. Je to láska, která objímá utrpení, jako nejvyšší zkouška darování sebe.

Samotný kardinál Emanuel Cerejeira, lisabonský patriarcha napsal, že mu bylo velice milé, když se jeho jméno spojovalo se jménem Alexandriny.

Devatenáctiletá Alexandra udělala na začátku všechno možné pro to, aby se uzdravila. Obracela se s důvěrou na všechny možné lékaře a velice pečlivě dělala to, co jí radili. Obracela se taky na Boha a udělala slib, že výměnou za uzdravení bude celý život chodit v černém. Alexandrína velice milovala hezky se oblékat. Matka, sestra, sestřenice dělaly novény i sliby za její uzdravení. Nic nepomáhalo, jejich úsilí postupně upadalo. Alexandra pociťovala, že je třeba více se modlit, měla živější touhu po spojení s Ježíšem. Prožívala období, ve kterém, aniž by věděla jak, se nabídla Bohu jako oběť za obrácení hříšníků. Pomalu, pomalu v ní umírala touha po uzdravení, namísto toho rostla její láska k duším, jimž hrozilo zatracení, sílilo v ní přání myslet jedině na Boha.

Pomozte mi spasit lidstvo

Píše se rok 1931. Ježíš ji zve obětovat se spolu s ním. Poradí ji cestu: milovat, trpět, napravovat. V roce 1936 cítí, že jí Ježíš prosí: „Pomoz mi spasit lidstvo“. V dubnu následujícího roku se zdraví Alexandriny velice zhoršilo a její farář se rozhodne, že jí bude nosit každý den svaté přijímání. Paní Joachyma da Silva se snaží zmírnit Alexandrinu chudobu. 3. října v roce 1938 zakouší Alexandra poprvé utrpení Ježíše Krista. To se opakuje po všechny pátky až do 20. března 1942. V roce 1940, se Alexandrína poprvé setká k lékařem, MUDr. Emanuele Augusto Diaz de Azevedo, ten bude o ni pečovat až do její smrti v roce 1955. Bude to dělat pečlivě a v křesťanském duchu lásky.

Po prosinci 1938 si Alexandrina pravidelně dopisovala s Lúciou dos Santos.

Alexandrina byla největší mystičkou dvacátého století, ochrnutá, přibitá na kříž obětovala svůj život za obrácení hříšníků. Modlitbou a utrpením spolupracovala se Salesiány na spáse duší, především mladých duší.

Její slova zní: ... "Modlím se a trpím za posvěcení Salesiánů Spolupracovníků celého světa ".

Zemřela 13. října 1955, večer ve 20. hodin a 29 minut, se slovy na rtech: „Jdu do nebe“

Poslání blahoslavené Alexandríny da Costa neskončilo její smrtí, ale pokračuje v nebi a modlí se stále za nás.

Dynamický salesián don Umberto Pasquale pracuje v salesiánském nakladatelství ELLEDICI jako vedoucí katechetického oddělení. Jeho úkolem je jezdit po Itálii a probouzet u kněží touhu po katechezi. V roce 1948 mu na začátku prázdnin přišel lístek do Oporto v Portugalsku, v Portugalsku byl od roku 1932, od generálního vikáře SDB s krátkým textem: „Začátkem září tě čekáme v Turíně.“

V Portugalsku byl motorem mnoha iniciativ. Velice přispěl k rozvoji tamního salesiánského díla. Původně chtěl jít do misie, leprosária v Kolumbii. Salesián, který měl na starosti misie, ho poprosil, jestli by nešel na rok učit do nové školy v Portugalsku. Když viděl zoufalou situaci lidu a salesiánů v Portugalsku, tak pochopil, že pomáhat je třeba tady. Lidé chtěli protestovat, ale to by stejně nepomohlo, nevěděl, kdo představeným dal takovou radu. Důvod takového rozhodnutí byl asi v tom, že byl duchovním vůdcem jedné z největších mystiček dvacátého století a už Jezuité jejího předchozího duchovního vůdce poslali až do Brazílie. Zkrátka z Portugalska musel odejit navždy. V roce 1955 je v září a říjnu, na pozvání biskupa Mons. Carpino v diecézi Monreale – Sicílie. V diecézi pořádá takzvané katechetické týdny, cestuje po diecézi, snaží se u kněží i u laiků probudit touhu po katechezi. Tři přednášky denně byly zaměřené na určitou kategorii osob. Ve vesnici Terasini, na Sicílii, měl ukončit svou katechetickou pouť. Do Terrasini, přijede večer 16. října, aby následující den začal den po dni sérii konferencí. Ráno 17. října v 7. hodin sloužil mši. Po mši, když ukládal liturgický oděv, vstoupila do sakristie jedna paní a pozdravila „Pochválený buď Ježíš Kristus“. Domníval se, že se chce vyzpovídat, jeho čas byl omezený, tak jí řekl: „Jděte do zpovědnice, já tam hned přijdu“. Ale tato žena řekla, že se nechce zpovídat. „Mohu s vámi mluvit?“ Neznal jsem ji a ani ona neznala mě. Chovala se velice pokorně, a tak jsem si jenom povzdechl a řekl, že ano. Mluvila tiše a řekla: „Zatímco jste sloužil mši tak ke mně přišla Panna Maria a pověřila mě, abych vám sdělila, že Alexandrina je mrtvá a že je už v nebi. Já nevím, kdo je Alexandrina, to víte vy. Řekla mi ještě toto: „Řekni otci, ať není smutný, že Alexandrina je mu nablízku.“ Když to dořekla, pozdravila a zmizela. Ta paní se jmenovala Antonia Aiello.

Sestra Alexandriny, Deolinda, během duchovních cvičení u sester FMA, si po jedné instrukci, zvolila kazatele za svého duchovního vůdce. Byl to Jezuita Mariano Pinho (* Porto 16 ledna 1894 - + 11.7.1963, Brazílie), který často kázal ve farnostech arcidiecéze duchovní obnovy. Tento kněz měl tak první zprávy o Alexandrině a prostřednictvím její sestry Deolindy, ji prosil o modlitby a slíbil jí, že i on se bude za ni modlit. Někdy jí poslal nějaký obrázek. Po dvou letech se Alexandrína dověděla, že otec Mariano, onemocněl. Tato zpráva u ní vyvolala pláč. Deolinda se ji ihned zeptala: Ale proč pláčeš, když ho ani neznáš?

Vím, že se za mne modlil a já za něho. Otec Mariano 16. srpna 1933 přijde do Balasar, aby ve farnosti kázal triduum. Navštívil také Alexandrínu, ta ho poprosila, aby ji duchovně vedl.

Svatá Stolice posílá také do Balazar opatrně kanovníka Emanuela Vilar, aby prozkoumal situaci.

Také v roce 1937 a znovu v roce 1939 poslal Svatý stolec věhlasného teologa pátera Paula Duraa, aby Alexandrinu prozkoumal a podrobně ji vyslechl ohledně její mystiky a jejích poselství.

Také někteří lékaři z Oporto, jí diskrétně zkoumají. 20. ledna, 13. června, 28. června 1939 předpovídá Ježíš Alexandře začátek II. světové války (ta ve skutečnosti začala 1. září), „jako trest za těžké hříchy“. Ona se nabízí jako oběť za mír. 3. dubna 1942 se stav Alexandríny velice zhoršil. Udělují jí svátost nemocných. Řekne svoje poslední přání s a je přesvědčená, že zemře.

Začne dokonalý půst

Od 9. dubna 1942 se Alexandra začne živit jenom Eucharistií. Tak bude žít až do své smrti, jenom z Eucharistie. 21. června 1942 se Alexandrína setkává donem Umberto Pasquale, salesiánem, který bude jejím duchovním vůdcem až do smrti. On se žádnou Alexandrínou zabývat nechtěl, i když ho o to jedna známá paní prosila. Jednou když kázal na závěr Misii ve vesnici San Miguel das Aves, tak tam potom u oběda kněží velice nehezky mluvili o Alexandríně. Řekl si, že toto není vůbec křesťanské. Nemohli jí přijít na jméno. Začal se o ni zajímat a zjistil pravý opak. Právě on začne sbírat rozsáhlou dokumentaci o „případu Alexandrína.“ Během jedenácti let se nashromáždí pět tisíc stránek dokumentace. Jsou to věci, které Alexandra diktovala sestře, jemu nebo učitelce jménem Balazar. Lisabonský kardinál, patriarcha, měl pro její případ veliké otcovské pochopení a morální podporu.

Skrze tajemné, ale skutečné bohatství Mystického Těla Kristova se lidství Alexandriny stane části lidství Kristova a překročením času a prostoru, oživí v těle a duchu Ježíšovo utrpení, majíce tak účast na Jeho oběti a Vykoupení světa. Toto dobrodružství prožila dívka, která měla jenom několik tříd základní školy. Zůstalo po ní 5000 stránek, které nadiktovala. Tyto stránky potom zkoumali velcí teologové.

Od 27. března 1942 přestala Alexandrina jíst a živila se pouze eucharistií. V roce 1943 od 10. června do 20. července v nemocnici ve Foce del Douro, u Oporto, kde se zabývají dětským ochrnutím a je taky pod přísnou kontrolou MUDr Gomes de Araùjo, církevní autority dovolily, aby byl přísně kontrolován jak její půst i nemočení na které moc lidi nevěřilo.

Zpráva MUDr Gomes de Araùjo končí takto: „Je absolutně jisté, že během 40 dnů v nemocnici Alexandrina ani nejedla ani nepila.“

Salesiánka Spolupracovnice, sestra noviců

Salesián Don Umberto Pasquale, ředitel salesiánské koleje v Mongofores, kázal v San Miguel das Aves. Na konci misií, které tam byly, u oběda kněží pomlouvali a posmívali se určité Alexandríne, která, jak se říká, žije jenom z eucharistie už dva roky. Jeden říkal, že je to hysterka, druhý, že podvodnice atd… Don Umberto byl otřesený nedostatkem lásky. Naplnilo ho velikou hořkostí, že se kněží chovají tak nekřesťansky. Rozhodl se tedy, že z lásky k pravdě tento případ prozkoumá.

Don Umberto se kontaktoval s doktorem Avezedo, který byl ošetřující lékař Alexandriny, Don Umberto Pasquale písemně požádal o svolení ošetřujícího lékaře Alexandriny, aby ji mohl navštívit. Ten s tím souhlasil. Do té doby otec Umberto vždy odmítal jít do Balazar navštívit Alexandrinu. Tentokrát souhlasil, naléhal na něho i otec Mariano, který už dva roky nebyl v Balasar.

Doktor Avezedo ho přivezl autem do Balazar. V Balazar po tři dny navštěvoval „ukřižovanou z Balasar“, byl také u toho, když v pátek měla extázi. Ihned měl dojem, že stojí před mimořádnou duši. Dovídá se, že až do odchodu otce Mariano Pinho SJ 1941, existuje veškerá dokumentace o vnitřních zkušenostech Alexandríny: potom už neexistuje téměř nic. Pospíší si tedy, aby doporučil nemocné, aby znovu diktovala svůj deník, i když ji to stojí dost námahy. Alexandrína se cítí ihned pochopená. Svěřuje se velice lehce tomuto italskému knězi, který se stane jejím druhým duchovním vůdcem.

Don Umberto Pasquale je mým druhým duchovním vůdcem, řekla Alexandrina. Alexandrina přišla o svého duchovního vůdce Mariano Pinho SJ, který ji vedl devět let, od roku 1934, do roku 1941.

Dar z nebe pro salesiánskou rodinu

Dne 8. září 1944 převzal otec Umberto oficiálně vedení Alexandríny. Staral se o jedinou věc jediné: pokračovat v rozvážné a moudré práci, kterou vykonával otec Mariano Pinho. Bylo to delikátní poslání vést duši, tak mimořádně nadanou. Tehdy dal Alexandrině přesný příkaz, aby si týden po týdnu zapisovala vše, co se stalo, jakýsi deník, alespoň souhrn, jakási "připomínka". Tak se nashromáždilo asi 5000 stran strojopisu.

Když salesián Don Umberto Pasquale přijal duchovní vedení Alexandriny, Ježíš jí tehdy řekl:

"Řekni mému milému otci Umbertovi, že jsem ho sem přitáhl, aby bránil mou božskou věc. Nebyl to on, kdo se rozhodl přijít. S odvahou a veškerou vytrvalostí bojuji spolu se svými přáteli; s těmi, kteří už nejsou naživu. za mě bojovali" (2. prosince 1944). Těmi, kdo bojovali, byli někteří otcové jezuité spolu s Páterem Pinho, kteří měli zakázáno se o případ Balasar zajímat.

Don Umberto Pasquale tam šel, aby přinesl útěchu duši, která trpí, nic jiného. V Balasar zůstal dva dny; okamžitě si uvědomil, že v té duši vibruje něco výjimečného. Zůstal však zaměstnán problémy, které v něm vyvolávaly rozpaky, a vyžadovaly obezřetnost, studium a mnoho modliteb.

Byl to právě salesián Don Umberto Pasquale, který Alexandrině nařídil, aby diktovala své deníky potom, co zjistil, jakých duchovních výšin dosáhla. Alexandrina to dělala v duchu poslušnosti až do své smrti. Její hrdinnou sekretářkou je její sestra Deolinda, "ten anděl, kterého Bůh postavil po jejím boku jako její sestru". Když Alexandrína zemřela, byl Don Umberto Pasquale jejím prvním životopiscem. Zasloužil se v roce 1965, že začal proces jejího blahořečení na výzvu arcibiskupa z diecéze Braga, protože byl hlubokým znalcem své duchovní dcery a neúnavným badatelem o všem týkajícího se Alexandríny. Pro Alexandrinu bude Don Umberto "cyrilicí v nejtragičtější hodině jejího života" (oficiálně v letech 1944 až 1948).

Mystický život.

Dne 15. srpna 1944 se Alexandrina stala Salesiánkou Spolupracovnici. Potvrzení o členství si nechala  umístit na místo, kde ho mohla stále vidět, aby spolupracovala se svým zármutkem a modlitbami na spáse duší, zejména mladých. Modlí se a trpí za posvěcení Salesiánů Spolupracovníků na celém světě. Salesiáni jí na oplátku věnovali dar v podobě bílé saténové lilie, vyrobené ve fatimském Karmelu (tato lilie jí byla vložena do rukou po její smrti).

Když ji Alexandrina dostala, napsala: "Jsem tak ráda, že lilie bude, až zemřu. Nezasloužím si ji, ale

co mám dělat? Kdybych se dívala na své zásluhy, neměla bych dostat nic.“ Jakmile zemřela, byly na květních lístcích té lilie napsány některé její myšlenky, vyňaté z deníku, v němž Alexandrina

vyjádřila svou touhu po eucharistickém pokání a obětování za hříšníky; na hedvábné stuze, přivázané ke stonku, byla napsaná tato slova: „Salesiáni své Spolupracovníci".

Alexandrina da Costa složila 15 srpna v roce 1944 slib Salesiánky Spolupracovnice a teprve až v roce 1945, don Umberto Pasquale přináší Alexandrině o tom potvrzení. Don Umberto o tom napíše: „Byl jí darován jedinečný dar, aby spolupracovala, ve spojení se salesiány, na spáse duší, především mladých, a aby trpěla za posvěcení Salesiánů. Kromě tohoto průkazu Salesiánky Spolupracovnice, měla Alexandrína nad lůžkem fotografii kaple ze salesiánského noviciátu Mogofores, aby se intenzivněji spojovala s komunitou noviců.

Alexandrína se tak stává také trpící sestrou salesiánských noviců, kteří se připravovali na to, aby pokračovali v poslání Dona Boska ve světě. Bez toho, že by je kdy viděla, jim napíše: „Mám vás všechny ve svém srdci. Důvěřujte, Ježíš bude stále s vámi. Počítejte se mnou na zemi, a potom v nebi, kde vás budu čekat. Pro lásku, modlete se za mě. Jsem vaše Alexandrína.“ V lednu 1946, zatímco se mír začíná rozšiřovat po celém světě, Alexandrína prožívá mysticky vzkříšení a nanebevstoupení. V letech, která následují, zatímco jí Ježíš slibuje, že povolá na její hrob mnoho hříšníků, aby se tam obrátili, začínají k jejímu lůžku přicházet návštěvníci volaní tajemným tamtamem, co je kolem tolika mystických duší. V roce 1952 don Umberto Pasqaule píše: „Počet těchto lidí děsivě vzrůstá“. Ježíš jí říká: „Prožívej můj veřejný život. Mnoho lidí se nadchne pro Eucharistii.“

Zástupy poutníků

V roce 1953 se u lůžka Alexandríny vystřídá velký počet poutníků. Na svátek svatého Josefa jich bylo 570, devátého května jich bylo již dva tisíce, 5. června pět tisíc, a 10. června šest tisíc. Desítky autobusů zaplavovaly ulice a malé náměstí ve vesnici Balazar. Don Umberto Pasqual píše: „Kdo zná určité mystické duše s apoštolským posláním, a je jich velice mnoho, nediví se popularitě, které se těší bez svého přičinění. Velice těžko si však můžeme udělat představu o jejich mučednictví.“

Dne 9. dubna 1954 je tomu 12 let, od doby, co se Alexandra živí jenom Eucharistií. Dokonalý půst, pedantsky tvrdě kontrolovaný „lékaři“. Zrak Alexandríně postupem času neustále slábne. Musí se smířit s tím, že žije téměř ve tmě, neschopná snášet paprsek světla. Svou místnost nazývá „mé černé vězení“. Obrací se na hříšníky, prosí je, aby se obrátili. Tvrdí: „Jsem drcena pro vás.“ Je 6. května 1955. Panna Maria jí říká: „Zakrátko si pro tebe přijdu.“ Zakrátko je 13. října 1955, kdy naposledy vydechla. Vedle jejího lůžka je skupina lidí a ona šeptá: „Nehřešte, svět nestojí za nic. Toto je všechno. Přistupujte často k svatému přijímání. Modlete se každý den růženec. S Bohem. Uvidíme se v nebi.“

Její světnice, její život nám dávají mnoho poučení. Je to škola Boží, která učí lidi. Je to světlo Boží, které osvětluje temnoty. Zemřela 13. října 1955, večer v 19,30 vydechla naposledy se slovy na rtech: „Jdu do nebe.“

Poslání Alexandriny pokračuje

Když Alexandrína odešla do nebe, zúčastnilo se jejího pohřbu kolem pěti tisíc lidí, ze všech společenských tříd. Universitní docenti, lékaři, advokáti, obchodníci, průmyslníci, umělci, kněží a velké množství obyčejných lidí. Shromáždily se tam i stovky plačících, chudých lidí, kterým prokázala dobro zvláště v posledních deseti letech. „Její pohřeb“, napsala v následujících dnech sestra Deolinda, „to bylo nikdy před tím nevídané divadlo.“ Lidé říkali: „Už nikdy nic takového neuvidíme.“

Její sestra Deolinda zemřela 6. prosince 1982.

Úzkostné očekávání

Alexandrina je už teď na oltáři. V roce 1967 biskupská kurie ve městě Braga začala proces o svatosti a hrdinství jejích ctností. Bylo vyslechnuto 48 svědků, kteří ji znali. V roce 1973 byl diecézní proces uzavřen a všechna dokumentace byla poslána na kongregaci do Říma. V prosinci 1976 byly prozkoumány a schváleny její spisy. V roce 1987 byla vytištěna všechna svědectví z procesů ve čtyřech velikých svazcích pro konečné posouzení římského tribunálu. Hlavní zásluhu na tom, že její proces byl dotažen do konce má její zpovědník, duchovní vůdce don Umberto Pasquale SDB.

Na jejím hrobě můžeme číst slova, která chtěla: „Hříšnici, jestli vám mohou být ostatky mého těla užitečné, abyste se spasili, přibližte se k nim, šlapte po nich, aby zmizeli. Už však nehřešte. Neurážejte víc našeho Ježíše.“

To je syntéza jejího života prožitého výlučně jenom pro záchranu duší. Na jejím hrobě se měsíčně vystřídá 20. až 30. tisíc lidi.

Dne 20. prosince 2003 uznal papež Jan Pavel II. zázrak uzdravení na její přímluvu a 25. dubna 2004, na náměstí „Svatého Petra“, ji prohlásil za blahoslavenou. Z České republiky se tohoto blahořečení zúčastnila šestičlenná delegace ASC, v delegaci jsem byl i já.

Alexandřino poslání pokračuje z nebe: účinky zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, Alexandřino utrpení a půst pokračují z nebe i dnes. Uskutečněné ve společenství s Kristem získaly nekonečnou hodnotu. Naše modlitba a půst budou prosbou za mír na Ukrajině a pamatujme, že mír ve světě vždy začíná naším osobním obrácením.

"Ježíš nás učil, že na ďábelskou nesmyslnost násilí se odpovídá Božími zbraněmi, modlitbou a postem. Kéž Královna míru ochrání svět před pošetilostí války" (papež František).

Jan Ihnát