12. pouť Salesiánské rodiny se Strennou 2022

Autor: redakce <redakce(at)ascczech.cz>, Téma: Salesiánská rodina, Vydáno dne: 27. 07. 2022

Letošní Pouť SR probíhala v kouzelném prostředí Svatého Jana pod Skalou a jeho okolí. Naše zhruba 25tihlavá skupinka se rozdělila na cyklistickou a pěší část, a tak vám mohu vyprávět pouze to, co zažila naše PĚŠÍ sestava.
Začínali jsme ve středu 20. 7., ovšemže všichni společně, bohoslužbou v kostele, a to ve 20 hodin. Bohoslužbu vedl Honza Tomiga, anžto Jožka Mendel dorazil až v pátek. Po bohoslužbě jsme se pomodlili nešpory a následovalo seznamování, případně ubytovávání, odpočívání a usínání.

 

Letošní Pouť SR probíhala v kouzelném prostředí Svatého Jana pod Skalou a jeho okolí. Naše zhruba 25tihlavá skupinka se rozdělila na cyklistickou a pěší část, a tak vám mohu vyprávět pouze to, co zažila naše PĚŠÍ sestava.

Začínali jsme ve středu 20. 7., ovšemže všichni společně, bohoslužbou v kostele, a to ve 20 hodin. Bohoslužbu vedl Honza Tomiga, anžto Jožka Mendel dorazil až v pátek. Po bohoslužbě jsme se pomodlili nešpory a následovalo seznamování, případně ubytovávání, odpočívání a usínání.



Ráno jsme se sešli opět v kostele na ranní chvály, Anička nám přečetla podnětné myšlenky našeho hlavního představeného z letošní Strenny a po snídani jsme již razili „do stopy“. Cyklisté nastartovali svá kola a my pěší jsme na začátek trasy odjely (píši tvrdé Y, jelikož jsme všechny byly dámy) auty do Berouna, kde jsme se vydaly po stezce svaté Ludmily do Tetína. Cestou jsme se mohly kochat výhledem na Beroun a jeho okolí, neb se šlo do vrchu. Tetín je po oslavách výročí sv. Ludmily úhledný až vyšperkovaný a k tomu nám světice přála, protože zrovna, když jsme zklamaně konstatovaly, že je její kostel zavřený, objevil se „pohádkový dědeček“ a společně s dalšími zájemci nás do kostela vpustil. Jak se ukázalo, tento vpravdě lidový vypravěč byl zdárným průvodcem (i když přesně nevím, co mu mohu a co mu raději nemám věřit), provedl nás ještě vedle stojícím kostelem sv. Kateřiny a kostelem sv. Jana Nepomuckého a vyložil místní zkazku o bájném ptáku Kuhánovi, který hnízdí nad řekou Tetínkou (Berounkou). Sdělil nám toho skutečně mnoho, až se mi to celé zmotalo, takže si na Tetín raději dojeďte a doufejte, že dotyčného průvodce zrovna potkáte.

Z Tetína jsme pokračovaly do Srbska (již než jsme absolvovali první část výkladu, dorazili cyklisté) a cestou se modlily růženec. V Srbsku je hned u Berounky příhodné občerstvovací zařízení a také možnost se svlažit v řece, která byla teplá jako kafe a mělká jak louže (bylo tak málo vody, že jsme se divily, jak mohou vodáci po té řece splouvat). Ze Srbska jsme se podél řeky vrátily zpátky do Berouna, což bylo trochu nutností, protože jsme tam měly od rána auta. Večer byla opět bohoslužba slova a nešpory.

V pátek byla v plánu Skalka u Mníšku pod Brdy, což pro pěší část znamenalo opět přesun auty, tentokrát do Řevnic. I když bylo vedro, neměla cesta chybu, protože vedla krásným lesem, jenž poskytoval blahoslavený stín. Brdy mají vskutku něco do sebe, a jak si vzpomínám, se skautským oddílem jsme se tu často pohybovali v rámci Skautského přechodu Brd, a to několikrát do roka. Na Skalku jsme dorazily svižným tempem díky modlitbě slavného růžence (byl svátek sv. Marie Magdalény). Krásné místo na vrchu nad Mníškem pod Brdy s kostelem sv. Máří Magdalény (který slouží spíše jako skladiště „umění“), kapličkami křížové cesty, rybníčkem s lekníny a poustevnou nad posledním zastavením „křížovky“ bylo skutečně pěkným cílem. Jelikož bylo 15 hodin, před návratem do Řevnic jsme se pomodlily křížovou cestu. V Řevnicích jsme byly dosti rychle, anžto cesta vedla z kopce. To již do Svatého Jana dorazil Jožka Mendel, a tak jsme po přednášce pana Šedivého o kostele sv. Jana Křtitele a o Svatém Janu slavili mši sv.

V sobotu byl vyhlášen tzv. odpočinkový den. Kdo chtěl, jel na Křivoklát, do Koněpruských jeskyní a nebo – i když bylo po bouřce a hrozily kluzké kameny, šel na výlet na skálu. Parádní zážitek umocnil průjezd důlního vláčku, který zde dali do kupy nadšenci, již tento den pořádali zábavný den pro děti a jejich rodiče z širého okolí. Po obědě jsme vyrazili do františkánského Hájku (asi tak mezi Červeným Újezdem a Jenčí), kde na nás čekal P. Filip Jan Rathouský. V Loretě jsme měli mši sv., následně se nám P. Filip věnoval a vyložil nám stručně historii místa (v 50. letech zde byli internováni i naši spolubratři: Josef Valerián, Václav Hynek, Zdeněk Chylík, Josef Pekárek, koadjutor Jeníček Rychlý, Gerhard Stuchlý, Josef Vandík… Armáda se po rozpuštění internačního tábora postarala o to, že areál teď působí jako staveniště nebo vybydlený barák, což je obrovská škoda, protože opravy a rekonstrukce budou trvat ještě hooodně dlouho a přitom by to bylo vynikající místo na exercicie. Po prohlídce areálu, fotovýstavy a malém občerstvení jsme se odebrali zpět do Svatého Jana a šli se rovnou pomodlit růženec. To už mezi nás zavítal Jára Vracovský. Po nešporách, jež byly zakončeny úprkem do Svatojánské koleje z důvodu bouřky, která přišla podle chytrých radarů na minutu přesně, jsme se usadili v učebně s dataprojektorem a Jára Vracovský nám představil svou činnost na misiích v Mongolsku.

Poslední den, neděle, nemohla začít jinak než slavnou mší svatou. Poté již někteří sbalili svá fidlátka a vraceli se domů nebo pokračovali na další cesty v rámci dovolené. Asi tak polovina z nás se vydala na dopolední okruh čítající zhruba 4 km, zakončený výstupem na druhou skálu na Svatým Janem, odkud je neméně parádní výhled na Svatojánskou kolej. Po návratu jsme se již vesměs rozloučili a vyrazili ke svým cílům.

Pouť byla krásným zážitkem, nejen výletním, ale i duchovním, a třeba i přivolá nějaké to nové povolání.

 

Pavla Ju

 

PS – Pokud se vám zdá, že je článek stručný a chybí tu nějaké podstatné detaily, omlouvám se, ale víte, jak by byl ten příspěvek dlouhý???