Právě vychází Zpravodaj č. 147

Milí přátelé,
právě vychází nové číslo  populárního časopisu salesiánů spolupracovníků Zpravodaj č. 147. Kromě toho, abyste si ho přečetli nebo alespoň prohlédli, vás prosím: Kdybyste tam našli nějaké závažné chyby, dejte mi vědět (zpravodaj@ascczech.cz).
Hlavně se vždycky bojím, jestli jsem tam nezapomněla dát nějaký váš příspěvek. Kdyby se to kdykoli stalo, určitě se ozvěte, abych to mohla napravit alespoň v příštím čísle.

V tomto (postním) čísle je v úvodu slovo našeho představeného Dona Artimeho, které představuje Strennu na rok 2018. Je to myslím právě v tomto čase velice podnětné zamyšlení inspirované evangelním příběhem samařské ženy, která se setkala s Ježíšem. Ve Zpravodaji je však jen značně zkrácená verze. Brzy by měla na webu být k dispozici ke stažení plná verze pro zájemce.
Přeji vám příjemné počtení a požehnaný čas postní. 
                                                            Klára Novotná

 

SLOVO DELEGÁTA

Moji drazí, tak píšu poslední úvodník a přemýšlela jsem, co hezkého vám na závěr napsat. Blíží se konec mé služby a začátek postní doby. Když se tak vracím k počátkům své služby, dívám se zpátky s velkou vděčností za vás za všechny. Asi si říkáte, co si za tak dlouhou dobu asi odnáším. Vzhledem k tomu, že moje povolání rašilo právě uprostřed vás, tak je toho hodně. Zkusím popsat alespoň pár věcí. Jedna z prvních byla veliká otevřenost a důvěra. Začala jsem jezdit mezi spolupracovníky ještě za totality, kdy se u vás doma sloužila mše svatá a zpovídalo se. Myslím, že většina z vás byla tak o deset let starší než já, ale můj věk pro vás nebyl žádnou překážkou a sdíleli jste přede mnou život tak, jak přicházel – jak se čekaly děti, jak se rodily děti, a teď už se ty děti vdávají a žení a mají svoje děti.....

Další věc, kterou si vybavuji, když jsem začala jezdit na setkání rady a zjistila jsem – ten pracuje na ministerstvu, to je zdravotní sestra, tamta paní učitelka, ten je zedník, ten pracuje v politice, a tak jsem si říkala, jak vám pomoci a jak to všechno obsáhnout. A tak mě napadlo, že jediná cesta, jak se to dá zvládnout, je modlitba. A tak jsem vás každé ráno odevzdávala Pánu Ježíši, ať On sám vás vede a chrání tam, kde právě jste.

No a k té postní době, spíš k jejímu konci. Pán Ježíš za nás dal svůj život – za každého z nás. Na Velký pátek si to budeme připomínat. Je těžké umírat. Ale kdyby Pán Ježíš nezemřel, tak by nevstal z mrtvých. Ale jak říká jeden můj kamarád, nám se nechce umírat, protože to bolí.
A tak vám přeji a vyprošuji sílu, abyste se učili „umírat“ a odumírat každý den různým věcem, zbytečnostem, nepodstatným věcem, tomu, co nás od Pána vzdaluje, abychom mohli zakoušet radost ze Vzkříšeného Pána. Bez smrti by nebylo vzkříšení.

            S velikou vděčností,                                                                                     

                    Hanka Koudelková, FMA