5. listopadu - památka zemřelých dobrodinců salesiánů

Dnes 5. listopadu si připomínáme památku zemřelých dobrodinců salesiánů.
V každé komunitě je na tento úmysl sloužena jedna mše svatá. Velkými dobrodinci, o kterých se málo ví, bývají také rodiče salesiánů.

Nedávno jsme si přípomínali 29. října blahoslaveného Michala Rua a tak bych chtěl přiblížit život právě jeho maminky Giovanny Maria Rua.

 

 

Giovanna Maria Rua, 
matka blahoslaveného Michala Rua.

​Narodila se 1794 - zemřela 21. června 1876

 

Matka Markéta byla spokojena, když ji všichni nazývali maminkou. Nemilovala upřednostňování a pocty. Byla ochotna se rozdělit o poslední krajíc. Měla soucit s nemocnými. Když někdy odnášeli sanitáři nemocného hocha z oratoře, vždy to oplakala. Když byla několik dní mimo oratoř, mívala výčitky a rychle se vracívala zpět dále sloužit. Při jejím návratu se ozývalo provolávání.

- Ať žije maminka!
 

Byla matkou všech. Anfossi Giovanni Battista byl přijat do oratoře ve třinácti letech. Později se stal kanovníkem a doktorem filosofie. Kolem roku 1900 vzpomínal na pobyt v oratoři následovně. „Poznal jsem také maminku Markétu. Obdivoval jsem její obětavý život. Obraceli jsme se všichni na ni v jakékoliv potřebě. Všemožně nám pomáhala. Sháněla nám vše, co jsme potřebovali. Povzbuzovala nás k modlitbě a ke ctnostnému životu. U všech byla vážená. Často to byli i vysoce postavení lidé.“

Začátkem listopadu maminka Markéta se už necítila dobře, ulehla. Sotva matka Markéta ulehla, hned přispěchala

do oratoře matka Michala Rua, Giovanna Marie Rua a prokazovala nemocné Markétě obětavé služby až do smrti 25. listopadu 1856. Když 25. listopadu zemřela na Valdocco Markéta Bosco, zůstalo po ni veliké prázdno. Chudí chlapci vzpomínali na vzácnou matku. Zůstala po ni trvalá památka. Kdekoliv bude vzpomenuto jméno Dona Boska, tam bude blahořečena jeho matka. Po její smrti se všichni v oratoři tázali, jak nahradit tuto ztrátu, která po ní zůstala. Přemýšleli, kdo se bude starat v oratoři o prádlo, o kuchyň, opravu prádla, o pořádek v domě, o službu u nemocných, o pozdní večeře učňů. Bylo ji možno vidět v kostele, na zahradě, u drůbeže, u nejrůznější práce. Don Bosko měl v úmyslu nahradit maminku několika řeholnicemi. Zeptal se na mínění hochů. Dostal jednotnou odpověď.

- Chceme maminku!

V Pamětech oratoře existuje jedna scénka. V jednom rohu kuchyně sedí maminka a spravuje kabát. Sedí na židli, vedle je zapálena lampa, u níž sedí chlapec a učí se psát. Ve světnici se učí ještě další hoši. Opodál se učí hrát na housle další hoch. Don Bosko stříhá u stolu látku na kalhoty, zatím co na ohni se vaří ve velkém kotli polévka.

25. listopadu roku 1856, po smrti Matky Markéty, matky Dona Boska, si Don Bosko zavolal Michala Rua a řekl mu, aby poprosil svoji maminku, aby přišla pomáhat starat se o chudé chlapce. Paní Giovanna Maria přišla a starala se o chudé chlapce 20 let, až do své smrti 21. června 1876. Je to nejdéle sloužící matka salesiána. Měli bychom pamatovat na tyto hrdinské matky, bez kterých by jejích synové nemohli vykonat tolik dobra, kolik vykonali.

Kdo to tedy byla Giovanna Maria Rua ?

Rodina Michala Rua byla od nepaměti rodinou zelinářských zahradníků. Měla rozsáhlé zahradnictví ve čtvrti Crocetta. Otec blahoslaveného Michala Rua, Giovanni Batista Rua, se narodil v roce 1786. Tatínek neměl zalíbení v živnosti svých předků. Přesedlal na práci odborného dělníka, později mistra a kontrolora v továrně na výrobu hlavní k puškám v královské továrně zbraní zvané „La Fucina delle canne“ ve čtvrti Valdocco, vzdálené od bytu na Crocette asi 4 km. Protože tenkrát nebyly veřejné dopravní prostředky, brzy ho omrzelo chodit tak daleko do práce. Někdy po roce1820 si našel byt přímo v továrním bloku budov a přestěhoval se tam i s manželkou Marií Terezií, rozenou Baratelli, a čtyřmi syny: Petrem, Rafaelem, Raimundem a Janem Křtitelem Antonínem. V novém bydlišti mu manželka porodila dalšího synáčka Tomáše Jana, který však zemřel v útlém věku, stejně jako jeho bratři Rafael a Raimund. A 26. dubna 1828 zemřela i matka. Nejstaršímu synu Petrovi bylo 13 let a právě začínal pracovat s otcem v továrně. Nejmladší Tomáš Jan měl sotva 3 roky a byl celý churavý. Co mohl ubohý otec udělat jiného než se opět oženit?

V roce 1828 se otec Michala oženil podruhé s Giovanna Maria Ferrero, která měla tehdy 34. let a spolu měli 4. děti. Ta se stala matkou našeho Michala. Nové matce svěřil manžel dvě děti z prvního manželství Pietro Fedele e Giovanni Battista Antonio. Giovanna Maria Ferrero se tedy narodila v Turíně asi v roce 1794. Děti z druhého manželství se jmenovali Giovanni Battista, narozený 2. července 1829, Maria Paola Felicita narozená 7. března 1834 a Luigi Tommaso se narodil v posledních dnech roku 1834. Maria Paola Felicita zemřela, když se narodil Michal a to 9. června 1837. Michael Rua (už nikoli Rue) byl posledním synem Jana Křtitele Rua. Michal tedy byl doma s dvěma nevlastními bratry, Pietro Fedele měl 22 let a Giovanni Battista Antonio měl 17 let, a dva vlastní bratři Giovanni Battista měl 8 let a Luigi Tommaso měl 3 roky. Lze proto pochopit, že Michal byl hodně navázaný na toho posledního bratra. Byla to vesměs křehoučká stvořeníčka, kterým nikdo nevěstil dlouhý život.

Otec byl muž víry, měl rád společnou modlitbu rodiny, trval na svěcení nedělí a svátků i na zachovávání církevních přikázání a dbal, aby jeho děti včas přistupovaly ke svátostem. Při vchodu do továrny stál malý kostelík a při něm byl kaplan placený státem. Tento kněz byl zároveň učitelem pro děti zaměstnanců fabriky. On byl též prvním učitelem Michala Rua, který byl opravdu Benjamínkem všech členů rodiny a příbuzenstva. Starším nevlastním bratrům se však příliš nelíbilo žít v závislosti na maceše, a ač zůstávali doma, vedli život zcela nezávislý na rodině. Otce to viditelně trápilo, ale společně s matkou se snažili žít skromně a snášet vrtochy mladíků.

Jednou, když byl malý Michálek u tety na Crocettě a šel s ní na vycházku, chtěl trhat květiny na břehu potoka. Zahlédl kytici květů plovoucí po vodě, natahoval se po ní a spadl do potoka. Vyšplhal se na břeh celý mokrý a teta ho musela převléci a sušit jeho šaty. Když se večer vrátil domů, matka hned poznala, že se mu cosi přihodilo a zatím co mu upravovala šaty, vštěpovala mu ctnost, která Michala potom vždy tolik vyznačovala: opatrnost. Na ten pád do potoka a následující maminčino kázáníčko don Michal Rua nikdy nezapomněl.

Chlapec Michal Rua měl v sobě cosi něžného, jemného a přitažlivého. Jeho vzorně čistý zevnějšek byl projevem okouzlující čistoty duše. Oblékal se vždy tak vzorně, čistě a vkusně, jako by příslušel k zámožné rodině. Tovární pan kaplan připravil dobře malého Michala ke svátosti biřmování, kterou přijal z rukou turínského arcibiskupa Aloise Fransoni 25. 4. 1845. V tu dobu potřeboval z různých darů Ducha svatého asi nejvíce daru síly, protože ho brzy měla postihnout ztráta, na kterou nikdy nemohl zapomenout. 2. srpna 1845 mu zemřel otec Giovanni Battista Rua ve věku necelých 60 let. Dospělí synové z prvního manželství ihned odešli z domu nevlastní matky. Matce bylo dovoleno i nadále bydlet v bytě továrny. S ní tam zůstali šestnáctiletý Jan Křtitel, který pracoval v továrně na zbraně, desetiletý školák Ludvík Tomáš a osmiletý Michal, který právě začínal studovat u továrního kaplana.  

Právě v této době přivedla Boží Prozřetelnost malého Michala k setkání s jiným Giovanni Batista, který měl na celý život i věčnost zasáhnout tak hluboce do jeho životních dějů, se sv. Janem Boskem. Ten už od 8. prosince 1841 vedl svůj velký životní zápas o oratoř pro chlapce. V říjnu 1844 se mu dostalo ubytování i zaopatření v útulku markýzy Barolo, která z něho chtěla mít kaplana pro děvčata svého útulku svaté Filomeny.

Tady mohl Don Bosko 8. prosince otevřít první kapli pro své opuštěné chlapce. Byl tam také velký dlouhý pruh země, který dodnes odděluje ústav Barolo od Domu Boží Prozřetelnosti svatého Cottolengo. To bylo první vyhrazené hřiště Boskových chlapců. Tam se také v září 1845, asi měsíc po smrti otce, malý Michal Rua poprvé setkal se svatým Janem Boskem.

V aktech beatifikačního procesu napsal o tom později sám don Rua: „Poznal jsem Božího služebníka Jana Boska v září 1845. Bylo mi 8 let. Začal jsem s jedním kamarádem navštěvovat jeho oratoř tenkráte v „Útulku“. Tato oratoř svatého Františka Saleského neměla ještě pevného sídla. Po vypuzení z prostor Útulku se uchýlila ke hřbitovnímu kostelu sv. Petra v okovech. Vypuzena hned i odtamtud, přestěhovala se do ulice mlynářů „Ai molassi“. Když odtamtud byli vyhnáni, shromažďovali se na ulicích a za městem a když Don Bosko nejen neustupoval od svých chlapců, ale těšil je vizemi skvělé velké budoucnosti oratoře, začali i mnozí jeho přátelé kněží mít obavy, že se Don Bosko pomátl na rozumu. Chlapci se to dověděli a bylo jim Dona Boska velice líto.

Mezi těmi, kdo plakali nad světcem, byl i malý Rua. Napsal o tom sám ve zmíněném beatifikačním procesu: „Byl jsem ještě malý devítiletý chlapec, když jsem slyšel z úst předních osobností slova: „Ubohý Don Bosko, tak se nechal ovlivnit od svých chudých chlapců, že se opravdu pominul rozumem.“ Takové řeči slyšel z úst továrního kaplana, ba i ředitele továrny na zbraně. A dodal: „Ani kdyby se jednalo o mého vlastního otce, by mne to snad nebolelo víc.“

Na květnou neděli 5. dubna 1846, Don Bosko směl naposled se svými chlapci na louku bratří Filippio a kdy se rozhodlo o kapli v domě Pinardi. Malý Michal Rua nebyl mezi těmito chlapci, ač slyšel jistě až domů jejich křik, protože louka byla blízko. On se doma s maminkou připravoval na první svaté přijímání.

Přijímání chlapců. Děvčata přistupovala poprvé ke stolu Páně ve středu téhož týdne. Všichni pak s dospělými na Zelený čtvrtek i na Velikonoční neděli. Rua dostal povolení přistupovat ke stolu Páně bez omezení i v dalších dnech. Tím však bylo prohlášeno za ukončené také jeho učení ve škole továrního kaplana. Michal Rua měl z toho radost, hlavně protože doufal, že mu nyní maminka snáze dovolí chodit tam, kam ho srdce táhlo do oratoře Dona Boska, která o velikonoční neděli 13. dubna 1846 zahajovala činnost v prvním stálém a vlastním Boskově sídle v kapli vytvořené z kůlny u domu Pinardi.

Matka Michala však nepovažovala ještě za vhodné pustit tam své syny. Ale na jaře 1847 se už směl i s bratrem nechat zapsat do družiny svatého Aloise a účastnit se měsíčních schůzí spolku. Napsal o tom později sám: „Navštěvoval jsem oratoř od roku 1847 do roku 1852. Vzpomínám si velmi dobře na jistou zvláštnost z té doby. Kdykoli měl zemřít některý mladý člen družiny sv. Aloise, Don Bosko to vždy předpověděl určitý čas předem. Jméno kandidáta smrti nikdy neuvedl, ale říkal: „Během čtrnácti dnů nebo během měsíce bude jeden z družiny povolán na věčnost. Mohu to být já, můžete to být vy. Buďme připraveni!“ Posvátná hrůza padala na chlapce. Chtěli vědět, zda se proroctví splní. V době předpovědi byli kandidáti smrti, které měl Don Bosko před sebou, zcela zdraví nebo jen lehce indisponovaní, a přece smrt přišla vždy v oznámeném termínu. Sám jsem vícekrát slyšel na vlastní uši takové předpovědi Dona Boska, jindy na to upozornili jiní, ale vždy se to splnilo.“

Dle ujištění blahoslaveného dona Ruy předpověděl Don Bosko i smrt jeho bratra Ludvíka, zmínil se o něm též v předmluvě k životopisu svatého Dominika Savia a označil Ludvíka za vzorného chlapce, jakých mu Prozřetelnost poslala více právě na počátku jeho díla. Všechny tyto události působily na Michala hlubokým dojmem,

každé setkání s Donem Boskem, každé jeho slovo a přání bylo mocným popudem tomuto hochovi, aby si ho stále lépe všímal a snažil se ho pochopit. Také Don Bosko věnoval tomuto chlapci zvláštní pozornost. V roce 1847 měl opět jedno z těch vůdčích vidění, které on nazýval sny. Viděl blahoslavenou Pannu Marii v překrásné růžové zahradě. Středem zahrady vedla nádherná růžová cesta, ze všech stran ověnčená růžovými keři. Panna Maria vyzvala Boska, aby se vydal na tuto cestu. Kdo ho viděli, volali: „Hle, Don Bosko si kráčí vždy po samých růžích.“

Ale pod květy byla spousta velkých ostrých trnů, které se ze všech stran zabodávaly do těla. Don Bosko se vrátil, dobře se obul a vydal se znovu na cestu v doprovodu četných průvodců – pomocníků. Ti se však brzy znechutili a vraceli se zpět. Boska to velmi bolelo. Se slzami v očích prosil další o pomoc. Tu se k němu dostavila skupinka kněží, kleriků a laiků, kteří prohlásili: „Done Bosko, my všichni patříme k vám, jsme ochotni vás následovat.“ Don Bosko dodal: „Růže představují lásku, trny umrtvování, kterému se Salesiáni budou muset podrobit, budou-li chtít vytrvat na nové cestě a zajistit si věčnou korunu.“ V té skupině věrných viděl Don Bosko již tenkrát dona Rua, jak se ukázalo později.

Zatím nastal bouřlivý rok 1848. Don Bosko ustoupil válečnické náladě doby v tom, že nechával své chlapce, aby prováděli různé cviky a nástupy předvojenské výchovy. Mladý Rua bydlel ještě stále s maminkou v továrně. Tam také pochytil od zaměstnanců novou revolucionářskou hymnu, kterou si rád prozpěvoval cestou do oratoře a zpět. Jednou ho zastavil nějaký stařík a varoval ho: „Mlč, hochu, mlč, dej si pozor! Uslyší-li tě Němci, dají ti nakladačku!“ Michal Rua si později vzpomínal s humorem na tuto příhodu z dětství.

Dle plánu rodiny se měl malý Michal připravovat na povolání dělníka v továrně na zbraně, jako jeho bratři. Zatím si však musel doplnit vědomosti v další škole. Byl dán do školy školských bratří u Porta Palatina. Při škole byla kaple. Tam přicházeli různí kněží sloužívat mši svatou a zpovídat (školští bratři nebyli kněžími). Mezi nimi býval i Don Bosko. Michal Rua měl z toho nesmírnou radost. A nejen on. Napsal o tom: „Když u nás o nedělích celebroval a zpovídal a zpravidla i kázal Don Bosko, stávalo se cosi podivného. Sotva vstoupil do kaple, jakoby přeletěla elektrická jiskra řadami chlapců. Vyskakovali ze svých míst a běželi k němu a uklidnili se, až když se jim podařilo políbit mu ruku. Trvalo mu to dost dlouho, než se dostal do sakristie. Školští bratři nebyli schopni zabránit tomuto

nepořádku a nechávali nás být. Když přicházeli jiní kněží, ať byli jakkoli hodní a zbožní, nikdy se nic takového nepřihodilo. Když se o zpovědních sobotách rozneslo, že mezi zpovědníky je Don Bosko, neměli ostatní zpovědníci co dělat, protože se všichni chlapci hrnuli k němu. Tajemství přitažlivosti Dona Boska bylo v tom, že hoši brzy poznali, jaké oběti a námahy pro ně tento kněz podstupoval.“

Michal Rua si ho hned zvolil za zpovědníka a duchovního vůdce a zůstal mu v tom věrný po celých 40 let. Bylo mu tehdy pouze 12 let a už toužil vídat Dona Boska každý den. Proto chodíval do školy oklikou, ulicí, která vedla okolo oratoře Dona Boska, aby ho mohl vidět buď v hloučcích chlapců, které učil základním pravdám víry, nebo mezi učni, o které se zajímal i v jejich pracovním prostředí. Sotva jej spatřil, hned k němu běžel celý rozzářený, sundal čepici a snažil se mu políbit ruku. Jak byl šťastný, když se na něj Don Bosko usmál a odpověděl mu laskavě na pozdrav.

Často pozoroval, že Don Bosko rozdával chlapcům svaté obrázky nebo medailky. Přibíhal a prosil též o obrázek. Ale Don Bosko se na něho vždy jen usmál a nedal mu nic. Když ho znovu prosil, Don Bosko mu napřáhl otevřenou prázdnou levici a pravicí naznačoval jako by ji chtěl v polovině dlaně rozříznout a dát mu odříznutou polovici. Při tom se usmíval a říkal: „Na, Michálku, vezmi!“ To se opakovalo vícekrát. Michal stál nechápavě a znovu prosil o obrázek. Don Bosko opakoval totéž gesto a opět mu říkal: „Michálku, tu máš, vezmi si!“ Chlapec odcházel

zamyšlený, co to jen má znamenat. Na to mu Don Bosko dal odpověď až po letech.

Zatím uplynuly dva roky 1848 – 1850. V posledním roce navštěvoval Rua tzv. “vrchní třetí“, v jejímž programu byla i francouzština, trochu zeměpisu světa, obchodní korespondence, pokusy a návrhy staveb a nábytku i náčrtky map. K tomu škola zpěvu a deklamace. Školští bratři si Ruy velmi vážili a snažili se ho získat do svých řad. Zvláště o to usiloval jeho učitel bratr Michael. Student však neměl tenkrát ani pomyšlení na řeholní život, i když obdivoval ctnosti svých učitelů. Dověděl se potají, že koncem školního roku bratr Michael bude přeložen jinam a když na něho opět naléhal ve věci přihlášky do řehole, odpověděl mu se šibalským úsměvem: „Uvidíme. Zůstanete-li příští rok v Turíně, podám si přihlášku do vašeho noviciátu.“

Pánem jeho srdce se stal už Don Bosko. Přitom však neměl tenkrát ani pomyšlení na to, že bude knězem po boku Dona Boska. Michal Rua koncem toho školního roku chtěl ukončit školu a začít pracovat ve zbrojovce. O večerech i nedělích chodíval dále do oratoře. Don Bosko měl s ním však jiné plány. Když byl konec školního roku, zeptal se ho otcovsky: „Milý Michale, co chceš teď dále?“ „Chci nastoupit do zbrojovky a pomáhat matce, která se za mne tak obětuje.“– „A nechtěl bys studovat dále?“–„Rád bych, ale…“ „Kdyby šlo o školy latinské a Bůh tě volal ke kněžství, nelíbilo by se tito?“ „To by se mi ovšem zamlouvalo, ale maminka…“ – „Promluv si sní o tom a sděl mi její rozhodnutí.“

Doma Michal o tom mluvil s matkou. Ta zbožná žena tím byla velmi dojata a prohlásila: „Bylo by to mé vroucí přání, vidět tě jako kněze. Prokáže-li mi Bůh tuto milost, nepřestanu mu za to nikdy děkovat. Řekni Donu Boskovi, že tě nechám ještě rok studovat a pak uvidíme, budeš-li schopen pokračovat ve školách.“ Matka Michala nehleděla na sebe na své zaopatření, ale byla velkorysá vůči Bohu.

Ve školním roce 1850–51 byl Michal Rua se skupinou dalších šesti „latiníků“ svěřen škole zbožného a učeného kněze Petra Merlo. Z celé skupiny jediný Michal Rua vytrval a dosáhl kněžství. Jeho radost z pobytu u Dona Boska a z úspěchu ve škole byla trpce zkalena smrtí vlastního bratra Ludvíka Tomáše 23. února 1851. Byl to také andělsky čistý a zbožný chlapec, ale velmi slabého zdraví. Don Bosko si ho velice vážil. Michala Ruu to velmi bolelo, a protože sám byl rovněž křehkého zdraví, čekal, že brzy dojde řada i na něho. Těšila a povzbuzovala ho však blízkost Dona Boska.

Po smrti Ludvíka s ním Don Bosko chodil po Turíně celý den, aby ho vytáhl z deprese. Na oběd, večeři a nocleh chodíval ještě domů, ale jinak býval celé dny v oratoři. Rád ministroval a snažil se být co nejvíce ve společnosti světce.  V následujícím školním roce přešel Michal Rua i s několika kamarády z oratoře do školy vynikajícího profesora, kněze Carlo Bonzanino, který byl velkým spolupracovníkem Dona Boska při budování jeho díla. Tady se dostal Rua do tuhé soutěže s několika neobyčejně nadanými spolužáky, ale po překonání prvních obtíží se brzy dostal i zde na první místo ve třídě a udržel si je po celý rok.

Profesor Bonzanino měl na latinu mnoho žáků a učil v domě, ve kterém bydlel také Silvio Pellico a kde napsal i své slavné „Le mie prigioni – Má vězení“.  Silvio Pellico byl odsouzen na doživotí, ale potom ho po 10. letech propustili. Byl vězněn v Brně na Špilberku za protirakouskou činnost od roku 1820 do roku 1830. Don Bosko se chodil často informovat k prof. Bonzanino o prospěchu svých žáků a vždy slýchal s potěšením, že Michal Rua je včele třídy, daleko před řadou jiných dobrých žáků.“

Ve škole svatosti Dona Boska dělal mladý Michal Rua takové pokroky, že - jak ujišťují jeho kamarádi, zvláště Cagliero a Francesia – byl už tenkrát považován od všech za svatého a srovnáván s Donem Boskem. Na konci školního roku 1851–52 Rua složil s vyznamenáním zkoušky na královském gymnáziu a postoupil do čtvrté, tj. osmé třídy. Don Bosko tím byl velmi potěšen a sdělil mu, že ho obleče do roucha kandidátů kněžství ještě o prázdninách.

Avšak než tak učinil, poslal ho k svému svatému zpovědníkovi a vůdci duší Josefu Cafasso, aby si s ním pohovořil o povolání. Don Bosko často posílal nejen své chlapce, ale jiné lidi, kteří k němu přicházeli o radu, k donu Cafasso nebo jiným kompetentním kněžím. Jakou radu dal svatý Cafasso Ruovi nevíme, ale je jisté, že kandidát svatosti se radil u zkušeného světce na doporučení dalšího velkého světce. Cesta však nebyla jednoduchá. Giovanni Cagliero zaznamenal, že Don Bosko řekl na prvních exerciciích Ruovi: „Můj milý Ruo, začínáš nové údobí života. Ale pamatuj: Dříve než budeš moci vstoupit do zaslíbené země, musíš projít Rudým mořem“. Radosti a bolesti se potom střídaly v životě obou světců. “Rudé moře“ byly bolesti. “Zaslíbená země“ je nebe.

A „Rudé moře“ začalo hned šplouchat okolo Michala Rua své hořké vlny. Sotva se příbuzní dověděli, že Michal chce vstoupit do Boskova ústavu, aby se tam připravoval na kněžství, hned proti tomu začali brojit především jeho nevlastní bratři. Doráželi na jeho matku: „Proč by měl dělat něco jiného, než děláme my? K čemu lozit k Donu Boskovi? To je chudák bez jakéhokoliv jmění, zcela odkázaný na cizí almužnu a pomoc. Není to bláznovství?“ A dlouho se nedali odradit. Michal se tím však nedal zmást. 24. září 1852 nastoupil jako chovanec – internista do Boskovi oratoře. Byl, jak sám poznamenal, 27. chovancem prvního Boskova ústavu. Upravili mu tam především prostičkou ložnici, v níž zůstal až do doby, kdy jako první nastoupil do podkroví naproti schodům v novém křídle ústavu, které postavil Don Bosko. Hned na to s Rocchietti i jinými chlapci doprovodil Dona Boska a jeho maminku Markétu do rodného Becchi u Castelnuovo.

Don Bosko snil a ty sny vyprávěl pro povzbuzení chlapců, a tak získával jejich důvěru, když chlapci viděli, jak se sny realizovaly. Ve školním roce 1852 – 1853 chodil Michal Rua k soukromému učiteli profesoru Mateo Picco, byl to velký přítel Dona Boska, ten učil žáky ve svém domě. Také v jeho škole vynikal Rua tak, že za jeden rok „sfoukl“ učivo dvou postupných ročníků: humanity a rétoriky. Radost mu zkalil zármutek nad úmrtím posledního vlastního bratra Jana Křtitele, zaměstnance zbrojovky. Zemřel ve věku 23 let. Z nevlastních bratří žili ještě dva.

Michal si při této příležitosti opakoval: „Teď je řada na mně!“ - „Teď to přijde na mne!“ A při svých necelých 16 letech se cítíval často velmi slabý. Měl však strach ze smrti? Vůbec ne! Ve škole Don Boska poznal

Smysl života, cenu času i krásu věčnosti. Po něm si opakoval i on: „Každá minuta je pokladem pro věčnost.“ Jako Don Bosko měl i on po celý život přímo vášeň pro práci. Radost z práce byla význačným rysem dona Michala Rua. Na konci školního roku se Rua opět podrobil státním zkouškám na gymnáziu Cavour a jeden z jeho zkoušejících řekl po zkouškách profesoru Picco: „Závidím vám tak vynikajícího žáka. Ten půjde jistě rychle kupředu a vykoná velké věci.“

 

Maminkou všem chlapcům

25. listopadu v roce 1856 zemřela tedy matka Markéta. Michal poprosil svoji maminku, jestli by nechtěla dělat matku všem chlapcům. Ona už od roku 1853 bydlela v blízkosti oratoře v domě, který Don Bosko pronajal a později koupil, aby učinil přítrž hříchům nevěstince. Ač jí bylo už 56 let, byla silná a zdatná, byla vážná a klidná, až úžasně trpělivá, hluboce zbožná a umrtvená. Opravdu důstojná zástupkyně matky Markéty. Chlapci měli i k nové „mamince“ dětinskou úctu.

Se zvláštní láskou se ujímala právě těch nejchudší a nejvíc zaostalých. Michal měl radost z matčina rozhodnutí ani ne tak proto, že ji bude mít blízko sebe, jako proto, že velkodušně a obětavě sdílela jeho ideál. Nikdy ani v nejmenším nespoléhal na to, že má v kuchyni a v prádelně matku, nedovolil si ani nejmenší výjimku. Jen jednomu nemohl zabránit. Matka v jeho nepřítomnosti prohlédla jeho chudičkou světničku, zda mu nechybí něco nutného. Zjistila, že syn kvůli umrtvování sundal z postele beztak tenkou matraci, svinul ji a pečlivě

uložil v koutě. Matka ji ustlala zase do postele. Ale při další prohlídce ji našla zase v koutě. A tak se to opakovalo vícekrát. Domlouvala mu proto, ale on se vymlouval, že se mu spí docela dobře i bez matrace. Po dalším boji ho přece přiměla, aby matraci nechával v posteli.

Klerik Michal Rua, byl důstojně usebraný, byl přitom králem volného času, udával tón při zpěvu i hrách. I toto nám uměl vštěpovat dobrou radou, vhodným vysvětlením a svým přitažlivým příkladem, tak jak se to jevilo právě vhodné a nutné. Klerik Michal Rua, don Rua, byl díky svému nadání, díky důvtipu a zřetelnosti myšlení, díky své nevyčerpatelné píli první ve studiích, daleko před ostatními. S milou a přitažlivou pokorou i s udivující jasností vysvětloval těžké pasáže i celé teologické traktáty svým kamarádům a pomáhal jim i jinak radou i činem.

Michal Rua byl pro nás vtělenou dobrotou v jedné osobě. Myšlenka na něho zaháněla zálibu ve zlém a v nedbalosti. U Michala Rua byly zřejmé dvě lásky: láska k Bohu a láska k Donu Boskovi. Platil za plnomocného, ale i nejvěrnějšího zástupce Dona Boska. Byl první, a přitom nejvíce milovaný a ctěný…“A to nebyl ojedinělý úsudek. Všichni tehdejší chovanci oratoře se vtom shodují.

21. 7.1860 začal Michal Rua nový kurz duchovních cvičení jako přípravu na kněžské svěcení určené na neděli 29. července. Toto svěcení mu bylo uděleno v kapli sv. Anny u vily barona Bianca di Barbania v Caselle Torinese u Turína. Na noc před svěcením byl ubytován v pokoji šlechtické vily. Na stěnách viselo plno zrcadel. Ta rušila usebranost kandidáta svěcení. Poobracel je všechna ke zdi. Ráno shledali služebníci barona, že lůžko v pokoji nebylo vůbec tknuté. Ohlásili to hned pánovi: „Jak svatý kněz to musí být: vůbec nespal, ale asi se celou noc modlil.“ Na to odpověděl baron: „Michal Rua je důstojným žákem Dona Boska, proto se vůbec nedivím tomu, co mi hlásíte.“ Následující den ráno celebroval novosvěcenec Rua, ve vší tichosti a zbožnosti, mši svatou v kostele svatého Františka Saleského v oratoři.

Po večerní modlitbě měl večerní slůvko místo Dona Boska. Zcela uchvácený dojetím nad milostí, které se mu dostalo, prosil naléhavě všechny o modlitbu, aby mohl vždy dobře plnit povinnosti kněze. V neděli – týden po svěcení byla pak slavnost primice dona Michala Rua. Don Bosko si přál, aby byla co nejpěknější.

Chovanci, jak studenti, tak učni přistoupili téměř všichni při této bohoslužbě k sv. přijímání. Don Bosko asistoval novoknězi. Po bohoslužbě se všichni shlukli kolem novokněze a provolávali mu slávu. Přišli i chlapci z oratoře Anděla Strážného a přinesli nádhernou kytici květin. Maminka darovala svému novoknězi železné lůžko. „Takové lůžko je pro mne přílišný přepych.“ Ale z ohledu na maminku a z poslušnosti k Donu Boskovi nechal přece zanést toto lůžko do svého chudičkého pokojíku.

Od vysvěcení na kněze don Michal Rua přirozeně vplul do procesu vedení ústavu, don Michal Rua jako katecheta či duchovní ředitel. Vplynul tam tak samozřejmě a prostě, že si to kromě Boska téměř nikdo ani neuvědomil a nadále se vědělo jen o dvou představených. A přece don Michal Rua byl kromě toho také ředitelem škol a sekretářem Dona Boska.

Po prázdninách roku 1863 Don Bosko po obvyklých exerciciích u svatého Ignáce si zašel ještě na pouť do mariánské svatyně v Oroppa, aby se s Pannou Marií poradil o novém díle a jeho obsazení spolubratry. Na to kázal při třítýdenní přípravě k svátku Nanebevzetí Panny Marie v Monte Magno. 14. 8. za ním přijel don Michal Rua, aby pomohl zpovídat. Tu mu světec sdělil, že ho určil za ředitele nového ústavu. Dne 12. 10. 1863 se don Michal Rua vydal z Turína do Mirabello v doprovodu své matky, jako před 20 lety Don Bosko putoval s matkou Markétou do Turína.

Dne 20. října byla kolej otevřena jako „Chlapecký seminář sv. Karla“. Počet hochů a jejich výchova v ústavě byla taková, že biskupský bohoslovecký seminář v Casale, který měl při otevření ústavu sotva 20 bohoslovců, jich měl za pár let již 120. Don Rua působil v tomto ústavu jen dva roky, do září 1865, ale položil základy k jeho trvalé budoucnosti, dal směr, kterým ústav pokračoval po mnoho desetiletí.

Don Michal Rua byl nesmírně pracovitý člověk. Byla to léta, kdy se stavěl chrám Panny Marie Pomocnice. Don Michal Rua o tom napsal sám. „Byl jsem stále po boku Dona Boska a musel jsem za něho odpovídat na většinu dopisů, které dostával. Mohu říci, že to byly stovky, někdy i tisíce dopisů týdně. Ve všech byly prosby o jeho modlitbu, jako by to byl světec, který u Panny Marie všechno zmůže. Bezpočetní prosili o jeho požehnání, výslovně o jeho osobní. Podobně většina těch, kdo mu posílali dary na mše svaté, považovala to nejvyšší důkaz přízně, aby ji celebroval on sám.“

V květnu roku 1867 pocítil don Michal Rua sám účinnost jeho požehnání. Už několik nocí jej trápila taková bolest jedné ruky, že nemohl spát, ba musel vstát z lože. V přítomnosti Dona Berty mu Don Bosko dal své požehnání a pomodlil se za něho. Pak ho vyzval, aby konal novénu k Panně Marii Pomocnici, a zvláště při pozdvihování svaté Hostie prosil o milost. „Měj víru, řekl mu, a ne pouze naději!“ Před uplynutím novény byl don Michal Rua plně zdráv. Ta léta byla pro něho opravdu vysokou školou víry a důvěry v Boží Prozřetelnost. Sám doznal v protokolu beatifikačního procesu Dona Boska: „Někdy jsem k němu přicházel celý rozmrzelý a podrážděný spoustou dluhů, které bylo nutno splatit. Bez nejmenšího vzruchu mi odpovídal vždy s úsměvem: „Člověče malé víry, uklidni se. Pán nám určitě pomůže!“

Maminka Giovanna Maria stárla, síly ji opouštěly, až nakonec byla u cíle své životní cesty. V létě 21. června 1876, maminka Giovanna Maria umírá. Svatá žena obětovala posledních 20 let svého života ve služně chudých chlapců Dona Boska. Našli v ní mateřské srdce. Její smrt nejhůř snášel její syn. Celou oratoř zachvátil smutek. Don Michal Rua nechal namalovat obraz zemřelé a poslal ho nevlastnímu bratru Antonínovi, který pracoval ve fabrice na zbraně, jako kontrolor v Brescia. To, co po ní zůstalo, bylo trochu oblečení, svatební prsten, nějaká skříň. Don Michal Rua se snažil všem příbuzným dát něco na památku po babičce. Bylo to jenom opravdu něco a na památku.

Umřela podobně jako matka Markéta. Její poklad byl v nebi, kam toliká chlapcům ukazovala cestu.    

 

           (zpracoval Jan Ihnát, SDB)

 

O životě Giovanny Maria Rua - ke stažení v PDF