24. ledna - Svatý František Saleský

Dnes si připomínáme svátek Svatého Františka Saleského.
V Chieri, kde Don Bosko studoval, tak tam byl také hostem svatý František Saleský, v posledním roce svého života (1622).
Seminář v Chieri měl Františka jako svého ochránce. Klerik Bosko si ho od té doby vybral za svého učitele ve vlídnosti a poddajnosti.

V letošním roce si také 21. srpna připomeneme 450 let od jeho narození. V celém salesiánském světě se chystají oslavy tohoto výročí.
 

Nejohroženější skupinou a nejvíc vykořisťovanou v devatenáctém století byli dospívající, mladí dělníci, lidé nevědomí svých práv, a metodu přístupu k těm lidem zvolil Don Bosko něhu. Nebyl sám. Ve Francii i jiní mužové a ženy Boží si tuto metodu svatého Františka Saleského vzali za svůj způsob přístupu k těm nejohroženějším a nejzranitelnějším.

Jeden z nejgeniálnějších salesiánů minulého století, který už ve 33 letech byl děkanem teologické fakulty, ctihodný Giuseppe Quadrio, v jednom ze svých listů odkazuje na laskavost svatého Františka Saleského, které my jako salesiáni se nikdy nesmíme vzdát. Říká, že:  „Laskavost a láska ať je duší a stylem tvého kněžského života. Buď dobrý a laskavý vždy a se všemi. Každý, kdo se k tobě přiblíží, ať v tobě vidí živé prodloužení „dobroty a lidství" našeho Spasitele. Buď jako on. Považuj se služebníkem všech: jedině šťastný, že se můžeš darovat a být prospěšným. Každého považuj za lepšího, než jsi sám, i tvé podřízené. Ale nebuď otrokem nikoho. Ať tvá dobrota je mužná a velkorysá, nestranná a nadpřirozená. Neklam se, že si budeš myslet, že existuje láska bez pravidel nebo nezávisle na autoritě.

František Saleský je doktor lásky, světec lásky a také genius projevu lásky a to je amorevolezza – to znamená něžnost, vlídnost, dobrota, způsob jakým Pán Ježíš získal Petra, když se ho třikrát ptal, jestli ho miluje. Myslím si, že kdyby salesiáni pochopili význam svatého Františka Saleského tak by jeho spisy nevypustili z ruky, protože by chtěli, aby je naučil tomu nejdůležitějšímu: milovat. František napsal Janě de Chantal 300 dopisů a on protože od něho dostala tolik lásky,  byla schopna založit 76 klášterů a stát se matkou mnoha dcer.

 

Kdo tedy byl František a jaká byla jeho doba. 

Snad žádná doba se tolik neshodovala s naší jako konec šestnáctého a počátek sedmnáctého století. Je to období, kdy žil a působil František Saleský a kdy také zemřel. Myslitelé tehdy pátrali právě tak jako dnes po rovnováze mezi časem a věčností, po názoru na lidský život, po souladu života a vědy o něm, po shodě toho, co je dáno přírodou, s tím, co člověku určuje Bůh a lidské společenství. Minula už doba velkých objevů a zkušeností křesťanského Západu; renesance a humanismus dobyly svět. Luther a Kalvín vyburcovali nevázané křesťanstvo pozdního středověku ze smyslového snění o Božím království. Jako vichřice řádí reformace nad starou církví.

V křesťanstvu stále existujícím, ale rozděleném vládnou vizionářská mystika a extrémy bezvěreckého způsobu života. Náboženství a život jsou dva protipóly nejistoty, která nezná své meze. Uprostřed tohoto státního, společenského a individuálního zmatku se na přelomu století objevuje první znamení nového, velkého sjednocení křesťanského světa, nová harmonie, která se umí vyvarovat nebezpečných extrémů v myšlení a citech. Roztržka se hojí. Lidé mohou opět žít křesťansky a zbožně a neplatí to jen pro elitu šlechty a učenců, nýbrž i pro nevzdělané věřící, až dosud utiskované a uváděné do omylů.

Praktický život podle víry spočíval u mnohých jen v tom, že přijímali učení církve, chodili na nedělní mši a zúčastňovali se tehdejších slavnostních a nádherných procesí. Přitom se však nestyděli žít v příkrém rozporu s vlastní modlitbou. Lze považovat za zázrak Boží Prozřetelnosti, že v takových dobách mladé paní šlechtického nebo i prostého původu ve svých rodinách nejen udržovaly ducha upřímné bázně Boží, nýbrž že přes veškerý úpadek svým dětem předávaly také svatou tradici víry.

Těmto ženám, mladým i starým, všech možných společenských postavení bude František adresovat tato slova:

„Usiluješ o zbožnost, předrahá Filoteo, neboť jako křesťanka víš, že je to ctnost Božímu majestátu nesmírně milá. Avšak jelikož malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku nějaké činnosti, postupně stále narůstají, až nakonec jsou téměř nenapravitelné, je především třeba, abys věděla, jak ctnost zbožnosti vypadá. Pravá zbožnost je totiž jen jedna, kdežto nepravých a marných je mnoho; kdybys nevěděla, která je ta pravá, mohla by ses zmýlit a jít za nějakou zbožností nenáležitou a pověrečnou.

Arelius maloval na svých obrazech všechny tváře tak, že se podobaly ženám, jež miloval; také zbožnost si každý zobrazuje podle svých představ a náklonností. Ten kdo dodržuje posty, se bude považovat za skutečně zbožného, pokud se postí, i když v srdci bude mít plno zloby; ze samé střídmosti se neodváží omočit jazyk ve víně, ba ani ve vodě, ale do krve bližního jej pomluvou a nactiutrháním ponoří bez okolků. Jiný si bude připadat zbožný proto, že každý den odříká spoustu modliteb, i když třeba potom k lidem v rodině a v okolí mluví protivně, nadutě a urážlivě. Další velmi ochotně vybírá z peněženky almužnu pro chudé, ale v srdci nenajde dost laskavosti, aby odpustil nepřátelům. Ještě jiný nepřátelům odpustí, ale aby zaplatil věřitelům, k tomu ho musí donutit soudní moc. Všechny tyto lidi považuje veřejné mínění za zbožné, ale oni nejsou zbožní vůbec. Saulovi lidé hledali Davida v jeho domě; Mikol položila do postele sochu bůžka, oblékla ji do Davidových šatů a namluvila jim, že to je sám David, že je nemocný a spí.

Podobně mnozí lidé se halí určitými vnějšími skutky, které patří ke svaté zbožnosti, a svět věří, že jsou to lidé opravdu zbožní a duchovní - avšak ve skutečnosti to jsou pouze sochy a přeludy zbožnosti.

Pravá a živá zbožnost předpokládá, Filoteo, lásku k Bohu, ba není nic jiného než opravdová láska k Bohu. Není to však láska ledajaká: pokud božská láska okrašluje naši duši, nazývá se milostí a činí nás milými jeho božské velebnosti; pokud nám dává sílu ke konání dobra, nazývá se láskou k bližnímu; ale jakmile dospěla k takovému stupni dokonalosti, že nás nejen vede ke konání dobra, ale k tomu, abychom je konali pečlivě, často a rychle, pak se nazývá zbožností.

 

(zpracoval Jan Ihnát, SDB)

 

Celý životopis ke stažení v PDF