Jak jsme prožili D. CV. (Neratov 16. – 20. 11. 2016)

Protože tyto řádky jsou určeny především „znalcům“, zdržím se technických informací. Ty jsou k dispozici na webu.

Pokusím se zprostředkovat několik "momentek", tak abyste si dokázali představit, co jsme prožili.


 

„… 1. momentka“

Je časný večer, ale díky pokročilé roční době to vypadá na půlnoc. Ve společenské místnosti se koná všeobecné vítání, neoficiální představování. Vzpomínáme společně prožitá setkání, společné známé a jejich známé. Je útulno a zdaleka si neříkáme plnými tituly. Ti, které jsme znali, jsou skvělí, ti které známe méně, jsou nám každou chvíli blíže. Stírá se hranice mezi neoficiální a oficiální částí seznamování. Jsou to krásné chvíle se špetkou napětí, zda to dopadne „zase tak“, tedy, že si budeme všichni připadat jako v rodině, jako mezi starými přáteli. Místností se rozlévá vůně škvarečkové pomazánky, dalších jiných pomazánek, kávy, čajů a léčivého likéru. S prvními tony písničky vchází Jožka Mendl a mluvení začíná mít hlubší rozměr. Je skvělý. Ani nastalé mlčení neskrývá v sobě stres nebo faleš. Budou to zřejmě krásná cvička. Bohu díky! To je poslední myšlenka, která mi proběhne hlavou, když oblečen do všeho dostupného usínám …

„… 2. momentka“

Nečekal jsem, že téma „milosrdenství „ je tak „husté“. No, on když se ho ujme František a s ním Josef, tak je to delikatesa jak od Pohlreicha. Všichni sedí, v duchu se procházíme svými životy a srovnáváme naše zkušenosti s tím, co slyšíme. Někdy je to tak rozdílné. Ještě že se občas otevře okno a jako čerstvý vítr vtrhne mezi nás smích. A potom, ty magické chvíle v kostele. Kdo nezná to místo, může mít právem pocit, že přišel o něco významného. „Genius loci“ toho chrámu je mocný svou pokorou, je nádherný svou střídmostí a je majestátní svoji úctou. Každým okamžikem se scéna mění, slunce nás trvale upozorňuje na dočasnost naší kamenné reality, ale světlo Svatostánku trvá. Celek je vlahou rosou pro každého z nás, pro naše společenství a společná bohoslužba hmatatelným požehnáním. Ministranti se svými ministrujícími maňásky jsou tím, co naši každodenní skutečnost osvětluje z nečekaného úhlu světlem Cesty, Pravdy a Lásky. Možná, že právě v tomto světle začínám lépe rozumět Jožkovým úvahám a lépe chápu, co znamená „milosrdenství“, Chápu, že bych bez Jeho milosrdenství byl ztracen, odsouzen, mrtev. Inu, opravdu bylo za co děkovat!!

„… 3. momentka“

Téměř všichni již máme požehnání od Jožky, jako výraz navrácení své mysli Pánu po svátosti smíření. Ale není to jen tato skutečnost, která nám dává tak silný pocit radosti. Radost máme i z prožitých společných chvil před Pánem, radost nám dělá i nekonečné Boží milosrdenství, které jsme, snad jen koutkem oka, zahlédli, radost máme z toho, jak všichni rádi sdílíme vlastní radosti a prožitky a demytologizujeme tak vlastní stavy duše. Radost máme i z toho, co jsme dostali v tomto společenství dík otevřenosti a pravdivosti a z toho, jak příjemné a oslovující bylo poslouchat Jožku. Radost nám pomáhala nalézat hudba, která nás provázela, zemité housle Honzy Nečase a řízná kytara Jendy Tomigy. Co s tolikou radostí dělat? No mezi přáteli a lidmi plnými důvěry je to snadné. Člověk musí zpívat jako o život, ocenit kvalitu vína a slivovice jako Božího daru a daru lidské práce a to vše nakonec položit před oltář Pánu, jako poděkování a oběť. Byť už je vlastně ráno dalšího dne a ten přinese novou dávku každodenních starostí. Ale to nevadí, proto jsme přece byli v Neratově, abychom byli něco platní všude tam, kam nás Pán pošle! Díky Ti Jožko, díky ředitelé Jendo a Marto a díky vám všem přátelé, že to dopadlo „zase tak“. A především díky Pánu a donu Boskovi…

           Zdeněk Mrázek