Milá salesiánská rodino,
nejsem sice žádný spisovatel, ale tentokrát bych se s Vámi ráda podělila o krásné zážitky, které jsme mohli s Jirkou letos prožít na duchovních cvičeních. A možná taky o jednu důležitou myšlenku.
Duchovní cvičení si většinou vybíráme podle exercitátora, a pokud nám vyhovuje i termín, je to dokonalé. A proč podle exercitátora? Je to především proto, že se velmi rádi setkáváme s našimi „hodně pamatujícími“ bratry salesiány.
Nemohu napsat starými, protože svým mladým duchem nás většinou strčí do kapsy. A tak jsme stále vděčnější za Jožku a Jarouška Kopeckých, Bena Beneše, Jožku Daňka, Jožku Brtníka a další „klenoty“ naší salesiánské rodiny.
Letos jsme s nadšeným očekáváním spěchali za jedním z těchto „klenotů“, Pepíkem Šplíchalem na Bílou Horu do Prahy. Naše očekávání se naplnilo plnou měrou. Nejen že nás Pepík obohatil svými hlubokými myšlenkami, vlil nám do žil optimismus a sílu do dalších dnů, ale jako bonus nám všem na celé tři dny ve spolupráci s Mirei Ryškovou navařili kompletně celý oběd (namátkou zmíním domácí sekanou a prejt, vynikající boršč či hovězí vývar s knedlíčky). Takže nás nasytil vlastně hned třikrát – na těle, na duchu i na duši. A jeho vyprávění a vzpomínky na začátky salesiánského díla u nás jsme přímo hltali.
A tak si stále znovu říkám a vlastně vzkazuji Vám všem – važme si našich „hodněpamatujících“ bratrů salesiánů a čerpejme z jejich moudrosti a vzpomínek, dokud je máme ještě mezi námi.
A tak ještě jednou velký dík Pepíku za krásná duchovní cvičení, za tvoji vlídnost a obětavost, za tvoji moudrost a snahu z nás „klopýtajících“ něco pořádného vykřesat. Díky Vám všem naši milí bratři salesiáni, kteří už hodně pamatujete i Vám mladším, kteří se je snažíte dohonit.
Samozřejmě patří poděkování i Ivance a Honzovi Rabiňákovým, kteří ta naše letošní duchovní cvičení obětavě ředitelovali.
                               
Vaši Iva a Jirka Hamplovi