Dobre došli… (Добрe дошли...)

Tímto pozdravem nás přivítal otec Petr Němec v bulharském Kazanlaku, kam jsme přijeli na duchovní cvičení salesiánů spolupracovníků...

Když se na webu objevila tabulka s nabídkou duchovních cvičení na letošní rok a hned první v pořadí byla možnost strávit cvičení u salesiánů v Bulharsku, dlouho jsme se nerozmýšleli. Proč? Protože již mnoho let nosíme v srdci přání navštívit bulharské misie, ale zatím se náš sen nikdy neuskutečnil. Až nyní.
Celou akci zastřešovali Jan a Jana Němcovi z Neratova (bratr a švagrová Petra Němce). Duchovní vedení jsme měli zajištěno otcem Jožkou Kopeckým st. z Litomyšle. Všem třem jsme velmi vděčni a obdivujeme je, že do takové náročné akce šli.
Do Bulharska jsme se přihlásili s vědomím, že tam nebude ten pravý klid na usebrání jako třeba na Lipinách nebo jiných samotách uprostřed přírody, ale byla to jedinečná možnost, která se kdo ví kdy opět naskytne. Duchovní cvičení jsme zahájili v neděli odpoledne v Litomyšli mší svatou. Po kafíčku a buchtovém občerstvení jsme vyrazili směrem na Brno a následně Břeclav, kde jsme nabírali moravského zástupce naší skupiny – Aničku Janotovou. V autě ještě seděli Karel Švejda a Jana a Tonda Wagnerovi z Prahy, tak nás nakonec bylo devět statečných. Večerní a noční cesta přes metropole Bratislavu, Budapešť, Beograd proběhla bez problémů, jakož i pasové kontroly na srbských hranicích. Poslední evropskou metropolí Sofií jsme už projížděli za slunného dne a v Kazanlaku jsme zakotvili v pondělí odpoledne. Čekaly nás tři dny duchovních cvičení a tři dny poznávání salesiánských misií i zajímavostí v okolí blízkém i vzdáleném.
Když jsme se na tuto akci připravovali, netušili jsme, v jakém pohodlí si budeme na misiích hovět a že nám salesiáni nabídnou místo u stolu s výbornou bulharskou kuchyní. V němém úžasu zůstáváme stát nad tím, co všechno v Kazanlaku a dalších místech Bulharska salesiáni vybudovali (za velké pomoci dobrodinců – řemeslníků a brigádníků přijíždějících z Čech a Moravy). Z misionářské kroniky jsem vyčetl, že prvotní okamžik zrodu misií nastal v lednu roku 1993, kdy tehdejšího provinciála Bena zaúkoloval hlavní představený Egidio Viganó misiemi v Bulharsku. Přihlásilo se osm statečných: kněží Petr Němec, Antonín Koman, Petr Vaculík a studenti Jiří Svoboda, Petr Cvrkal, Martin Sitte, Jaromír Zádrapa a Richard Kalus. Dne 3. 10. 1993 z rukou dona Vecchi převzali v Turíně misijní kříže ti, kdo se pro misie definitivně rozhodli. O dvacet dní později začalo faktické působení českých salesiánů v Bulharsku. Velmi zajímavé, ale pro Zpravodaj příliš dlouhé by bylo povídání o všem, do čeho v Kazanlaku misionáři přišli, s jakými problémy se potýkali, co všechno už vybudovali a jaké misijní úspěchy mají. Ale kdo si chce něco z tohoto zajímavého povídání poslechnout, může se přihlásit na DC č. 18 ve dnech 14.–18. 9., na nich je exercitátorem právě Petr Němec. V Kazanlaku nyní působí Petr Němec a Petr Cvrkal, od podzimu mají velkého (ale vzrůstem malého) pomocníka v asistentovi Surešovi z Indie. Salesiánům pomáhá i několik místních zaměstnanců a několik, většinou po roce se střídajících, mladých dobrovolníků.
Ve dnech poznávacích jsme navštívili Starou Zagoru, kde působí Jirka Svoboda, Jarda Fogl a Martin Jílek. Byli jsme se podívat na smetiště za městem, které je hned vedle romské chudé čtvrti Lozenec. Ale ne proto, abychom se podívali na smetiště, ale proto, abychom viděli místo, kde vyroste, dá-li Bůh, nové salesiánské centrum za kupu peněz, ale s širokým využitím. Nahlédli jsme pak i do pronajatých místností v Lozenci, kde právě probíhal program pro místní romské děti a se kterými jsme si od srdce zazpívali.
Navštívili jsme i přímořský Sozopol, kde jsme v chrámu sv. Jiří uctili nedávno objevené ostatky Jana Křtitele, ostatky apoštola Ondřeje a úlomek Kristova kříže. V nedalekém Burgasu jsme navštívili kostel Panny Marie, který měl být prapůvodně prvním salesiánským misijním místem, ale kvůli problémům s restitucemi se od tohoto plánu muselo ustoupit. A když jsme už byli u moře tak blízko, ti odvážnější se krátce vykoupali. Bylo zrovna dosti větrno, vlny vysoké, ale voda byla příjemná. Cestou do vnitrozemí jsme navštívili ještě vesničku Pravdyno a město Jambol, kde působí misionář-odloučená jednotka Antonín Koman. Lidi, co a s jakou precizností a krásou tam otec Antonín opravil a vybudoval, to byste nevěřili. To se musí vidět! Dokonce to připomíná i namalované oko na zdi chrámu v Jambolu s nápisem: БОГ ТЕ ВИЖДА. Kdopak často pronášel tato slova?
Také jsme navštívili chrám Božího Narození v Šipce, známém to průsmyku. Nádherný pravoslavný chrám byl postaven na poděkování za odražení vojsk Osmanské říše během rusko-turecké války v letech 1877 až 1878. Nevynechali jsme ani Údolí thráckých králů, což je oblast ve středním Bulharsku (kde jsme právě pobývali), ve které se nacházejí nejvýznamnější nekropole a hrobky thráckých vládců. Dvě významné hrobky jsme navštívili. Stovky těchto hrobek najdete v Růžovém údolí neboli Údolí růží, které se s Údolím králů překrývá. Údolí růží je 120 kilometrů dlouhé údolí při jižním úpatí pohoří Stará Planina a je známé růžovými plantážemi. Pěstuje se zde speciální druh růží, z nichž se již od starověku destilací získává růžový olej, základní substance při výrobě parfémů. Na výrobu 1 g růžového oleje je třeba 3 až 3,5 kg okvětních lístků. V průběhu poznávacích dní jsme neopomenuli navštívit některé památky z dob antického Říma a mnohé pravoslavné chrámy s velkolepými ikonostasy.
Dalo by se ještě dlouho vyprávět, ale co to je proti tomu, když tato místa osobně navštívíte. Třeba se vám to někdy podaří. A když ne osobně, oprašte si azbuku a podívejte se na bulharský web (www.salezianibg.com).

S vděčností František Jakubec