Nemůžu se sdílet jako dřív...

Autor: redakce <redakce(at)ascczech.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 16. 11. 2010

svatba„Hospodin je dobrotivý ke všem“ Žl 145

„Dřív jsem se ptávala, proč svoje věrný stíháš,
... neni věrnějších,
Teď si myslim, že nás jako růže stříháš,
zbavuješ zplanělých poupat včerejších.“

Radůza: „Miluji vás“

Milí přátelé,
jsme teď s Tomem v Kladrubech na rehabilitačním pobytu, tak mám víc času vám přiblížit, co prožíváme a jak to s námi teď vypadá.

Za chvíli to bude rok, co propustili Tomáše z léčení v nemocnici a zůstal v domácím ošetřování. Jsem s ním doma a mám vyřízenou péči o osobu blízkou.
Psát o Tomově stavu je pro mě čím dál těžší.Teď už se stav nemění mílovými skoky ani kroky a jsou to změny, které vidí spíše ti okolo, kteří nemají Toma denně na očích jako my doma.
Že se dá na vše zvyknout, jak jsem kdysi psala, je pravda jen napůl. Zvyknout se dá na určitý nový způsob života, na život s vozíkem a různá omezení, která to ssebou přináší, nový režim dne …ale není toho málo, s čím se musím denně vyrovnávat nebo spíše - znovu přijímat a odevzdávat. Není jednoduché tuto zkušenost předat, protože kdo to neprožívá s námi aspoň zpovzdálí, těžko si to může představit.
Nevím, nakolik si Tomáš svůj stav uvědomuje. Mě nejvíc trápí, že se s ním nemůžu sdílet jako dřív, že si s ním nemůžu „od srdce popovídat“. Někdy se překvapivě zapojí do rozhovoru trefnou poznámkou, má smysl pro humor a rád vtipkuje, ale na souvislejší vyprávění (zatím?)nemá. Nedokáže posoudit svoji situaci. Ale dokáže projevit city, zvlášť jsem vděčná za ty plné lásky a vděčnosti k nám i Bohu, a že jich není málo! Tom neumí myslet na budoucnost, žije teď a tady.
Tomášovo poškození mozku je opravdu rozsáhlé. Má problém s dlouhodobou, ale nejvíc krátkodobou pamětí, takže i když něco intenzivně emotivně prožívá, za chvíli o tom neví. Z minulosti si pamatuje málo, spíše se rozpomíná na dětství…, ale i v tom dělá pokroky.
Žije přítomností a věřím, že také tím, že ho máme rádi.
Je pro mě někdy těžké věřit,že o nás Bůh ví, ale přesto jsem stále přesvědčená o Jeho lásce, která chce jen naše dobro.
Jaký smysl má utrpení a náš nynější život je pro mě velkým tajemstvím. Jsou chvíle, kdy propadám úzkosti a beznaději a chvíle, kdy se můžu i s Tomem radovat z maličkostí.
Poslední dobou se cítím pokojná, někdy i šťastná. Ale vím taky, že je to milost, za kterou jsem Bohu vděčná a že kdykoliv může přijít pokušení sebelítosti, beznaděje,strachu…
Vidím, jak velký smysl má láska skrytá i ta, která se projevuje.
V září se vdávala naše Anežka. Svatba to byla krásná a kromě široké rodiny bylo svědky této události plno mladých lidí. Toma na vozíčku vezl náš Honza a tatínek hrdě vedl nevěstu za ruku k oltáři.
Myslím, že si víc, než jiná nevěsta, Anežka uvědomovala závažnost slibu:..“..že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti….“ .
Při pobytu na rehabilitaci tady v Kladrubech i minule v Košumberku jsem si uvědomila s vděčností, jaký je to dar, když máme v každém koutě republiky blízké ze salesiánské rodiny.
V Kladrubech nás moc pěkně přijalo společenství „Podblanicko“. Chtěla bych vám všem ze srdce poděkovat za všechnu podporu i modlitby.

Olga