Podvodný úsměv Alexandríny

Máte problémy?
Zdá se Vám, že se na vás valí stále víc těžkostí a trápení?
Vadí vám, že nespravedlivě trpíte?
Doléhají na vás duchovní a životní krize?
Pozorujete, že svět kolem vás je čím dál obtížněji snesitelný?
Jste přesvědčeni, že už opravdu nemůžete dál?
„Ježíši, vlož mi na rty podvodný úsměv, v němž bych mohla ukrýt veškeré mučednictví své duše.“

Pak vezměte do ruky knížku o životě Alexandriny da Costa. Nebude vám radit, jak zvládat stres, zvedat své sebevědomí, realizovat se ve společnosti, jak dynamicky a všestranně využívat všech možností života v dnešním světě. To obstarávají denně tisíce jiných příruček. Kniha odhaluje jiné tajemství života. Název sice evokuje určité veselí, jenže záhy po otevření knihy se jako z Pandořiny skříňky hrnou různé podoby a způsoby prožívaného utrpení a obětí. Jako by jím byl život blahoslavené Alexandriny Marie da Costa (1904–1955), portugalské mystičky a salesiánské spolupracovnice, předznamenán už před narozením.

V jejím rodišti se objevil tajemný kříž ze zeminy čekající na svou oběť. I jméno jejího bydliště, balasazarské osady Kalvárie, ukazuje na ztotožnění s ukřižovaným Kristem. Je až zarážející, kolik má její dětství i další život shodných rysů s Donem Boskem. Oba vyrůstali bez otce, ale měli skvělý příklad ve svých těžce pracujících matkách, od nichž získali i vroucí lásku k Ježíši. Napodobovali také starost svých matek o bližní, oba měli smysl pro humor a uměli rozesmát druhé. Mnoho pro ně znamenali jejich duchovní vůdci. A pro oba byly stěžejními prvky života láska k eucharistickému Ježíši a dětinná láska k Panně Marii. (Na přání Alexandriny stojí u jejího hrobu kříž a socha Panny Marie, její Maminky, aby bylo jasné, s čí pomocí dokázala svůj kříž nést). Zlomem v jejím životě je skok z okna, kterým zabránila svému znásilnění. Přes zranění ještě šla bránit svou přítelkyni. Za takové křesťanské hrdinství bychom očekávali od Boha odměnu. Ta však přišla zcela jiná, než bychom si představovali. Následovalo ochrnutí a dlouhá léta trápení. Po mnohých marných snahách o uzdravení pochopila, že jejím povoláním je „trpět, milovat a napravovat“. A když se tedy nabídla Pánu jako oběť pro spásu duší, nebyla ušetřena téměř ničeho. Nesnesitelné bolesti týraly její tělo připoutané na lůžko třicet let. Byla nucena projí martyriem krutých a ponižujících lékařských experimentů kvůli nevysvětlitelnému nepřijímání potravy. Snášela předsudky a pomluvy.

Kvůli chudobě málem přišla o střechu nad hlavou. Od církevní hierarchie se místo podpory dočkala ponižování, odsouzení a nařízené izolace. Výsledky diletantského zkoumání komise tří kněží Alexandrinu silně znevážily, ztrapnily a poškodily. (Je jen známkou „Božího humoru“, že předseda komise pak svědčil plně v její prospěch při beatifikačním procesu). Kvůli pomluvám dvakrát přišla o tolik potřebné duchovní vůdce. Nevyhnula se jí ani „noc ducha“, skleslost, vyprahlost. Mučednictvím pro ni bylo i zvládat zástupy potřebných, kteří přicházeli prosit o pomoc pro duši i tělo. Jako vrchol sebedarování pak prožívala několik let s Ježíšem jeho utrpení od Getseman až do smrti na kříži. „Jsem zde, můj Ježíši, abych trpěla a konala Tvou vůli ve všem. Maminko nebeská, pro Tvé bolesti u kříže dovol mi se s Tebou spojit a dej mi odvahu a lásku k utrpení.“ To je nejčastější obsah jejích modliteb. Posledních třináct let života byla živena nevysvětlitelně pouze eucharistií a v častých extázích rozmlouvala s Ježíšem. Alexandrinina místnůstka byla centrem animace farnosti a ovocem jejího života byly a stále jsou nesčetné konverze, smíření a záchrany hříšníků před smrtí. Pomohla i nevlastní matce, kvůli které je kdysi otec opustil. Síla působení oběti je tedy zřejmá. Její až nadlidské utrpení a poslušnost je výzvou nám, kteří si tolik zakládáme na svých právech, individualitě a kvalitě života a čím dál méně jsme ochotni k oběti… Nelze se divit jejím současníkům a hodnostářům, že ji nechápali. I my, přes „jistotu“ její svatosti se zdráháme uvěřit, že je taková vydanost života možná. Ba i četba o jejím utrpení už vyžaduje jistou dávku sebezapření. Avšak z její tváře a úsměvu vyzařuje jistota poznání, že bolest obětovaná Bohu je nesmírné bohatství. Skutečnost, kterou naši předkové vyjadřovali lapidárněji větou: „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Kniha obsahuje i spisy Alexandriny a části deníku, který jí nařídil psát don Umberto Pasquale, SDB, její duchovní vůdce. On ji také zapsal do rodiny salesiánských spolupracovníků. Díky němu tak máme možnost poznávat její duchovní cestu. Alexandrina Marie da Costa byla blahořečena Janem Pavlem II. 25. dubna 2004.

Gabriele Amorth: Za jedním úsměvem.
Blahoslavená Alexandrina Maria da Costa.
Olomouc, Matice cyrilometodějská
2009. 119 s. Přel. Jan Ihnát.