Boží láska je jako Slunce

Autor: František Jakubec <jakubec(at)ivysehrad.cz>, Téma: Duchovní cvičení, Vydáno dne: 01. 09. 2007

Milí přátelé.
Právě jsme se vrátili z duchovních cvičení, která nesla označení „zčásti putovní a poustevnické-hudební“. Pod slovem poustevnické si leckdo představoval leccos, jak jsme si pak v zahřívacím kolečku ozřejmili. Já osobně jsem tento dovětek nebral ani moc vážně. Nakonec se z poustevničení nevyklubal například pátek pouze o chlebu a vodě (pro akčnější i středa), ale naopak velmi dobrá kuchyně za použití bezmasých jídel. Skoro jsem nevěřil, že tato kombinace je vůbec možná. Pro nepoustevníky byl při snídani k dispozici i nezdravý salám… §;-)


To ale není to podstatné. Důležité je, že se v Josífkově-Spáleništi sešla veselá parta a vytvořili jsme milou rodinnou atmosféru. K výbornému průběhu přispěli pochopitelně i skvělé přednášky P. Ladise Heryána, přímo koncertní kytarová dua Ladise a Libora Čapla (ředitele) a jako třešnička na dortu byla odpolední putování na čerstvém podhorském vzduchu po krásném okolí třeba s báječným výhledem na nedaleké Krkonoše…
Rád bych se s vámi podělil o jeden zážitek. Ladis pro lepší vstřebání „učiva“ prokládal přednášky působivou hudbou z různých CD. Jedna rozjímavá patnáctiminutová skladba s sebou nesla „jednoduchá“ slova: Kriste, smiluj se nade mnou. Zpěvačka tuto prosbu šeptala i hlasitě volala. Sám jsem v duchu ta slova volal k Bohu, ale slyšel jsem jen ozvěnu, připadalo mi, jako bych volal do tmy, do pustiny, do prázdna, do nicoty… Haló, já tu sténám, copak mě nikdo neslyší? A proč je kolem mě taková tma? … Proto, že před Boží nekonečnou láskou mám zavřené oči! … Probleskl mi hlavou jarní víkend Otec a syn. Měli jsme za úkol jít nočním temným lesem, kterým nás vedly pouze občasné slabé bludičky. Do tváří nás šlehaly větve, šlápli jsme do bahna, zakopli o kořen, byli jsme v té tmě velmi nejistí. Když jsme druhý den šli tu samou cestu za světla, viděli jsme, že nás bludičky vedly po vyšlapané (sice klikaté) lesní pěšině. Tak to nebylo žádné bloudění cestou necestou, jak se zdálo za tmy. Co nám v noci chybělo k bezpečné cestě? Světlo Slunce, které svítí stále… Když mi toto při hudební meditaci probliklo hlavou, uvědomil jsem si, že to temno, do kterého volám, není okolo mě, ale že je přímo ve mně. Že před Bohem zavírám oči a proto jsem nevidoucí, nejistý a ztracený. Proto se mi má cesta zdá nebezpečná a plná pastí. Pokud se otevřu Bohu, uvidím dobře na cestu a vyhnu se kmenu, skloním se před větví, obejdu louži… Když jsem pak po přednášce šel rozjímat do lesní katedrály, broukal jsem si starou křesťanskou „odrhovačku“ Boží láska je jako slunce, ta je vždycky všude přítomná!!!
A toto poselství si z letošních duchovních cvičení odnáším…
(Ale na jak dlouho… :-/ )
František Jakubec §;-)