Adventní zastavení

Začínáme advent, nádhernou, poetickou dobu, na které je nejkrásnější těšení a tajemné očekávání. Je to také čas přípravy, abychom mohli srdcem uvidět to, co je očím neviditelné.

Před třemí lety jsem dětem navrhla, zda bychom nemohli v adventu úplně „zrušit“ televizi – chtěla jsem to jen zkusit, přiznám se, že jsem v úspěch nedoufala. K mému překvapení se toho nejstarší dcera, tehdy asi osmiletá, chytla a souhlasila: „Jó, mami, to bude dobré!“
Vzápětí toho litovala, když nahlédla do programu – jedna televize předháněla druhou v záplavě pohádek. Ale to už jsem zase nepovolila já. „Holky zkusíme to, dáme na televizi ubrus a budeme dělat, jakože tu vůbec není,“ přemlouvala jsem děti. Myslela jsem si, že to spíš nevydržím bez televize já, ale šlo to, a stálo to za to!
Nevěřili byste, kolik jsme najednou měli všichni času. Pekly jsme s holkama cukroví, uklízely a zdobily byt. Zkrátka všechno jsme v klidu a míru připravovaly na Vánoce. A hlavně nám zbyl čas na čtení pohádek a na vyprávění, na zpívání, nacvičování koled, na vymýšlení drobných dárků, které by potěšily ty, co máme rádi, na pohlazení a zastavení se. Holkám se to náramně líbilo a mně taky. Krásný adventní čas jsme si přímo vychutnaly.
Večer, když byt provoněný vanilkovými rohlíčky pomalu usínal, vlezly si moje tři holčičky pod peřinu a začetly jsme se do příběhu. Našla jsem ho před třinácti lety v jednom starém časopise, když jsem čekala na vlak. Osmiletá Virginia z New Yorku napsala deníku Sun tento dopis: „Je mi osm let. Někteří moji spolužáci říkají, že Ježíšek neexistuje. Tatínek zase říká, že všechno, co píšou vaše noviny, je pravda. Prosím, odpovězte mi, existuje Ježíšek, nebo ne?“
Tato otázka byla pro tehdejšího šéfredaktora Francise P. Churche tak důležitá, že se odpovědi ujal sám a dokonce na titulní straně: „Milá Virginíe, tvoji malí kamarádi nemají pravdu. Věří jen tomu, co mohou vidět na vlastní oči. A jsou přesvědčeni, že neexistuje nic, co nemohou obsáhnout svým rozumem. Lidský rozum je vždycky malý, ať už patří dospělému nebo dítěti. Ztrácí se ve vesmíru jako nepatrný hmyz. Takový mravenčí rozoumek potom nestačí na to, aby pochopil či obsáhl celou pravdu. Ano, Virginie, Ježíšek existuje! Existuje stejně tak, jako existuje láska, statečnost a věrnost. Protože tohle všechno existuje, může být náš život krásný a šťastný. Jak smutný by byl svět, kdyby Ježíšek neexistoval. To by potom nebyla ani Virginie, ani víra, ani poezie – nebylo by nic, co činí náš život snesitelným. Potom by zůstal jen odlesk plamínku něčeho krásného. Jistě, mohla bys poprosit tatínka, aby na Štědrý den poslal někoho hledat Ježíška, ale nikde by ho nepotkal. Co by to však dokazovalo? Vůbec nic.
Nejdůležitější věci na tomto světě zůstávají pro naše oči neviditelné. Představit si všechny tyhle zázraky – natož je dokonce spatřit, to nedokáže ani nejmoudřejší člověk na světě. Ať už vidíš cokoliv, nikdy neuvidíš všechno. Můžeš rozbít svůj kaleidoskop a ve střepech hledat všechny ty krásné obrazce, které jsi v něm vídala, ale najdeš jen barevné střepy, nic jiného. Proč?
Protože pravý svět je zahalený závojem, který nedokáže roztrhnout ani ta největší síla na světě. Jenom víra, poezie a láska ho dokážou poodhrnout. Teprve potom jsou krása a nádhera viditelné i lidským očím. Můžeš se ptát – copak tohle je pravda? Věř mi, Virginie, nic na světě není skutečnějšího. Ježíš žije a bude žít věčně. Dokonce i za desetkrát deset tisíc let bude tady, mezi námi, aby naplňoval radostí děti a každé otevřené srdce. Přeji ti, Virginie, radostné Vánoce.“
Moje holčičky poslouchaly s přivřenýma očima, stulené do klubíčka jako koťátka. „Pamatujte si, ty nejdůležitější věci na tomto světě zůstávají pro naše oči neviditelné,“ šeptala jsem jim při ukládání do voňavých postýlek.
Jana Ilčíková