Duchovní cvičení v Nitře

Již několik let uvažujeme o tom, zúčastnit se exercicií se slovenskými spolupracovníky. Vždy však tomu něco stálo v cestě, až konečně letos se zdálo, že se nám naše přání splní. Naplánovali jsme si duchovní cvičení v květnu – týden po návštěvě hlavního představeného a těšili jsme se, jak budeme zážitky z této vzácné návštěvy umocňovat právě na exerciciích. Bůh měl ale jinou představu – onemocněla jsem několika angínami po sobě a na cestu kamkoliv nemohlo být ani pomyšlení.

Naštěstí se naskytla další příležitost – babička si naplánovala pár dní na chatě i s vnuky a nám se tím otevřel týden volna. Dohodli jsme si tedy účast na exercicích v Nitře na Kalvárii . Protože jsme chtěli zavzpomínat na mladá léta, vyrazili jsme o den dřív a strávili den pod stanem zase jednou bez hlučné společnosti dětí. Po příjemném dni jsme se nažhaveni těšili do Nitry a jen jsme trnuli, aby naše auto, které se rozhodlo před několika dny trucovat, cestu šťastně zvládlo. Ve středu dopoledne jsme sbalili stan, naložili věci do auta a vydali se ke státní hranici. Ovšem ouha – naše vůle zúčastnit se duchovních cvičení na Slovensku, musela projít další zkouškou. Právě ten den auto stávkovalo víc než kdy jindy a cesta do 160 km vzdálené Nitry se ztrácela v nedohlednu. Položili jsme před Hospodina rouno – jestli to přibližovadlo na nejbližších 10ti km ještě jednou chcípne, jedeme domů. A stalo se – motor bez varování zhasnul a naše nálada byla mizerná. Naštěstí Duch svatý se na rozdíl od našeho auta projevil jako dárce života a nasměroval nás do servisu ve Zlíně, kde auto sice úplně neopravili, ale alespoň závadu odhalili (předtím jsme už bezúspěšně navštívili několik autoopraven) a ujistili nás, že sice nelze říct zda a kdy dojedeme, ale auto nezničíme. A tak navzdory mnoha neplánovaným zastávkám nám auto toho dne naposledy vypovědělo poslušnost přímo u dveří exercičního domu na nitranské Kalvárii. S pomocí ochotného muže jsme ho na několik dnů odtlačili na parkovací místo a plni vděčnosti, že je cesta za námi, jsme vešli dovnitř.

Přivítání bylo velmi srdečné a opravdu jsme se mezi novými přáteli cítili od počátku jako doma. Slovenské exercicie mají několik odlišností od našich, o kterých bychom se rádi zmínili. Na každých exerciciích je kromě kněze, kterým byl v našem případě don Juraj Kysel´ ze Žiliny, také laický přednášející – u nás Růženka Maková. Pro kněze jsou exercicie více odpočinkové než u nás, kdy na knězi leží celá váha přednášek a duchovního servisu. Don Juraj měl každé ráno při ranních chválách připraveno pár myšlenek k rozjímání, sloužil mši svatou, byl k dispozici jednotlivým účastníkům. Jednotlivé přednášky na téma: S donem Boscem v Kristově Církvi . pak měla na svých bedrech Růženka. Také uspořádání DC bylo trochu jiné, než jsme zvyklí.
Ve čtvrtek byl tzv. komunitní den. Tentokrát jsme jej prožívali společně u filmu o donu Boscovi. Náš zážitek z tohoto filmu byl tak silný, že jsme se k němu vraceli po celé exercicie a v mnoha případech hledali způsob, jakým by jednal sám don Bosco. Pátek byl dnem pokání. , dopoledne bylo na programu společné zpytování svědomí a poté slavení svátosti smíření. Zpovídat přijel ještě Doke – don Jozef Krušac. Tak jsme vyčistili své nitro i hlavu a mohli naplno a nerušeně naslouchat jednotlivým přednáškám a promýšlet je v ústraní. Téma a film, který jsme shlédli, se po celou dobu vzájemně prolínaly a náš prožitek z těchto exercicií je velice silný. Sobotní večer byl potom věnován diskuzi nad probranými tématy, zamyšlení nad směřováním našeho dalšího života a obohacený nevšedními zážitky dona Juraje, který pobýval 5 let na Sibiři jako misionář. Don Juraj je velmi dobrý vypravěč s úžasným smyslem pro dramatično. Poslední přednáška byla ještě v neděli dopoledne a po ní již následovala nedělní mše svatá s obnovou křestních a spolupracovnických slibů a poděkováním Bohu za všechny obdržené milosti.
Po vynikajícím obědě jsme se rychle vydali na cestu do svých domovů. Snad i naše auto nabralo na duchovních cvičeních něco z dona Bosca, protože neplánované přestávky po cestě domů byly jen dvě. Zato doma jsme se velmi rychle vrátili do reality všedního života – náš nejmladší syn Martin přijel domů z chaty s čerstvou angínou a také tatínek se vyznamenal – ve snaze ochránit naše elektronické přístroje před ohlášenými bouřkami vypnul v téměř celém domě elektrické jističe a přitom si neuvědomil, že lednička nefunguje na baterky. Původně obsahovala ona i mražák potraviny, při našem příjezdu však …. První zkouška, zda vydrží pokoj načerpaný na DC nebo se projeví moje prudká povaha beze všech příkras. Věříme ale, že nás Pán má i přes naši nedokonalost rád, a že milost nabraná na letošních duchovních cvičeních nám vydrží déle než lednička bez elektřiny…
Slovenským spolupracovníkům bych chtěla ještě jednou poděkovat za krásné přijetí a vytvoření milé atmosféry po celou dobu konání DC. Když jsme se přeladili na slovenštinu, tak jsme získali vědomí, že jsme doma mezi svými. Téma přednášek bylo stručné a velmi oslovující, jasné podání tomu jen přispělo, stejně jako zodpovědný přístup zůčastněných k časovému rozvrhu a dodržování silentia. Díky.
Marta a Honza Tomigovi