Exercicie plné „náhod“, divů a darů.
Autor: Irena Pilíková <Irena.Pilikova(at)nkp.cz>,
Téma: Duchovní cvičení,
Vydáno dne: 27. 05. 2005
Exercicie „Po stopách sv. Františka Saleského“ už byly na těchto stranách několikrát popsány, ale přece jen ještě několik postřehů.
Už víte, že se velmi vydařily. Jak také jinak, když už tři měsíce předem jsme prosili o jejich dobrý průběh desátkem růžence denně. (Tedy jak kdo a jak kdy, že?) Ale znáte našeho delegáta ACS: tu a tam přijde SMS s nenápadnou připomínkou nebo rovnou výzva přímá: „Co vás nic nestojí, to za nic nestojí!“
Janko Ihnát se zakousl do přípravy s nasazením sobě vlastním. Když se počet míst na exerciciích nenaplňoval, s využitím veškeré své techniky, kterou vás dostihne všude, je naplnil. Nedal se odradit ani několikerou výměnou tlumočnic a různými dalšími komplikacemi. Povinně jsme museli také prostudovat životopis světců, za kterými jsme jeli, stejně jako jím zaslané materiály o náboženských, společenských a politických poměrech v Savojsku na přelomu 16.- 17. stol.
Už při nástupu nám rozdal svázané texty přednášek (plastový vazač sám pak při přednášení multifunkčně využil jako ukazovátko a zesilovač gest a důrazů v řeči). Při průjezdu Prahou nás seznámil s tolika věcmi, že se i rodilí Pražáci divili, co tam všechno mají. První dar jsme dostali už v snadno průjezdné trase (řidiči nevěřili svým očím) a z toho plynoucí možností vidět v Ženevě na vlastní oči památky na to, o čem jsme předtím četli.
Před tím jsme ale hledali toalety (v 8,30 ráno nesnadná věc). Kulaťoučký holohlavý pán na bicyklu nám poradil, že jsou v kostele. Když jsme ale dychtivě sáhli na kliku, bylo zamčeno. On rozvážně zaparkoval kolo, vytáhl klíče a pravil: „Vím, že je zamčeno. Však otevřu. Já jsem tady farář.“ A nejenže nás pustil na soukromou toaletu, ale udělal nám i prohlídku protestantského kostela. Skvělá „náhoda“! „Náhodou“ bylo také slunečno, takže výhled z věží chrámu sv. Petra na Ženevské jezero a město byl dalším darem. Pohled na řady bank všech států světa a mezinárodní instituce už tak duchovně zajímavý nebyl.
V Annecy čekal další dar v podobě výhledu z oken pokojů, kde jsme byli ubytováni. Vedl na jezero, hory kolem něj a klášterní kostel, kde je pochován sv. František a sv. Jana. A pod okny zahrada. Když nás Janko vyzýval, abychom jako sv. František kontemplovali jezero a hory, nedalo to žádnou námahu. Souhlasili jsme s výrokem, že tam František nemohl nenapsat takové skvělé věci.
V den návštěvy Thonon ráno lilo. V poledne už jsme však prožívali horký letní den. Vše vyjasnila naše hostitelka (FMA): „Já jsem tak prosila: Svatý Františku, podívej, jak prší! Udělej s tím něco, vždyť víš, že přijedou ti Češi!“ A protože, jak praví kniha, Hospodin Bůh slyší hlas svých věrných, málem jsme dostali úpal.
Na pevnůstce Alligens nás překvapila volně přístupná kaple s Nejsvětější svátostí, kde jsou např. i fresky z 11. století. Společná modlitba v kapli, kam se uchyloval i sv. František, byla dalším darem. Člověk nevěděl, kde dřív kontemplovat : zda výhled dolů na Ženevské jezero nebo v té tmavé otevřené kapli, kde měl pocit, že je doma.
Na těchto místech všechny znalosti dostávají jiný rozměr: Vidět před oltářem místo Františkovy prostrace při biskupském svěcení, pobývat tam, kde bydlel a kde je pohřben, ve vás zanechá hlubokou stopu. Zmizí představa biskupa udělujícího audience v paláci a vidíte hrdinu, který nastupuje do diecéze prakticky bez oveček, jdou mu po krku kalvínci i jimi ovládaná veřejná správa a lidé se bojí udělat cokoliv, co by ohrozilo jejich postavení, práci, ba i život. Jako bychom byli u nás před r. 1989. S církví se ve Francii nemazlí ani teď. Sestrám v Annecy natáhli přes klášter před sto lety železnici, takže se musely přestěhovat i s oltářem od dona Boska a jinými památkami na hrob sv. Františka a sv. Jany a postupně znovu budovat. V Thonon na Jankova slova, že naše církev žije z krve mučedníků a svědectví silných ze 40. a 50 let, horlivě přikyvovali a doufali, že se stejná víra vrátí i k nim, a že už nebudou FMA i ACS nad šedesát let.
Poslední den se ještě „náhodou“ o nás dověděla paní, která žije v Annecy od r. 1970, přijela, plakala radostí, že vidí Čechy, slavila s námi mši sv. a jen jsme litovali, že o nás nevěděla dřív.
Načerpali jsme také z Jankových přednášek, prokládaných jako obvykle množství vtipů. Navštěvoval je i řidič našeho autobusu. Ostatně k prověření nabytých duchovních sil došlo ještě před odjezdem, kdy se tři nešťastníci ztratili a celý autobus na ně čekal. Při příchodu je nevítali rozzuření účastníci, ale potlesk a spousta dobromyslného škádlení. Celé exercicie vlastně k povzbuzení už stačilo vidět, jak jsou všichni milí i ve chvílích, kdy by nejraději skřípali zuby nebo sestru Helenku Kouteckou, která si za celou dobu slůvkem nepostěžovala a ze svých potíží si dělala legraci. Vím, že to člověk očekává, ale stejně si uvědomí, jaké má štěstí, že do této rodiny „náhodou“ patří.
Krásným zakončením exercicií byla mše sv. v domově důchodců u Písku, kam okamžitě přišli i obyvatelé zařízení a umožnili nám tak zážitek universálnosti církve.
Můžeme tedy jen souhlasit s výrokem, že „náhoda“ je jiný výraz pro Ducha sv., zvlášť když se exercicie uskutečnily v týdnu přípravy na jeho seslání. Před časem zavedl „náhodou“ Janka na studia do Itálie a ukázal mu různá místa. A vidíte, co nám to teď přineslo (a bohdá ještě přinese). Janko se svěřil, že se mu splnil životní sen: nechat společně promlouvat Františka Saleského a Dona Boska. Můžeme jen říci: děkujeme, že nás k tomu přibral! Bylo nádherné být u splnění tohoto snu!
Irena Pilíková
PS: Kdyby někdo chtěl vidět fotky z exercicií na internetu , napište si na adresu:jandacek@svmetal.cz