ROZVOD! – a co dál?

Na začátku je téměř vždy láska. A svobodné rozhodnutí: chci si tě vzít před Boží tváří, navždy a zodpovědně – to ti slibuji. Máme tedy svatbu v kostele a já vím, že tato chvíle se nedá opakovat. Je to jenom jednou a navždy, nic na tom nemění fakt, že jsme ještě mladí a nedokážeme si ani představit velikost a míru kříže, který je pro nás připraven.

Potom uteče mnoho let (někdy míň, někdy víc) a jsme tuze zranění, unavení, zvyklí čím dál víc vnímat vše jen svýma očima. Láska je pryč a místo ní hromada výčitek a důvodů, proč spolu nebýt. Ubližujeme si proto, abychom nebyli ti druzí, komu bude ublíženo. Chováme se k sobě hůř než nepřátelé. Někdo to musí skončit – a to, bohužel, tím nejhorším způsobem: požádá o rozvod. Už se jen nevyhrožuje, už je zkrátka konec. Nechci tě. Chceš rozvod? Máš ho mít! Pryč ze závazků, ze slibů, Bůh už nic nezmůže.
A co bude dál?
Rozvedou mě docela určitě. Je to pouze úřad. Sundám prstýnek. Vyhodím fotky. Nadechnu se. Príma! Peklo skončilo. Tahanice o děti a majetek se nějak vydrží. Bůh je na mé straně.
Podívám se do zrcadla. Ještě to docela ujde. Na opuštěné nádraží mám ještě čas. Do kostela se dá chodit i bez svatého přijímání. A zpověď? Předsevzetí stejně nemůžu vydržet. Čistota, samota, modlitba – za koho? Svět je nutno doběhnout, trochu začnu být moderní, jinak nikoho nenajdu, a být sám přece pořád nemůžu…
Utečou první týdny, měsíce – a já se zase jen lituji. Nebo jsem nasadil masku „tvrďáka“, trochu cynika, přijal obhroublý humor naší doby? Když známost, tak jen na chvilku, pokud je to příjemné. A pak nazdar, hlavně mi nikdo neříkejte, co mám dělat. Za celý život toho mám dost. S kým se seznámit? S bohatým, s úspěšnou (musí to být fajn, večeře, cestování, konečně pořádně vypnout), nebo s někým zajímavým (aspoň se nebudu nudit)? A že skončíme v posteli po pěkně zahraném seznámení, kdy nám jde přece o něco víc?
Takže tělo jsem už dal i poznal, svoje vášně znovu otevřel, i srdce…
A dál?
Moje známosti jsou většinou ženatí či vdané nebo rozvedení jako já. Nezadaní a osamělí jsou divní, s těma radši ne. A můj princ, princezna, velká láska, s kterou to konečně vyjde? Může být věřící? Kdyby ano, tak leda tak, jako já. Ale hlavně ne žádný fanatik, který mě bude radit a říkat, že napřed musím mít neplatný manželský svazek církevně zrušený (copak to jde, když to nebyl blázen, jen mě tak strašně štval) a nebo že stejně nemůžeme být šťastní, protože pro šťastný život je nezbytné Boží požehnání a svátost manželství. Tak jde mi fakt jen o to pomazlení, abych nebyl či nebyla sama, nebo o lásku a věrnost až do smrti? Do háje, neslibovali jsme si to s někým už jednou?
Za pár let mě zradí i zrcadlo. Ta tvář může okouzlit leda lékaře. Přijde stáří…
Kdo bude vedle mě, až si začnu připadat marně a zbytečně, kdo mě pohladí, až se na sebe nedokážu ani podívat, jak stárnu? Postel už nebude aktuální…
Ten, kdo se mnou zůstane jen proto, že jsem, ten už se mnou zůstane napořád. Už nebude záležet na tom, zda je nápaditý, bohatá, sexy, úspěšný, krásná… Záleží již pouze na tom, že se v něm mohl vyřčený slib proměnit v opravdovou LÁSKU.
Že to se mnou všechno vydržel. Že se za mě modlil a chodil ke svátostem. Že nespěchal, ale trpělivě čekal. Že věřil, že Bůh nikdy nelže a co slíbí, taky splní. Pro toho jsem stále hezký nebo krásná. V něm tu se mnou zůstal sám BŮH…
Smrt pak už není strach, ani vysvobození, ani útěk od bytí…
Stane se vyzdobenou bránou, kde naše unavená láska dvou starých nemotorných lidí znovu a navždy dostane křídla. NAVŽDY.
Proto stojí za to, se nerozvést.

(Jirka Žižkovský)