Byla vydána výroční zpráva SHM za rok 2000. Z ní uvádíme:

SHM vzniklo v roce 1992. SHM je od roku 1994 členem Federace PGSE (Polisportive Giovanili Salesiane Europee, evropské sportovní salesiánské mládežnižnické organizace). Do začátku roku 1997 vzniklo 6 klubů. 25.1.1997 se konalo první zasedání Národní rady SHM, na němž byl zvolen prezidentem SHM Mgr. Lukáš Zrzavý. Během roku 1997 vznikly další 4 kluby, 1998 6, 1999 7, 2000 3. Od ledna 1999 je duchovním rádcem SHM P. Pavel Pešata. Od 2.6.1999 jsou Ministerstvem vnitra registrovány nové Stanovy SHM. Hlavní změnou je přesun ústředí z Pardubic do Prahy. Uvádíme některé z členů Předsednictva Národní rady SHM v roce 2000:

V průběhu letních prázdnin pořádalo SHM celkem 116 táborů a chaloupek. SHM mělo k 31.12.2000 celkem 2.049 členů (1.165 do 15 let, 323 15-18 let, 398 18-26 let, 163 nad 26 let).

Podtitulek: POSLÁNÍ/ "Je tu dobrý pingpongový stůl a fajn lidi," říkají o středisku děti.

PLZEŇ - "No je to hustý," vyhrkla na mě s převahou čtrnáctiletá Magda. Pak při pohledu na můj nechápavý výraz zvolila vlídnější tón a vysvětlila mi, že to znamená, že je to v Salesiánském středisku mládeže v Plzni-Lobzích prostě bezvadné. O něm byla totiž řeč. Sedíme v nealko baru a pár dětí mi vypráví, co všechno se tu děje. Ostatní se zcela nerušeně věnují svým vlastním aktivitám. Sem tam se kolem nás prořítí skupinka kluků, občas je nutné dobře napínat uši.

Z ulice do místa s divným jménem Do oratoře, jak salesiáni nazývají odpolední projekt pro věkovou skupinu do 15 let, i do večerního klubu pro teenagery chodí zejména děti a mladí z okolního sídliště, ale i vzdálenějších čtvrtí. Vystřídá se jich tu v týdnu kolem osmdesáti. Výjimkou nejsou děti z nefunkčních rodin, se školními a výchovnými problémy. Hlavně ti starší se pohybují v prostředí, odkud není daleko k záškoláctví, alkoholu, drogám. "Může přijít kdokoli, požadujeme pouze dodržování vnitřního řádu. Děti tu mají k dispozici různé stolní hry, šipky, kulečník nebo fotbal, starší mohou využívat posilovnu, baví se prostě po svém. Jde především o to, aby měli kam jít. Tím se asi nejvíc lišíme od podobných zařízení. Ta nabízejí většinou specializované programy, s nimiž se právě tahle skupina dětí často míjí. Vyžadují totiž pravidelnost, platí se tu nějaké poplatky a podobně," vysvětluje salesián Míla Kuchta.

Od kulečníku k přátelství

V oratoři i v klubu je neustále někdo k dispozici. "Střídáme se tu my a hlavně řada dobrovolníků a mladých lidí, z nichž někteří prošli střediskem a teď fungují jako pomocníci. Přímo v oratoři to je asi osm lidí, ale dohromady při všech dalších akcích pomáhá kolem čtyřiceti mladých," vysvětluje Míla. Někdy zatáhnou mladší děti dospělé do svých her, hlavně jde ale o to být jen tak po ruce. "Snažíme se navázat normální přátelské vztahy, nabídnout nějakou alternativu k poflakování po sídlišti. Nejde o to obracet na víru, ale pomoci jim, aby našli sami sebe a svoji cestu," říká salesián. Připomíná, že podle zakladatele řádu Dona Bosca by měla být každá činnost současně školou, kostelem, domovem a hrou. "Je tu všechno levné nebo zadarmo, od kulečníku a posilovny po pití a jídlo v nealko baru, to je asi první důvod, proč sem někteří přijdou. Ale pak sem podle mě chodí hlavně proto, že vědí, že jsme tu pro ně, že nejsou všem lhostejní," uvažuje o tom, co problémovou mládež do církevního zařízení táhne, Petra Němečková, která pracuje ve středisku jako vychovatelka. Někdy je třeba řešit nesrovnalosti červenou kartou a několikadenním zákazem vstupu, naopak projevy přízně mohou být někdy docela překvapující. "Když nám někdo ukradl znak z felicie, přinesli mi o pár dní později kluci jiný s tím, abych se nebál, že to je z jiného sídliště," usmívá se Míla. S mladými muži o tom "pohovořil", znak nicméně nalepil. Kromě vlastního času v oratoři a klubu přicházejí mladí do střediska na různé volně přístupné akce, koncerty, promítání, přednášky, jezdí na víkendové a prázdninové pobyty. "Máme zkušenost, že děcka z oratoře a klubu přijdou spíš na kratší akce, hlavně ti starší o vícedenní organizované programy moc nestojí," říká Míla.

Na rozhraní mezi dvěma

světy Na většinu víkendových a letních akcí tak jezdí především druhá velká skupina dětí, které do střediska chodí - členové zájmových kroužků a věřící mládež. "Do kroužků je zapsáno asi 200 dětí. Vedou je dobrovolníci, kteří mají snahu děti nejen něco naučit, ale být s nimi v osobním kontaktu," říká Petra Němečková. Příležitostí k tomu je spousta. Na Vánoce a o jarních prázdninách se jezdí na lyže, na jaře třeba na brigády do chotěšovského kláštera, o víkendech na tematické pobyty. Letos v létě čeká "salesiánské děti" pět menších táborů, týden na vodě, na kolech nebo puťák po horách. "Dá se říct, že věřící děti a děcka z klubu a oratoře tvoří dvě samostatné party a až tak moc se nestýkají, ale jsou mezi nimi takoví styční důstojníci, kteří pronikají do obou částí," přemýšlí jednadvacetiletý student Lukáš Kutek. Před sedmi lety patřil mezi jednu z prvních generací, s nimiž plzeňští salesiáni začali pracovat. Z účastníka akcí "přerostl" v jejich organizátora. "Musím říct, že role pomocníka mi vyhovuje možná víc. Je to sice rozhodně psychicky náročnější, ale je tu výborná parta, takže to není ani tak práce jako zábava. Vždycky si tu odpočinu od školy," konstatuje Lukáš. Podle Míly Kuchty je střetávání věřících a nevěřících dětí a mladých lidí z různého rodinného zázemí prospěšné pro obě strany. "Musejí se zamyslet nad svými hodnotami, udělat si názor na jiný životní styl, srovnat se s tím, že určitá část jejich vrstevníků vnímá věci jinak. Vyžaduje to kus tolerance," dodává Míla. Holky v nealko baru to takhle složitě neřeší. "Mě baví nejvíc ping-pong a hlavolamy. Začala jsem sem chodit s bráchama, ale už tu mám nový kamarády," svěřuje se desetiletá Denisa. "Mě baví všechno, jsou tu skvělí lidi," tvrdí o málo starší Zuzka.

Podtitulek: PROBLÉM/ Na kontě chybí posledních pět milionů

PLZEŇ - Salesiánské středisko mládeže v Lobzích čeká přes léto velké stěhování. Po prázdninách by totiž měla být otevřena další část jeho čtyřpatrové přístavby, s jejíž výstavbou se začalo před dvěma a půl lety. Dokončení posledních prostor a venkovních úprav však zatím vázne na nedostatku finančních prostředků. "V nových prostorách byla už v březnu zprovozněna tři podlaží s klubovnami, kde se scházejí děti v zájmových kroužcích, posilovna a herna pro oratoř a klub. V budoucnu vznikne ve čtvrtém podlaží krizové centrum pro terapeutické pobyty dětí a mladých, kteří se ocitnou ve stavu akutní tísně," říká manažer střediska Karel Ženíšek. Přes prázdniny by podle něj mělo být dokončeno poslední, přízemní podlaží. Vzniknou tu další prostory pro volnočasové aktivity jako nealko bar, knihovna s čítárnou, hudební zkušebna a víceúčelový sál pro kulturní využití a sport. Výstavba střediska si zatím vyžádala 15 milionů korun. Pěti miliony ji podpořilo město Plzeň, významnou měrou přispěly zahraniční i české nadace a církevní organizace, téměř dva miliony věnovali soukromí dárci a sponzoři. "Za tyto dary i veškerou další podporu naší činnosti jsme upřímně vděční. Na splacení a financování posledních úprav bychom ale potřebovali dalších pět milionů, a zjišťujeme, že sehnat poslední peníze je asi nejtěžší. Proto se chceme obrátit s žádostí o pomoc také na plzeňskou veřejnost," říká manažer střediska. Dobrodinci mohou přispět jakoukoli částkou na číslo účtu 75258-831/2700, případně složenkou, kterou najdou vloženou v dnešním TV magazínu, příloze našeho listu. "Žádný dar pro nás není zanedbatelný. Zájemcům rádi poskytneme bližší informace o celém projektu a také pošleme potvrzení v případě, že chtějí uplatnit 15% nárok na slevu z daně," dodává Karel Ženíšek.

SEBRANICE - V místním historickém kostele svatého Mikuláše se dnes od čtrnácti hodin bude slavit primiční mše svatá. Sloužit ji bude rodák z nedaleké Lubné Zdeněk Kubeš. Tento mladý kněz se vydal na cestu víry v Boha právě v sebranickém salesiánském středisku. Zde se učil pokoře a tříbil svoje životní postoje. Před týdnem přijal v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové svátost kněžství. Tu mu udělil královéhradecký biskup mons. Dominik Duka. "Všichni z toho máme velikou radost a jistě s námi stejné pocity sdílejí místní věřící i lidé v širokém okolí," uvedl k události páter Jaroslav Kopecký. V neděli rovněž od čtrnácti hodin bude Zdeněk Kubeš sloužit za přijaté milosti a všechny dobrodince slavnou mši svatou v kapli svaté Anny v rodné vsi Lubné. I zde se očekává důstojná atmosféra a hojná účast věřících.

SEBRANICE/LUBNÁ - Víkend byl v obou vsích ve znamení primičních oslav, neboť zde mše sloužil lubenský rodák Zdeněk Kubeš. Ten přijal před týdnem v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové z rukou biskupa Dominika Duky svátost kněžství. V historickém kostele sv. Mikuláše, v kapli sv. Anny i na přilehlých prostranstvích se tísnily desítky věřících z širokého okolí, kteří se sjeli, aby vyslechli z úst nově vysvěceného kněze slovo Boží. Primice měla přes ne zrovna nejlepší počasí mimořádně důstojný a slavnostní průběh. Zdeněk Kubeš započal svoji pouť za kněžským povoláním v sebranickém salesiánském středisku, kde čerpal především z myšlenek světce Dona Bosca. Postupně v sobě budoval nezbytné předpoklady pro nelehké poslání a učil se ctít hodnoty tolerance, smíru, pomoci, pracovitosti, pravdy a lásky k lidem. Svými prvními kněžskými vystoupeními prokázal, že je schopen mimořádnou vlídností oslovovat věřící i nevěřící a obohacovat jejich každodenní duchovní život. Stejně tak, že je připraven napomáhat rozvoji salesiánské komunity.

Osmého srpna jedenadevadesátého roku přišli do Sebranic nedaleko Poličky v tichosti, ve vší skromnosti a nikým nevítáni první členové komunity salesiánů, aby ve zdejší farnosti pomáhali lidem přijímat Pána Boha a rodinám opravdu žít hlubokým duchovním a kulturně společenským životem. Po deseti letech stojí za to ohlédnout se za jejich dílem, které bez nadsázky obohatilo naši každodenní současnost o hodnoty do přelomových let přijímané pouze okrajově či vůbec ne.

SEBRANICE - Toho letního dne přišlo do venkovských Sebranic osm víru hlásajících lidí: otec Jaroslav Mikeš a otec Pavel Kadlečík, asistent Petr Košák a aspiranti Jára Vracovský, Marek Sklenář, Jan Vacek, Ondřej Vojáček a Vít Forbelský. Byl čtvrtek, půl druhé odpoledne a krásně svítilo sluníčko. Chvíle, na kterou se jen tak nezapomíná. "Zrovna odtud po mnoha letech církevního působení odjížděl lidmi mimořádně oblíbený důstojný pán Josef Landa, kterého jsem střídal, a bylo na něm vidět, že se mu v Sebranicích velice líbilo, že tady měl své dobré známé a především svůj domov. Tak jsem si říkal, jestli to dokážu i já, to, co on tady dokázal, zda nás lidé přijmou vůbec mezi sebe a staneme se jim opravdovou duchovní oporou," zavzpomínal otec Jaroslav Mikeš. Velice záhy po svém příchodu poznali členové salesiánské komunity, že Sebranice mají své zvláštní, nenapodobitelné kouzlo, jsou vesnicí plnou koloritu podhůří Vysočiny, roztroušenou na dvou protilehlých kopcích a jejich historie sahá až do roku 1034. Bylo to místo, které je ihned chytilo za srdce nejen svojí krásou, ale také mnohasetletou vazbou na všestranný církevní život, neboť již ve dvanáctém století obec patřila k tehdy po celém království slavnému litomyšlskému klášteru.

Středisko mládeže

Příchod na Poličsko přesto nebyl nijak cílený. Biskup Karel Otčenášek a představený salesiánů Benno Beneš se počátkem devadesátých let při pracovní schůzce vzájemně domluvili, že by bylo dobré, aby zástupci komunity bydleli a působili někde jako celek a měli svoji malou farnost, o kterou by se s láskou a úctou starali. A protože otec Josef Landa tehdy žádal o výměnu, padlo rozhodnutí právě na uvolněné Sebranice. Skupinka sem přišla z Nového Hrádku, kde tehdy působil vůbec první polistopadový salesiánský aspirantát v České republice. Během krátké doby salesiáni zrekonstruovali objekt více než sto let staré fary, opravili střechu, zrekonstruovali podkrovní prostory, vyměnili dveře a podlahy, stejně jako vybudovali nový rozvod elektřiny. S obrovskou vervou se pustili rovněž do obnovy a modernizace zdejšího historického kostela s ceněným gotickým presbytářem a sakristií. Po počátečních rozpacích jim pochopitelně přitom hojně pomáhali místní farníci a zejména mládež, neboť seznali, že se salesiány přišla do obce živá voda pracovitosti, kultury, víry a mezilidské lásky. A sem kdesi spadají počátky orientace na všestrannou výchovu mladých lidí. "Ruku v ruce s duchovní činností jsme začali organizovat zájmovou činnost, pracovat začalo několik kroužků, například truhlářský, počítačový, výtvarný, ministrantský a hry na kytaru, pořádali jsme pěší i cykloturistické výlety a pustili se do přípravy letních táborů, chaloupek. Později k nám z celých Čech a Moravy začali přicházet kluci do aspirantátu, aby se naučili žít v salesiánské komunitě, našli zde svůj nový domov, případně i celoživotní duchovní poslání" řekl Jaroslav Mikeš.

Studium pro budoucnost

Náplní sebranického aspirantátu je kvalifikované studium jazyků - němčiny, latiny a italštiny, církevních dějin a pedagogiky. Jeho posluchači se rovněž společně modlí, pracují na zvelebování společných prostor i přilehlé zahrady a poznávají, zda právě tento způsob realizace je tím, čím by chtěli naplnit svůj život. "Například současný aspirantát čeká rok intenzívního duchovního života, v němž budou poznávat salesiánskou spiritualitu a vzájemně prohlubovat společný život. Když se rozhodnou, že chtějí jít touto cestou, tak postoupí do pražského noviciátu a vždy k patnáctému srpnu, k slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, mohou složit věrnostní slib," uvedl páter Jaroslav Kopecký, člověk, kterého většina našich čtenářů zná z pravidelných promluv na stránkách Novin Svitavska.

Přínos pro obec

Salesiáni si pochvalují, jakým způsobem byli v obci přijati. "Musím říci, že neobvykle pěkně, protože i na jiných místech vznikaly aspirantáty, ale musely brzy skončit, protože farnost nebyla ochotna je přijmout," uvedl otec Kopecký. Komunita úzce spolupracuje se základní školou, místními společenskými organizacemi a hlavně obecním úřadem, a to zejména při citové, estetické a hodnotové výchově mládeže, stejně jako při některých akcích místního Programu obnovy venkova a aktivitách v rámci soutěže Vesnice roku. A netýká se to jen Sebranic, ale i dalších blízkých vesnic, jmenovitě Lubné. Obec jim zase pomohla ze svého rozpočtu opravit kostel a rovněž jeho nejbližší okolí. Společně se školou organizují mikulášské nadílky, besídky, už zmíněné chaloupky, besedy, scénky, koncerty, drakyády, ale i fotbalové turnaje a soutěže ve stolních hrách.

Chaloupky

Tradice letních táborů, chaloupek, sahá vlastně do počátku působení salesiánů v Sebranicích. Letos, s příchodem prázdnin, se děvčata i chlapci opět rozjeli za zábavou i poučením. V Kramolíně u Pelhřimova se uskutečnila indiánská chaloupka pro druháky a třeťáky. V Bořitově v Orlických horách putovaly starší děti se sv. Pavlem po jeho misijních cestách, další skupina se v egyptské chaloupce proměnila na archeology. "Po příjezdu z chaloupek bylo možné pozorovat, jak se spousta jejich účastníků proměnila. Doma na slovo poslechnou, s chutí se zapojují do domácích i jiných prací, ochotně přistupují k modlitbě a vůbec celkově mají větší chuť do života. Víte, dobrý řád, tedy správná hodnotová orientace, se musí opírat o přesná, konkrétní a uskutečnitelná pravidla. Při tom je třeba použít co nejméně slov, aby poselství bylo jasné a zřetelné. Opakovat desetkrát stejný rozkaz nebo zákaz za čtyřiadvacet hodin, je totéž, jako nedát žádný. Dlouhá kázání a napomínání jsou nejlepší cestou k tomu, že děti přestanou rodiče poslouchat," s potěšením konstatoval otec Jaroslav Kopecký.

Desetileté jubileum

Deset let je relativně dlouhá doba. Salesiánům se během ní podařilo v Sebranicích pevně zapustit kořeny a vytvořit nezbytné předpoklady k tomu, aby zdejší lidé chápali víru jako nedílnou součást svého každodenního života, aby hodnoty tolerance, smíru, pomoci, pracovitosti, pravdy a lásky byly lidem vždy vlastní. Krédo salesiánů, které kdysi vyslovil jejich duchovní otec Don Bosco, je ukryto ve větě, že stačí, když jednou strávíš noc pod naší střechou, a už jsi pod ochranným pláštěm Panny Marie. Sebranická komunita v čele s páterem Jaroslavem Kopeckým oslovuje svojí mimořádnou vlídností věřící i nevěřící a každý dobře smýšlející člověk je u nich kdykoliv vítán.

Mnoho mladých lidí obětuje při svém dospívání velkou část štěstí nějakému krutému idolu, který jim vnucuje naše doba. Je to hloupý předsudek domnívat se, že budoucnost je vyhrazena jen těm, kteří byli obdarováni vlastnostmi, které se považují za nejdůležitější: krásou, inteligencí a bohatstvím. Proti tomu existuje jediný protilék: vnitřní jistota. Tato jistota se může zrodit pouze v rodině. Ekonomická jistota, zaručená společností, je velmi dobrá hodnota, ale nemůže nám dát vnitřní jistotu, ani teplo a citovou vyrovnanost, ani úctu k sobě samým, ani vědomí naší důstojnosti."

"Děti je třeba milovat takové, jaké jsou, dovolit jim projevit vlastní individualitu. Děti nemají za každou cenu uspokojit všechna očekávání svých rodičů. Ani nemají uskutečnit sny, které nemohli rodiče realizovat. Děti se musejí stát samy sebou. Pro rodiče je nádherným překvapením, když objeví u svých dětí nečekané vlohy a vlastnosti. Umějme děti pohladit, obejmout, být s nimi, považovat jejich společnost za šťastnou chvíli. Rodiče by měli umět vyšetřit čas a naučit děti číst dobré knihy, zahrát si s nimi fotbal nebo jinou oblíbenou hru, projevit soucit, když si odřou koleno, vyprávět si s nimi o filmu, který právě viděly."

V naší době existuje mnoho "zlodějů dětství". Děti jsou často ponechávány světu dospělých bez ochranných filtrů, takže mezi dospělým a dětským věkem se nedělají rozdíly. Televize otevřela skříň tajemství určených jen dospělým. Co dnes ještě děti nevědí? Tím, že jsou vrženy předčasně do problémů a zkušeností dospělých, se jim nepomáhá rychleji dozrát. Děti, které lidé ženou do předčasných zkušeností dospělého života, nedozrávají rychleji. Naopak, drží se svého dětství ještě déle. Někdy celý život."

Rodiče se nesmějí vytrácet ze života dětí. Když říkáme rodiče, myslíme tím nezastupitelně oba dva. Ani nesmějí sestoupit z podstavce příliš brzy. Jsou vůdci, kteří znají cestu zpátky z džungle, kterou se stává náš svět. Děti prakticky mají jen je."

Současná doba a společnost vnucuje svoje hodnoty rafinovaně a nejrůznějšími způsoby. Kdo se chce ubránit jejich silným náporům, musí být ještě silnější. Rodiče musejí znát a mít správně uspořádaný solidní žebříček hodnot. Jedině tak dobře připraví děti na životní zápasy. Základní hodnota, kterou si rodina zvolí, táhne za sebou řadu dalších hodnot, dokud z nich není uspokojivá struktura. Jesliže si zvolíme za základní hodnotu důstojnost lidské osoby, protože je obrazem Boha, současně bude tato hodnota předpokládat pokoj, svobodu, zodpovědnost, solidaritu, spravedlnost a věrnost, které budou v každodenním životě vytvářet konkrétní postoje."

Žijeme ve společnosti, ve které selhala všechna pravidla. Tato situace zavinila všeobecný pocit nejistoty. Mládež uvažuje v realistických termínech přežití. Krach ideologií a ztráta vlivu církve vrhají společnost do hlubokého relativismu. Mladí lidé se ocitají skoro před nemožnou úlohou nalézt sami v sobě smysl života. Je to doba mravního bloudění podle zásady: Zachraň se, kdo můžeš. Mnoho mladých lidí je zranitelných, život všelijak improvizuje, bloudí od jedné zkušenosti ke druhé, jde za kýmkoliv, koho doporučí reklama. Evropská anketa definovala dnešní mládež jako generaci bez kompasu. Ve skutečnosti bez kompasu je, protože jí ho nikdo nedává. Často jej nedávají ani rodiče, protože i oni jsou plni pochybností, nejistot a zmatků."

Mnoho rodičů a učitelů si dělá starosti, že děti a mládež mají malý zájem o knihy a vůbec o četbu. Napsané slovo přitom pomáhá uvažovat, přemýšlet, kulturně žít. Výchova ke čtení prochází určitými stupni: nejprve mají číst dětem sami rodiče a později mají číst s dětmi. Rodiče na prvém místě mohou v dětech probudit zálibu v četbě svým příkladem."

Ti nejmladší se často cítí jako malí nezranitelní a nepřemožitelní supermani, kteří létají mezi oblaky. Když se střetnou s nějakou nepříjemnou skutečností, může je to psychicky traumatizovat, pokud nejsou na řešení problémů připraveni. Rodiče si musejí pamatovat, že ochrana dětí není nikdy izolací, že je důležité uplatňovat na dětech radu, kterou dala Panna Maria Donu Boskovi ve snu: Buď pokorný, statečný a odvážný!"

Manželé Náglovi mají 11 dětí, velký dům, málo peněz a pevnou víru v Boha

Několik dětí leží za pecí, dvě děvčata derou slepici u stolu, tři malé děti běhají po dvoře, v kolíbce řve nejmladší kojenec... Zkrátka rodinná scéna z dob Boženy Němcově. Ale nenechte se mýlit: i v dnešní době, kdy na jednu českou matku připadá v průměru 1,2 dítěte, najdete starosvětské rodiny s devíti, desíti i jedenácti dětmi. A nejsou to žádné sociální případy. Právě naopak.

V Ohrozimi u Prostějova na samotě na kopečku přezdívaném Hůrka stojí usedlost, v níž žijí manželé Náglovi, jejich osm dcer a tři synové. K domu patří fotbalové a volejbalové hřiště a pingpongový stůl. Rodinný ministr financí, dopravy a zásobování, stále usměvavý Luboš Nágl říká: "Dvakrát do roka tady pro spřátelené rodiny pořádáme sportovní den Hůrka Open."

Přijímáme prostě vše, co Bůh dává

Rodiče Luboš a Stáňa a nejstarší dcery Kateřina (22), Kristýna (20), Markéta (19) s námi usedají k velkému stolu v jídelně. Vojtěch (12), Václav (10) a Vítek (8) si hrají ve svém pokoji s míčem. Adéla (17), Barbora (16) a Anežka (14) se naší společnosti straní. Nejmladší Terezka se motá klukům do fotbalu. Náglovi rozhodně nemají tichou domácnost, děti permanentně povykují, ale v domě je veselo, návštěvník cítí uvolněnou atmosféru. "Měli jsme velký problémy s vodou, vyschla nám studna. Nakonec na ni proutkaři přišli, byla až v jedenašedesáti metrech. Tihle proutkaři ale říkali, že u nás nejsou žádné negativní zóny. Samé pozitivní vlny. Něco na tom asi bude, k našim nejhorším nemocím patří rýma," říká pan Nágl, který pracuje v centru pro rodinu v olomouckém arcibiskupství. Paní Náglová, vyrovnaná, milá, pohledná žena byla od roku 1979 na mateřské. Předtím studovala UMPRUM v Praze. "Ted' začínám po dvaadvaceti letech pozvolna pracovat. Učím na gymplu v Prostějově dvě hodiny výtvarné výchovy" říká matka jedenácti dětí. Poněkud překvapivé je, že manželé konvertovali ke katolicismu až v do-spělosti. Oba pocházejí z ateistických rodin. "Jsme takové bílé vrány" usmívá se paní Náglová. "Uvěřili jsme a chtěli jsme se otevřít Bohu a přijímali jsme všechno, co nám dal. Měla jsem ale chvíle, kdy jsem pochybovala, myslela jsem, že tolik dětí nemůžu zvládnout, finančně ani fyzicky. To jsem si říkala, že nás Pán Bůh tak rád nemá. Ale to jsme překonali." Na otázky ohledně počtu dětí reaguje pan Nágl méně přívětivě než na jiné. Lapidárně shrnuje: "Měli jsme se rádi, dětem jsme se nebránili. Je tady spousta místa, hlady netrpíme. "V pokojích bydlí děti po třech, je tu velká jídelna a útulná kuchyň. Nejstarší dcera Kateřina studuje teologii v Českých Budějovicích, o rok mladší Kristýna zase latinu a češtinu v Olomouci. Obě tedy už přijíždějí domů jen na prázdniny a víkendy "Už jsme tomu tady trochu unikly myslíme, že jsme se nastaraly o sourozence docela dost." Náglovi jsou muzikální rodina, počínaje otcem, který vystudoval hru na kytaru na pražské konzervatoři, děti si mezi sebe rozdělily akordeon, saxofon, flétnu, kytaru, housle atd. Podle paní Náglové zdědily cit pro umění, ale do života jsou vyzbrojeni hlavně uměním komunikace. Na média jsou prý také zvyklí. "V místním tisku o nás vyšla vánoční příloha, jací jsme všichni andílci," potutelně se usmívá Kateřina. Nějaké spory a hádky jsou přirozené, třeba o koupelnu. "To se vždycky velmi přátelsky domlouváme," neskrývá ironii Kristýna. Díky velké převaze žen v domácnosti ale nedochází k obvyklým televizním střetům: film vítězí nad fotbalem.

Stačí nám dvě kuřata

V Zábřehu na Moravě bydlí jedenácti členná katolická rodina Krieglerova. Štíhlá, mladě vyhlížející devětatřicetiletá maminka devíti dětí Anna Krieglerová vzpomíná: "Když jsme se brali, přemýšleli jsme o čtyřech dětech." K velkému stolu, na kterém jsou dva talíře bábovky a bublaniny, se postupně schází celá rodina: vousatý klid'as - Slávek Kriegler, nejstarší dlouhovlasá Anička (19), Eva (18) s krátkými tmavšími vlasy a s ironií v hlase, pohledný student církevního gymnázia Honza (17), Štěpán (14) - dnes s horečkou, tichá Markétka (12), Zdislava (10) a Daniel (8), kteří dají záhy před rozhovorem přednost navlékání korálků, mlčenlivá a zamračená Dominika (5), jež odmítá pózovat fotografovi: "Nechci bejt v novinách," zatvrdí se. Nejmladší blonďáček Ondřej (8) se celou dobu tulí k tátovi. U stolu vládne přívětivá nálada a slovem zase energická maminka. Děti se pořád o něčem dohadují, překřikují, smějí, pošťuchují a provokují. Jejich rodiče se během povídání drží za ruce a tu a tam se nenápadně pohladí. ]sou zvyklí žít skromně, vlastně jen z životního minima, ale nestěžují si. (Životní minimum se počítá podle věku nezaopatřených dětí v domácnosti a jejich počtu, např. dítě do šesti let 1600, dítě od 15 do 26 let 2600 Kč.) K nedělnímu obědu jim stačí dvě kuřata. "Znám tříčlenné rodiny, kterým jedno kuře nestačí, to nechápu," kroutí hlavou paní Krieglerová. "Děcka jsou zvyklá o všechno se dělit. A když si chtějí něco vzít, musí se zeptat." Před domem stojí velké auto, které dostali od přátel za výhodnou cenu. "Dřív jsme měli volhu. Jezdili jsme s ní na hory: děti, my, spacáky, lyže. Pro okolí to byla hrozná sranda, když jsme vylízali z auta. Ale společně jsme jezdívali jen do Dominiky," říká otec Kriegler. S manželkou se totiž ve svém životě mj. vyznají podle narození dětí: "je to takovej dobrej orientační bod," směje se maminka a rozhlédne se po kuchyni plné svých dětí. Rodina společně večeří, o víkendu i snídá a obědvá. Scházejí se u modlitby chodí společně do kostela a pracovat na zahradu. Přestože si Krieglerovic děti ledacos nemohou dovolit, nejsou ochuzení o cestování a tábory. Především díky skautu a sdružení křesťanské mládeže YMCA. Všechny děti chodí do základní umělecké školy a hrají na nějaký hudební nástroj. Některé z nich jsou výtvarně nadané, všechny mají ve škole radši dějepis a zeměpis než matematiku. A ještě jedno mají společné - nevědí, co je to samota. Všech dvacet dětí obou manželských párů přejalo pevnou víru rodičů. len ti nejmenší občas trucují, protože jim je v kostele zima. A jestli budou následovat své rodiče i v počtu dětí? Anička s Evou kroutí hlavou: "Maximálně pět."

*** Katolická církev: Nebraňme početí!

Ahoj mami! Náš skautský vedoucí nám povídal, abysme napsali rodičům, jestli jste jako viděli ty záplavy v telce a máte o nás strach. My jsme všichni v pořádku. Jen nám to odplavilo jeden stan a dva spacáky. Naštěstí, nikdo z nás se neutopil, neboť jsme právě byli na horách a hledali jsme Jozu. Víš co, prosím tě, zavolej Jozovo mámě a řekni jí, že je Jozo v pořádku. Teď nemůže psát, protože má ruku v sádře. Taky bylo super, jak jsme jezdili v záchranářském džípu. Ale Jozu bysme v té tmě asi nikdy nenašli, kdyby nebylo těch blesků. Nás skautský vedoucí se na Jozu hněval, protože šel na turu sám a nikomu nic neřekl. Jozo tvrdí, že to řekl, ale bylo to zrovna v době toho požáru, takže ho nikdo neslyšel. Ostatně, víz, že když naleješ benzín do ohně, že to vybouchne? Mokré dřevo nechtělo vůbec hořet, zato chytil jeden z našich stanů a taky některé naše věci. Honza teď vypadá trochu divně, ale to jen dokud mu nenarostou znovu vlasy. Vrátíme se v sobotu, teda jestli se našemu vedoucímu podaří opravit auto. Ta bouračka taky nebyla jeho chyba. Když jsme odjížděli, brzdy byly ještě v pořádku. Vedoucí povídal, že ale máme očekávat, že se na takovým starým autě určitě něco pokazí. Asi proto mu ho nikde nechtěli pojistit. Ale my si myslíme, že je to skvělé auto. Našemu vedoucímu vůbec nevadilo, že jsme mu ho zašpinili a když bylo vedro, vozili jsme se na zadním nárazníku. Úplně nejlepší je, když se v takovém autě vozí deset lidí. Vedoucí nám také dovolil, aby jsme šoférovali, a ti, co už se nevešli do auta, byli v přívěsu. Tak jsme jezdili, dokavad nám to policajt nezakázal. Náš vedoucí je fakt super chlapík. Teď učí řídit Tomáše. Ale už ho nechává jezdit jen na horských cestách, kde není provoz, ale jen náklaďáky, co vozí dřevo. Včera jsem nad Davidem vyhrál oběd, protože jsme se vsadili, jestli Joška po tom žihadle upadne do bezvědomí nebo ne. Joška tvrdil že je to jen vosa a já říkal že je to sršen a vyhrál jsem! Vedoucí se na nás ale trochu zlobil, že jsme měli Jošku odvézt k doktorovi hned a nečekat až omdlí. Ale zase nás pochválil, jaké jsme udělali skvělé nosítka ze dřeva a že jsme se nesázeli o peníze. To ale ani nešlo, protože jsme se ze všech našich peněz složili na pokutu pro toho policajta. Dnes ráno všichni kluci skákali ze skal do jezera a potom měli jezero přeplavat. Ale protože já neumím plavat a Mí1a se bál, že se utopí, tak nám vedoucí dal kánoe, aby jsme se přeplavili. V jezeře ještě plavalo dřevo, co tam naplavily ty povodně. Vedoucí nám ani nedal záchranné vesty, ale nechtěli jsme ho votravovat, protože opravoval auto. Víš co? Všichni jsme dostali odznak za kurz první pomoci. To bylo když se David potápěl v jezeře a pořezal si ruku. A kromě toho, já a Vláďa jsme dostali vyrážku. Náš vedoucí povídal, že to je asi otrava z toho zkaženého kuřete. On povídal, že takovou podobnou vyrážku dostal ze stravy ve vězení. Já jsem rád, že se odtamtud dostal a stal se naším skautským vedoucím. Povídal, že za ten čas, co tam byl zjistil, jak se stát lepším. Teď už ale musím jít. Jdeme do města poslat pohledy a koupit náboje. Neboj se o nás. Máme se dobře.

P.S. Už umím házet nožem líp než Petr!

Učitelka z mateřské školky: Aby se dostalo na druhou stranu.

Plato: Pro vyšší dobro.

Aristoteles: Je přirozeností kuřat běhat po silnici.

Karel Marx: Byla to historická nutnost.

Saddam Hussein: Bylo to nevyprovokované povstání a my jsme byli v plném právu při odvetném uderu padesáti tunami nervového plynu.

Ronald Reagan: Zapomněl jsem.

Kapitan James T Kirk: Nebojácně se vypravilo tam, kde ještě žádné kure nebylo.

Hippokrates: Nedostatečná funkce slinivky břišní.

Andersen Consulting: Uvolněni trhu na teto straně silnice ohrožovalo jeho dominantní postaveni na trhu. Ovládnuti nového a hladového trhu za silnici bylo pro kure obrovskou výhodou. Andersen Consulting v partnerské spolupráci s kuřetem připravilo strategii fyzického přemístění a cely implementační proces. Pomoci matematického chování drůbeže Andersen pomáhá kuřatům využít jejich schopnosti, metodiku, znalosti a zkušenosti v podpore jejich celkové strategie zakotvené v business planu. Andersen Consulting provedl analýzu cest nejlepších kuřat, a to spolu s hlubokými znalostmi dopravních specialistu Andersen Consulting transportačních procesu vedlo k navržení provedení dvoudenního semináře určeného pro aktivaci a mobilizaci skrytých i zjevných lidských, monetárních a explicitních zdrojů. Seminář byl proveden formou work-shopu, zaměřeného na jednotlivé aspekty plánovaného výkonu, s cílem vytvořit jednoduché, tržně orientované a jedinečné marketingové poselství ladící s celkovým kuřecím posláním, vizi budoucnosti a základními hodnotami. Cela změna tak byla diky Andersen Consulting úspěšnější.

Louis Farrakhan: Silnice přestavuje černého muže. Kure pres něj přeběhlo, aby ho sociologicky srazilo dolu.

Martin Luther King, Jr.: Představuji si svět, kde budou všechna kuřata moci přebíhat pres cestu, aniž by se jich kdokoliv ptal na důvod.

Mojžíš: A Bůh sestoupil z nebes a řekl kuřeti: "Musíš překročit cestu," a kure cestu překročilo a všichni se zaradovali.

Fox Mulder: Viděli jste na vlastni oči, jak kure přeběhlo cestu. Kolik kuřat ještě musí přeběhnout, abyste tomu uvěřili?

Richard M Nixon: To kure cestu nepřeběhlo. Opakuji. To kure nepřeběhlo cestu.

Machiavelli: Jde o to, ze kure přeběhlo pres cestu. Koho zajímá proč? Výsledek ospravedlní důvod, ať již byl jakýkoliv.

Freud: Skutečnost, ze se zajímáte o důvod, proč kure přeběhlo přes cestu, ukazuje na vaši sexuální nejistotu.

Bill Gates: Právě jsme připravili pro trh novou verzi Chicken Office 2000, a ta bude nejen přebíhat pres cestu, ale i klást vejce, udržovat pořádek ve vašem zakládajícím systému a vest záznamy o vašich výdajích.

Oliver Stone: Otázka nezni: "Proč přeběhlo kure pres cestu?" ale "Čí příběh jsme propásli, pozorujíce kure?"

Darwin: Kuřata byla v průběhu milionu let podrobena přirozenému vyberu, takže jsou geneticky přizpůsobena k přebíhání pres cestu.

Einstein: Zda kure přeběhlo cestu nebo zda se cesta přesunula za kure, záleží na tom, zda stojíte v čárkované nebo nečárkované soustavě.

Budha: Ptáte-li se takto, popíráte svou vlastni kuřecí povahu.

Raplh Waldo Eemrsen: Kure cestu nepřeběhlo, ono ji transcendovalo.

Ernest Hemingway: Umřít. V dešti.

Plukovnik Sanders: Já jedno vynechal?

Bill Clinton: Já nemel, opakuji, já nemel žádný sexuální poměr s tímto kuřetem.

Hillary Clinton: Byl to akt proti Arkanssasu.

Miroslav Sladek: Můžou za to Němci.

Miloš Zeman: Minula vláda všechno prohospodařila na obou stranách silnice.

Bašta: Podklady o kuřeti jsou nastrčené.

Josef Švejk: To kure mi připomíná jednoho drogistu, co mel krám v Nymburce na náměstí.

Hostinsky Palivec: Aby posralo silnici.

Tisková mluvci společnosti RadioMobil: My máme signálem pokryte obe strany silnice a tím znovu dokazujeme, ze jsme na technické špičce mobilních komunikaci.

Tisková mluvci SPT Telecom: Je to narušení našeho monopolu.

Ondřej Neff: Bart za to nemůže, byl celou dobu uvázán na horolezeckém laně.

Vladimír Mečiar: Neublížil som, neublížil som.

Neil Amstrong: Malý krok pro kure, velký krok pro lidstvo.