Několik otázek pro emeritního kordinátora

Pavel Kvapil před nedávnem skončil ve funkci koordinátora našeho sdružení a při té příležitosti odpověděl spolu s manželkou Ikou na několik otázek:

Pavle máme tě ještě v živé paměti, ale přece nechceš nám ještě o sobě něco říct?

"Nevím, co bych o sobě řekl zajímavého. Baví mě život. Dostal jsem povahu pohodáře, těžké chvíle přežiju a poměrně brzo je zapomenu. Poznal jsem své stinné i světlé stránky i to, že Bůh mě miluje celého. Jsem šťastný venku v přírodě, zvláště na horách. Vedu docela obyčejný život a uvědomuji si, jak nesamozřejmé je, že žiju. Nejvíc se učím z našeho vztahu s Ikou – nejhlubší propady a nejkrásnější povstání."

A ty Iko?

"Myslím, že si v současné době nádherně užívám života. Dřív jsem to neuměla. Opustily mě chmury, stesky a komplexy, které mě provázely v mladším věku. Mám práci, která mě těší, děti odrůstají a odcházejí a já mám víc času a svobody žít „sama za sebe“. To mě hrozně baví. Mám skvělého muže a spoustu krásných přátel. Prožívám vděčnost za bohatství života."

A vůbec jak jste se vlastně dostali k salesiánům spolupracovníkům?

"Z dětství mám vzpomínku na salesiána Standu Paláska, který v Olomouci působil a později na Vaška Filipce, který organizoval tajné studium teologie a jezdil do Olomouce zpovídat. Klíčové pro mě bylo setkání s Kájou Herbstem a jeho laskavé pozvání, abych mu pomáhal s klukama na chaloupkách. Bylo mi necelých 18. Od té doby jsem se už salesiánů nepustil. O spolupracovnících jsem poprvé slyšel při přípravě na chaloupky a konkrétní pozvání přišlo, když už jsem chodil s Ikou od bráchy  Tomáše a jeho ženy Olinky.  Oni nás v tomto směru nejvíc ovlivnili."

Když jsi byl zvolený koordinátorem, s jakými pocity jsi tuto službu přijímal?

"Popravdě řečeno si své pocity přesně nepamatuji a znám je z vyprávění Mirka Málka. Přijel jsem na předávací radu na Lipiny rovnou z Vysokých Tater. Od zánětu zubu nateklou hubu a bolela mě hlava. Šel jsem spát mezi prvními. Když se dopoledne při sčítání hlasů začalo objevovat i mé jméno, začalo mi být úzko. Na dotaz, jestli volbu přijímám, jsem odpověděl něco ve smyslu „s velkým strachem se nebojím říct, že ano“. Moc dobře znám své limity."
  
A jaké máš pocity teď?

"Vděčnost! Vděčnost, pocit smysluplnosti a dobře odvedené práce. Pracovali jsme jako tým a bylo nám spolu dobře."

Iko, jak na tebe zpráva o Pavlově zvolení zapůsobila a jak to vidíš nyní?

"Dopředu jsem si nechtěla připustit, že by se Pavel mohl stát koordinátorem. Když byl zvolen, oplakala jsem to. Nicméně situace přispěla k tomu, že opustil všechny ostatní aktivity a to jsem kvitovala. Časem mi bylo jasné, že je na svém místě a že ho tato práce posunuje dál. Ale byla to jeho parketa, na které jsem já netančila a někdy ani nedokázala na okraji tleskat. Mě ještě více potřebovaly děti doma a vůbec, v prožívání spolupracovnictví za Pavlem celoživotně pokulhávám. Šest let uteklo jako voda (i když ne bez krizí) a oba s Pavlem chceme, aby naše další aktivity byly více společné."

Pavle, co vlastně pro tebe znamenala služba koordinátora? Co ti dala nebo vzala?

"Vzala mi čas na blbosti. Dala mi širší vhled do salesiánské rodiny, souvislosti, které jsem neznal, ale hlavně velké množství osobních vztahů. Lidé a jejich příběhy jsou mým největším obohacením. A ještě jednu věc jsem dostal - modlitbu."

Rozjel jsi projekt „Strategického plánování“ někdo v tom vidí jen další povinnost, kterou je potřeba splnit. Chceš nám k tomu ještě něco sdělit?

"V prvním roce si nějaký cíl zformulovalo 27 společenství, loni 19, letos 9. Co to o nás vypovídá? Rozumím tomu, že slovo strategie a plánování může někoho dráždit. Některé profese už toho mají plné zuby ze zaměstnání. A teď to ještě tahat mezi spolupracovníky. Pokud nepochopíme společné plánování a promýšlení jako součást trvalé formace, nepohneme se vpřed. Jsme povoláni k plodnosti (Jan 15,16). Nestačí říkat „máme rádi Dona Boska, jsme salesiáni“. Nebudeme-li plodní, zanikneme (Mt 3,9; Jan 15,2). Forma plánování se může změnit, ale nemůžeme rezignovat na úsilí o konkrétnost."

Za těch šest roků jsi přece jenom získal přehled a nadhled o našem sdružení.
Co bys nám poradil nebo doporučil?

"Zdvihněte na chvilku oči, hluboký nádech, jsme Bohem milované děti. Co by nám mohlo scházet?"

Děkuji za rozhovor a přeji hodně Božího požehnání a pokoje do dalšího života.

Miloš Jansa