Jak se náš Maxmilián třikrát narodil

S vděčností všem, kteří se za nás modlili a modlí, píšu následující řádky:

Náš Maxík se poprvé narodil 17. ledna 2017. Porod proběhl v podstatě bez komplikací, Maxmilián dostal Apgar skóre 10-10-10, měl krásných 3800 gramů a ještě na porodním sále se krásně přisál.
Narodilo se nám krásné zdravé miminko. Aspoň jsme si to mysleli…

 

První komplikace přišly již v porodnici. Maxík jevil o mléko čím dál tím menší zájem, až se přestával přisávat úplně. Postupně lékaři zjistili, že je to tím, že má plná střeva a pomohli mu klystýrem. Maxík se poté ještě několikrát sám vykakal a do druhého dne trošku přibral, takže nás s klidným srdcem pustili domů.

Doma se situace vyvíjela jako na sinusoidě. Chvíli jsme měli zdravé miminko, poté přestalo kakat, a tím i pít, pomohli jsme mu rektální rourkou, mlíčko mu začalo chutnat a tak pořád dál. S manželem se nám to pořád nějak nezdálo, a když jsme 27. ledna na kontrole u obvodní lékařky zjistili, že stále hubne, byli jsme odesláni situaci řešit do nemocnice. Toho dne se náš Maxík narodil podruhé, a to z vody a Ducha Svatého. Manžel odhadl závažnost situace a cestou do nemocnice jsme v Kobylisích u salesiánů nechali Maxmiliána pokřtít a udělit mu svátost nemocných.

V nemocnici se na nás zpočátku dívali dost nedůvěřivě. Nechápali, co se nám na tom krásném, růžovém, spokojeném a (stále ještě) trochu buclatém miminku nezdá. Situaci chtěli nejprve vyřešit ambulantně, ovšem po jednom z rentgenů nám najednou Maxíka odvezli na jednotku intenzivní a resuscitační péče a nás poslali domů.

Nastal dlouhý kolotoč různých vyšetření, Maxík stále vypadal jako zdravé miminko, takže se příliš nespěchalo. Díky tomu se střevo zanítilo a na silných antibiotikách nás s diagnózou Morbus Hirschprung (chybějící inervace části tlustého střeva – stolice pak neodchází a střevo nad tímto úsekem se přeplňuje a může prasknout) přeložili do Motola. Tam jsem konečně alespoň mohla být hospitalizována s ním.

V tu dobu jsme Vaši podporu cítili doslova hmatatelně. Neustále nám chodily zprávy o Vašich modlitbách, mších svatých obětovaných za Maxíka, dveře s tetami a strejdy hlídacími i tetami, které navařily oběd a napekly dobrůtky, se u nás nezavřely. Drželo nás to nad vodou a moc Vám za to děkujeme!

Dne 2. února 2017 se pak náš Maxík narodil potřetí. Průběh operace překvapil i samotné operatéry. Dle rentgenových snímků to vypadalo, že budou muset Maxíkovi udělat vývod střeva na bříško. Nakonec nejen že se podařilo střevo přišít na konečník, ale anatomické poměry uvnitř břicha byly tak příznivé, že ani nebylo nutno bříško otevřít za účelem přešití cév a střevních úponů. Celý výkon se tak provedl konečníkem. Když uvážíme, že Maxíkovi vzali 14 cm střeva, myslím, že to lze právem považovat za zázrak!

Po operaci ještě přišly drobné komplikace, ty se ale podařilo překonat a 8 dní po zákroku jsme si Maxíka odvezli domů. Dlouho to vypadalo, že je všechno v pořádku a že už budeme doma mít zdravé miminko. Poté však pil čím dál tím méně a byl znovu hodně spavý. Nakonec jsme ho tři týdny od operace znovu akutně vezli do Motola, kde znovu konstatovali ileus (neprůchodnost střeva). Situaci ale stačilo vyřešit klystýrem a infuzemi. Poté nám znovu udělali důkladné rentgenové vyšetření a konstatovali, že střevo bylo v místě sešití oteklé, a proto stolice neodcházela tak, jak má. Od propuštění Maxík stále krásně přibývá a je z něj šikovné děťátko, sourozenci si jej užívají a máme se krásně. Na Maxíkovi byste na první pohled (a ani na druhýJ) vůbec nepoznali, že je po operaci…

Ještě však stále nemáme vyhráno. Na poslední kontrole se paní doktorce moc nelíbila jizva na střevě, která se začíná stahovat a mohla by postupně střevo znovu zaškrtit. Dostali jsme proto želízko a musíme pravidelně jizvu roztahovat. Pokud se tedy za nás budete modlit i nadále, vůbec nám to neuškodíJ.

Ještě jednou moc děkujeme Vám všem, kteří jste se za nás modlili, a kteří jste nám pomáhali, bez Vás bychom to nezvládli. Na oslavě narozenin Jožky Šplíchala jsem byla až dojatá, jak nám spousta lidí, které známe jen od vidění z větších salesiánských akcí, říkali, že se za nás modlí. Spolupracovníci jsou opravdu velká rodina, ve které se cítíme dobře!

                        Veronika a Petr, Sever II