Rozhovor s Petrem a Aničkou Hanákovými

Petr Hanák byl naším pátým koordinátorem. On a jeho žena Anička byli tak hodní a udělali si čas, aby nám něco sdělili o sobě.

•        Petře, prosím tě, kde se vzal Hanák na Slovácku a jak to, že ho tam ještě ke všemu udělali starostem?

Z Hané??? Můj rod už ale na Slovácku, přesně ve vedlejších v Kozojídkách, odkud byl můj tatínek, žije někde od roku 1720. Jak jsem se stal starostou? 

 

Velice jednoduše.
V roce 1990 se konaly volby do zastupitelstev obcí a na prvním zasedání, kde se volí starosta, došlo k následující situaci. Na starostu byl jenom jeden kandidát a někdo prohlásil, že je to jak za komunistů, a že se ani volit nemusí. Nejstarší člen zastupitelstva, který seděl vedle mne, tenkrát dvaadvacetiletého mladíčka, mi povídá, abych šel kandidovat, ať to není taký trapas. A já v mladické nerozvážnosti kývl. Dopadlo to tak, jak jsem ani já sám nečekal.

• Ve funkci jsi už hodně dlouho. Kolik je to už let?

Tak už je to více než čtvrt století.

• Práce s lidmi bývá náročná, jak to zvládáš?

Občas nezvládám. Ale za ty roky už znám svoje spoluobčany tak, že bych si dokázal s vysokou pravděpodobností tipnout, s čím na radnici přichází. A vždy mám pár vteřin na to, abych se připravil. Do hospody chodím jednou za rok (na hody) a mám už naučenou odpověď, že úřední hodiny jsou v pondělí a ve středu do pěti hodin a že jsem si přišel pokecat a ne úřadovat. Taky jsem se naučil netahat práci a starosti domů, i když ty starosti mi dělají starosti a občas blbě spím.

• Máš ještě pořád v kanceláři starosty obraz Dona Boska?

Mám, takový ten seskládaný z různých ptáků. Kdysi se mne někdo zeptal, zda je to Klement Gottwald. Ale pár lidí, od kterých bych to nečekal, mne i mile překvapilo, když poznali Dona Boska.

• Aničko, co vaše rodina, kolik máte dětí a jak žijete?

Doma máme čtyři děti – Aničku (21), Lidušku (16), Evu (17) a Daniela (16). S někým je hodně radosti a málo starostí a s někým je to přesně naopak.

Žijeme v malé vesničce, máme zahrádku a na Kopcoch vlastníme nejmenší vinohrad na katastru. Ve dvoře chováme králíky, slepice, kuřata, holuby a dvě kočky (o kočky se stará Eva). A u toho všeho Petr relaxuje. My ostatní členové rodiny to nazýváme prací. Já mám relax raději u pohárku červeného. Spoustu času věnujeme letním táborům pro děti a mládež z farnosti. Už léta jezdíme na Staré Hutě – na úžasné místo, které před lety objevil Josef Janota. Vždy na něho myslíme. Jistě by byl rád, že sem děcka stále jezdí.

• Jak jste poznali salesiány a kdy jste skládali sliby?

Salesiány jsme poznali v době dospívání, když k nám do farnosti přišel kněz salesián. Samozřejmě tenkrát jsme to nevěděli. Brzy nato jel Petr s Kájou na chaloupku a pak už jezdil pravidelně každý rok. A já jsem byla s Jožkou Kopeckým v Německu. Časem jsem začala jezdit s Petrem vařit na chaloupky. Přes rok jsme chodili do spolča (společenství) ve farnosti. A tak jsme postupně (v podstatě spolu) poznávali salesiány a taky sebe navzájem. Když jsme se vzali, hned jsme začali chodit do spolupracovnického společenství. A tak jsme se seznamovali, poznávali a dozrávali k rozhodnutí stát se salesiánskými spolupracovníky. Velkým vzorem a našimi formátory byli Anička a Josef Janotovi. Bohu díky za ně. Sliby jsme skládali 20. 1. 1996 v Praze-Kobylisech.

• Jak se žije salesiánům spolupracovníkům na Slovácku?

Myslím, že dobře.

• Petře, když ses stal koordinátorem, jaké jsi měl pocity a představy?

Bylo to na Lipinách, Anička tam byla se mnou. Pocity si moc nevybavuju, jen si vzpomínám, že jsem se nejdřív šel zeptat Aničky, jestli to můžu vzít. Měl jsem určitou představu, co to obnáší, neboť jsem byl v provinciální radě již v předešlém období a většinou jsem jezdil na jednání PR s tehdejším koordinátorem Pavlem Dvořákem.

• Je to funkce dost časově a organizačně náročná. Jak jsi to zvládal?

To bych dnes taky rád věděl. Ale Pán si to asi nějak řídí a dává sílu a milosti, aby to člověk dal. Mimo to jsem měl kolem sebe v radě samé skvělé lidi! Navíc mám už léta dobrého šéfa, který má dílo Don Boska rád, tak jsem neměl v práci problém si to zorganizovat tak, abych mohl dělat koordinátora.

• Co ti to dalo, nebo vzalo?

Práce v provinciální radě byla obrovským obohacením. Tak blízko DB a jeho rodině jsem nikdy nebyl, jako tenkrát. Taky způsob práce, kdy všichni usilovali o společné dobro, byla protiváhou všech nepříjemných, nudných, napjatých a rozhádaných jednání, která jsem zažil jako starosta. Práce v PR mě určitým způsobem vnitřně nabíjela. Neuvědomuji si, že by mi to něco vzalo. Anička by určitě řekla, že bych stejně doma neseděl a dělal bych něco jiného.

• Aničko, jak jsi to prožívala a snášela ty, když jsi byla doma s malými dětmi a Petr cestoval?

Když jsem souhlasila s tím, aby přijal tento úkol, bylo potřeba to nějak zvládnout. A ze začátku to nebyl vůbec žádný problém. Náročnější to bylo ve chvíli, kdy jsme přijali do pěstounské péče Evu a Daniela. Měli 3 a 4 roky a najednou ta situace byla úplně jiná. Daleko náročnější. To jsme pak vyhlíželi, kdy se vrátí. Sama bych to asi nedala, ale my máme naštěstí velikou rodinu v příbuzenstvu, a když bylo potřeba, někdo pomohl.

• Obohatilo tě to přesto nějak?

To určitě ano. Daleko víc jsem poznala salesiánskou rodinu. Petr vždy přijel s tím, že: „Všichni tě moc pozdravují“. Často si na to vzpomenu. Díky všem za pozdravy a modlitby.

• Jak vnímáte radosti a strasti spolupracovnické rodiny dnes?

Jako největší radost vnímáme, že se nám daří držet rodinnost a „normálnost“ v našem sdružení. Dále že si držíme schopnost se angažovat v nejrůznějších dílech. Starosti nám dělá fakt, že stárneme a že si i po 25 letech pořád hledáme svoje místo ve společnosti, v církvi. Ale možná už to hledání je cesta, díky které jsme schopni reagovat na potřeby doby. Že nám to umožňuje mít obrovský záběr v nejrůznějších společenských i církevních aktivitách.

• Mohli byste nám na závěr ještě něco sdělit nebo poradit?

Celý náš život je spojen se salesiánskou rodinou. Jsme tomu rádi a vlastně si to ani jinak neumíme představit. Jsme vděčni za Dona Boska a chceme mu zůstat věrni, tak jak jsme se k tomu kdysi zavázali. Kéž by náš život byl inspirativní i pro druhé. Kéž by díky nám poznali, že život s Donem Boskem je dobrodružný, zajímavý a krásný. Panno Maria - Pomocnice křesťanů, oroduj za nás.

• Když jste si udělali na nás čas a pěkně odpovídali na otázky, udělejte si také čas na sebe a něčím dobrým si přiťukněte.
  Na Slovácku se určitě něco najde.
                          
                             Děkuji a ať vám Pán neustále žehná.                                                                                                              
                                                 Miloš Jansa

PS.: Na zdraví celé salesiánské rodiny si otevřeme Cabernet Moravia, ročník 2012, pozdní sběr – polosladké (kvůli mamince). Tož na zdraví!!!