Salesián Alan Křišťan - náš bývalý, v pořadí II. delegát

Alane, v letech 1991-1992 jsi byl naším delegátem . Oproti jiným delegátům poměrně krátkou dobu. Proto tě mnozí spolupracovníci ani neznají. Mohl bys nám říct něco o sobě, třeba kde ses narodil, jaké bylo tvoje dětství, škola nebo zaměstnání?

Narodil jsem se v Praze, zde jsem také vyrůstal, ale silný vztah mám také k Vysočině, Pelhřimovsku, rodiče tam vlastní chalupu ve vsi kde se otec narodil, žijí tam příbuzní, jezdili jsme tam skoro každý víkend mého dětství a trávil jsem tam většinu prázdnin.
 

Po základní škole jsem absolvoval gymnázium, dále Stavební fakultu ČVUT a 10 let zaměstnání v n.p. Armabeton, Odbor technického rozvoje a vývoje. V roce 1990 jsem nastoupil do nakladatelství Zvon, do redakce časopisu Anno Domini, redakce časem přešla pod nově založené nakladatelství Portál. V letech 1992-1995 jsem měl možnost studovat v Bavorsku v Benediktbeuern, poté jsem byl zaměstnán na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, mám tam malý úvazek dosud a od září 2014 pracuji na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické - Jabok.

• Jaká byla tvoje cesta k salesiánům? Jak v totalitních podmínkách probíhala formace a studium ke kněžství?

Prvního salesiána jsem potkal asi v roce 1965 - P. Antonína Dvořáka. Byl po patnácti letech propuštěn z vězení, navazoval myslím v Praze lidské kontakty, přišel i k mým rodičům, neboť jsme byli vzdáleně příbuzní - jeho neteř se provdala za bratra mé babičky. Nějak si domluvil s rodiči, že mě, sestru a dvě děti jiných příbuzných bude docházet vyučovat náboženství a připraví k prvnímu sv. přijímání. Bylo mi kolem deseti let, vůbec jsem si neuvědomoval jeho odvahu - měl samozřejmě veškerou náboženskou činnost zakázánu, přesto si hned dovedl najít “práci” s dětmi, s mládeží. On mě pak zprostředkoval pobyt na akci kterou vedl salesián Staňa Palásek, někdy kolem roku 1970, tam jsem se potkal i Kájou Herbstem - tehdy bohoslovcem asi ve třetím ročníku, ten ještě zdaleka nebyl salesián.

Se Staňou Paláskem jsem absolvoval ještě asi dvě nebo tři akce, tam jsem se patrně prvně začal zamýšlet nad tím být salesiánem. Myšlenka přicházela a odcházela, nicméně jsem se salesiány byl v kontaktu, byl jsem pak na několika prázdninových pobytech vedených Jaroslavem Lankem, postupně jsem poznal řadu dalších salesiánů. V Praze mě oslovil Josef Kopecký (st.) který mě dohodil Kájovi Herbstovi, ten už se mezitím stal salesiánem, ztratil státní souhlas k výkonu duchovního povolání, pracoval v Praze a organizoval “tajnou” výuku náboženství. Scházeli jsme se u něj - středoškoláci, vysokoškoláci, on s námi probral určitá témata, nad kterými jsme se pak setkávali každý se svou skupinkou dětí. Tam nějak v té době došlo k mému rozhodování. Přispěly k tomu také svým způsobem emotivní zážitky z takzvaných “federálů” - krátkodobých formačně vzdělávacích setkání mladých salesiánů a “hledajících”.

Formace a studium v totalitních podmínkách probíhalo o víkendech, o večerech - ale to už asi bylo popsáno jinde, je to známo. Velkou hodnotou, na které hodně věcí stálo, byla důvěra a vztahy. Jinak to ani nejde, není-li možné aby fungovala instituční stránka věci. Instituční stránku a struktury jsme si nemohli dovolit z bezpečnostních důvodů - ale to jsou známé věci.

Zajímavé možná bylo, kromě jiného, naše propojení se spolupracovníky ACS. Alespoň v Praze jsme byli velmi provázáni, řekl bych až na sobě vzájemně závislí. Naše salesiánské akce jsme dělali na chalupách spolupracovníků, studovali jsme v různě smíšených skupinách, v bytech spolupracovníků. My salesiáni v Praze jsme byli rozděleni do několika salesiánských “komunit”, každá komunita měla měsíčně své “cvičení šťastné smrti”; ke každé komunitě pak patřila i nějaká rodina spolupracovníků a tuším každé třetí “cvičení” bylo s touto rodinou zpravidla u nich doma.
Pokud se týká studia, tak jsme organizovali i několikaleté studium takzvané “malé teologie”, v organizaci byli jak někteří salesiáni, tak i spolupracovníci a další přátelé. Bylo zajímavé, když jsem byl pak počátkem devadesátých let v komunitě německých salesiánů a tam začali na základě podnětů z generální kapituly uvažovat o zapojení laiků do salesiánských děl a podobně, tak jsem si tam připadal velmi zvláštně - oni objevně formulovali něco, co mě přišlo absolutně samozřejmé a co jsme u nás žili; co patřilo k podstatě, bez které bychom možná nepřežili.

Ke studiu možná patří poznámka - že ač nám samozřejmě nemohlo dát tolik poznatků a jít do takové hloubky, jak to řádný základní kurz teologie vyžaduje, tak nám, domnívám se, dalo jakýsi velmi zdravý základ, podstatu, základní orientaci, základní teologický postoj.
 

• Chodil jsi do zaměstnání a zároveň jsi žil svoje zasvěcení a kněžství. Co ti to přinášelo za radosti a problémy? Jak to přispívalo k tvému duchovnímu růstu? Ptám se proto, že většina z nás má také své zaměstnání a přitom se snaží žít salesiánského ducha, třeba nás v něčem povzbudíš.

Zaměstnání mám vlastně od roku 1980 pořád - s výjimkou třech let v Bavorsku. Po návratu jsem devatenáct let pracoval na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích - v různých funkcích a pozicích - jako jiní kolegové. A víceméně je tomu doposud, i když teď je má pozice trochu jiná, pracuji ve funkci jmenován zřizovatelem, současně jsem i v tuto chvíli členem jednoho z vrcholných orgánů zřizovatele - možná jsem ostatními vnímán jako “nomenklaturní kádr”?

Takže těžko tento fenomén (zaměstnání) nějak hodnotit, od toho nemám potřebný odstup, jsem stále v tom. Snad lze říci, že zaměstnání za totality bylo poznamenáno tehdejší celkovou atmosférou; socialismus neznal nezaměstnanost, sledoval některé bizarní ukazatele, tudíž pracovní morálka a zátěž byla zpravidla volnější, než je tomu dnes. Také jsem zaměstnání chápal jako něco, co sice patří k životu, ale svůj zájem a myšlení jsem zaměřoval na něco úplně jiného, o čem jsem ale s kolegy nemohl otevřeně mluvit, takže jsem tam patrně působil poněkud zvláštně.

Nicméně si myslím, že vztahy tam nakonec nebyly špatné, s některými kolegy se setkáváme dosud a někdo dává i najevo, že si našich tehdejších aktivit cení. To bylo asi pro mě největším problémem - být v kolektivu, ve kterém musím stále tajit a mlžit kam jedu na dovolenou, na víkend atd. Pozitivem byl myslím kontakt se životem tak, jak jej sdílela většina národa. Zaměstnání v Portále či na univerzitě už bylo něco jiného, tam už se vědělo, že jsem kněz a salesián,

Portál podobně jako ted’ Jabok jsou salesiánské organizace. Univerzita jako veřejná vysoká škola bylo trochu jiné prostředí, má salesiánská identita byla spíše má soukromá věc. I když i tam se našel tu a tam někdo, kdo chtěl pokřtít dítě, oddat, uložit urnu… nebo se nějak bavit o víře či osobních věcech. Anebo jenom v nás kněžích a salesiánech viděl konkrétní “tvář církve”, i když jsme si to zřetelně neuvědomovali a on by to tak neformuloval.  

Sám jsem byl rád, že jsem posledních pět let práce na univerzitě měl smlouvu s diecézí jako výpomocný duchovní u jednoho kněze, odchovance chaloupek, který je stále v kontaktu s Kájou Herbstem, tato spolupráce mi přinášela radost.
 

• Když ses stal naším delegátem, co to pro tebe znamenalo a jak na tu dobu vzpomínáš?
• A jaké bylo tvoje další salesiánské působení?

Delegátem jsem byl krátce, asi dva roky, ale už nějaký ten rok před tím jsem byl nějakým “zástupcem” delegáta Josefa Kopeckého (st.), takže jsem chodil na spolupracovnickou radu a řadu jiných věcí. Na tu dobu vzpomínám s různým rozpoložením. Byla to doba společenského “přerodu”, to přinášelo jak euforii, nadšení, ale i znejistění a zmatek.

Pokud se týká spolupracovníků - na ně vzpomínám velmi rád. Spolupracovníků bylo asi 200, až na opravdové výjimky pouze manželské páry, a opět až na opravdové výjimky mladí lidé, maximálně lidé středního věku. Čili uskupení relativně sourodé, dynamické a schopné ještě udržet vzájemný kontakt mezi všemi členy navzájem. Uskupení organizačně velmi autonomní; svým způsobem zdravě sebevědomé a současně dle možností jako celek rodinné.

Rád vzpomínám na jednání tehdejší rady - asi to pro mě bylo první grémium, kde jsem se setkal s bratrským a přitom cíleně věcným jednáním. Po roce 1989 se ukázalo, že řada protagonistů tehdejšího spolupracovnického vedení v sobě měla velký potenciál, který nemohla v socialismu jinde zúročit, takže jej investovala do rodiny salesiánů spolupracovníků; po pádu komunismu jej pak uplatnila v podnikání, v politice na všech úrovních, v jiných smysluplných aktivitách. Vzpomínám z té doby na první navazování kontaktů se spolupracovníky ze sousedních zemí s poznáváním odlišného pojetí této větve salesiánské rodiny u nás.
 

• Máš ještě nyní se salesiány spolupracovníky nějaké kontakty, nebo tvoje nynější působení ti k tomu nedává příležitost?

V době mých začátků v Českých Budějovicích - ač jsem nebyl oficiálně místním delegátem, tak jsem velmi intenzivně žil s místními spolupracovníky, plnil jsem roli jakéhosi „kvazidelegáta“, v lecčems pro mě spolupracovníci tvořili intenzivnější salesiánské společenství než ve své době turbulentní komunita, pak ale měli svého delegáta a mé vztahy s jednotlivými lidmi sice myslím neztratily svou pevnost, ale byly dány spíše osobními a pracovními vazbami než příslušností k salesiánům spolupracovníkům. A tak je tomu dosud, s jednotlivými salesiány spolupracovníky mám stále nějaký - ale neformální, či jinak formální kontakt.
 

• Mohl bys nás na závěr něčím povzbudit, nebo něco poradit?

Máte myslím ve svých počátcích dobré, zajímavé a snad i profetické základy; myslím tím sedmdesátá, osmdesátá léta v České republice. Nejsou samozřejmě uplatnitelné dnes, změnila se doba, změnili jsme se velmi my salesiáni, ale bylo by dobré nezapomenout, třeba ještě některé tehdejší principy budou oslovující.
 

• Děkuji ti, že sis udělal čas a odpověděl na otázky. Přeji ti do osobního i salesiánského života Boží požehnání.

Nápodobně...

              (Připravil Miloš Jansa)