Dnes má svátek blahoslavená Maria Romero Menes

7.července slavíme svátek blahoslavené Marie Romero Menes, řeholnice Institutu dcer Panny Marie (OVM).

Janko Ihnát nám nabízí její životopis jako inspiraci ...


 

Sestra Maria Romero Menes – Blahoslavená - *13. ledna 1902 – + 7. července 1977.
Svátek slaví 7. července

V roce 1893 vyzvedla liberální vzpoura na prezidentský v Nikarague na prezidentský stolec člověka, který byl bez skrupulí. Jmenoval se Josef Santos Zelaya. Píše o něm i H. Harring ve své slavné knížce „Dějiny Latinské Ameriky“. Následovalo 16 let velkého útisku: Zelayla mnoho svých odpůrců pronásledoval a to až tak, že je úplně zničil nebo donutil opustit zemi. Náměstkem ministra a potom ministrem financi byl v jeho diktátorské vládě doktor Felix Romero Menes, byl velice velkodušný.  H. Harring ve svých dějinách Nikaraguy zdůrazňuje: „Přesto všechno vládě diktátora Zelyai se musí přičíst veliké rozšíření železniční sítě, vzrůst počtu veřejných škol. Země prosperovala jako by nikdy předtím, jako by nikdy neprožila úpadek. V roce 1912 označen vládou Spojených států jako „skvrna na dějinách své země“ se dal Zelaya na útěk. V Nikaragui se vylodila „námořní pěchota  Spojených států“, která proměnila zemi ve finanční protektorát USA. Začal lov na přátele diktátora Zelayaiai.

Doktor Felix Romero se stáhl do soukromí. Nikdo ho  nehledal, nikdy ho neobvinil. Protože v té vládě, která se poskvrnila mnohým násilím, doktor Felix Romero, přesvědčený křesťan, s velikou namáhanou vykonával, den po dni, mnoho dobrého pro lidi. Utáhl se do své veliké rodiny, kde měl 13 kvetoucích děti. Marie se tedy narodila ve velice bohaté a zámožné rodině, ale vládla tam i veliká citlivost k potřebám druhých lidi. V mládí se u ní projevilo veliké nadání pro hudbu a malování. Během studia těchto předmětů pozná sestry FMA  a ve dvanácti letech vstupuje do jejich koleje. Při poznávání spirituality Dona Boska má dojem, že tato spiritualita byla vynalezená jenom pro ni. Z domu si odnese jako nejcennější dědictví lekci, kterou jí dal její otec. „Dělejme stále dobro. Když budeme čekat s konáním dobra, až všechno půjde dobře, nevykonáme ho nikdy. Musíme být jako mravenci, kteří zatím, co venku zuří bouře, pokračuji ve svém mraveništi neúnavně dál v práci pro dobro své velké rodiny“.

Druhá tvář společnosti

Marie se narodila ve velkém a krásném domě, ve velice bohaté a zámožné rodině Romero, ve městě Granada, jako třetí ze třinácti děti. Byla obklopená láskou, hýčkaná maminkou i lidmi co u nich sloužili. Neuměla představit v prvních desetiletích života, že by mohla být daleko od domu, na předměstí kde byli nuzné, podvyživené děti, které žili úplně jinak, než žila ona.

V roce 1912 přišly do Grenady první dcery Panny Marie Pomocnice a velice jemným způsobem navázaly kontakt s touto odvracenou tváři lidské společnosti. O dva roky později dvanáctiletá Marie Romero vstupuje do koleje sester Panny Marie Pomocnice Křesťanů - FMA. Projevily se u ní dvě charakteristiky, které jí potom doprovázely po celý život: je spokojená tam kam ji pošlou, umí být šťastná ti v koutě. Má tajemný, ale realistický  kontakt s Pánem. Tajemná revmatická horečka ji připoutala na lůžko po celý školní rok a to až tak, že lékař si mumlal: „Tato malička umírá“. Ona však říká s klidem: „Vím, že Panna Maria mě uzdraví“. Uzdravení nastane náhle a ona se vrací do školy, jakoby se nic nestalo. Její povolání zrálo jako nádherné ovoce, ale zrálo normálně. 

V osmnácti letech odjede do postulantátu v San Salvadoru a v 19 letech přijímá hábit FMA. Potom absolvuje dva roky noviciátu a v jedenadvaceti letech skládá první sliby. Dcera velkého boháče dělá slib chudoby, nádherná a schopná dívka, o které snívalo mnoho chlapců jako o své budoucí nevěstě, dělá slib čistoty. Namísto toho, aby se vdala, vykoná slib panenství, mladá dáma s velikou a nadějnou budoucností, dělá slib poslušnosti a zcela se daruje Bohu.

Bůh pokračuje v dialogu s Marií. Jedna novicka, Mercedes považovala za svojí povinnost říct své představené: „Musí se vrátit domů. Má příliš křehké zdraví“. Mercedes si uleví a řekne to i Marii. Ona ji klidně odpoví: „Nad tím vším je Bůh. Ty neodejdeš a staneš se dcerou FMA“. To se i stalo. Sestra Mercedes o tom vyprávěla v roce 1985, to už byla 59 let sestrou FMA.

Už během noviciátu byla Marie Romero učitelkou zpěvu a pracovala ve sváteční oratoři. Bylo to tam, kde poprvé potkala to, co ji náhle zasáhlo, chudé, hladové a podvyživené dívky. V nich jako v Eucharistii byl přítomný Ježíš, který jí volal. Ještě nevěděla jak odpovědět. Brzy to pochopí.

V osmadvaceti letech se vrací do Granady a je u finančního krachu celé své rodiny. Otec těžce onemocní, maminka musí zápasit s nejistotou a nouzí. Bohatství boháčů není stálé. Naštěstí bratří a sestry jsou už všichni dospělí.

Oratoř jako vlast

V roce 1931 byla přeložena do San José v Kostarice. Stala se asistentkou magistry, učila novicky hudbě, kreslení, ale i chovanky z jejich ústavu. Také vyučuje katechismu děti z městské periferie. Na periferii poznala, jak vypadá život v bídných chatrčích s chudobou hmotnou i morální. V chatrčích z kartonů, bez nábytku, na udupané podlaze, bez postelí, spali a žili lidé, kteří neznali smysl života.

V San Jose v Kostarice. Učí tam hudbu a malování v koleji pro dívky z dobrých rodin a asistuje v oratoři. V oratoři jsou naopak dívky z chudých rodin, z rodin které jsou bez práce a bez budoucnosti. Sestra Marie ještě neví, že ty chudé dívky, jejich rodiny, které žijí natlačené  v nuzných příbytcích na periferii, budou její novou vlasti. Bude to 48 let, až do smrti. Costa Ricca má nyní asi milion a půl obyvatel. Costa Ricca – Kostarika má demokratickou vládu, ale chudých a nezaměstnaných je mnoho. Sestra Marie zformuje své tři chovanky a udělá z nich katechetky a pošle je na předměstí pokusit se o nějakou lekci  katechismu. Vrací se trochu skleslé: „Tam v těch chatrčích žijí matky“. Střechy jsou ze získaného plechu stěny z kartónových krabic, podlaha z udusané hlíny. Tam rodiny jsou natlačené v jediné místnosti, s mnoha dětmi a se psy. Nemají práci ani do čeho se obléct, ani z čeho žít. Mluvili jsme jim o Ježíši Kristu. Poslouchali nás apaticky. Jedna matka ji řekla: „Ježíš, dobře, ale kdo mi dá mléko pro děti? Kdo mi ho dá?“

Sestra Marie dlouho mluví se svými katechetkami, shánějí potraviny, oděvy. O Vánocích roku 1939 začíná se svými katechetkami své poslání. Půjdou do těchto nuzných příbytků, pomůžou při úklidu. Přinesou jim jídlo a oděvy. Pamatují však na to, že když jim budou nosit mléko, oděvy ale nepřinesou jim Ježíše Krista, ponechají tyto lidi chudšími, než byli předtím. „Malé poslání“ začíná téměř z ničeho a rozvijí se ohromným způsobem, nevypočitatelným, jako hořčičné zrnko, o kterém mluví Ježíš v evangeliu. Na nedostatek zdravotní péče reagovala Marie založením zdravotního střediska s různými specializacemi. Nezištně jí pomáhala řada lékařů. Jedna bývalá Mariina žákyně jí nabídla svůj pozemek a na tom pozemku vzniklo „Městečko Panny Marie Pomocnice“, pro rodiny bez přístřeší.

Podivuhodné a naléhavé věci

Katechetky se  rozejdou po dvou, po periferii nabízí potraviny a úsměv, přejí požehnané Vánoce matkám, kterým pomohou s úklidem, s dětmi, kterým pomohou dobře se umýt. Sestry nemocným pomáhají upravit si lůžko a podobné věci. Se všemi, které navštívili, se pomodlí. Od té chvíle se katechetky vracejí k sestře Marii a vypravují podivuhodné věci, které zažily, a naléhavě prosí o další pomoc. Sestra Marie  pokračuje ve vyučování hudby a malování po celý den, každý večer se však setkává se svými „malými misionářkami“, aby konkretizovala nové potřeby. První, co je třeba udělat je najit místnost pro „chudé“.  Tam by tito lidé dostávali jídlo a oděvy. Ti lidé, kteří chápou jejich situaci, balí zde balíky  nebo balíčky pro chudé, meditují a modlí se. Jednou večer dvě její „dívky“ vypráví, že chatrčemi na břehu řeky našly houf děti, které vůbec nic nevědí o Panu Ježíši ani nic neslyšely o Panně Marii. Potřebují výuku katechismu, aby se připravili na první svaté přijímáním, nebo na křest.

Diskutují o tom jak to udělat, modlí se za to.  Potom se sestra Marie rozhodne začít svátečnou oratoř mezi chatrčemi a na předměstích. Mluví o tom se žákyněmi školy, s většími dívkami, které navštěvují oratoř. S požehnáním biskupa a své představené ihned začne novou oratoř. První rok je osm oratoři, později je to už čtrnáct. Potom se dostaly až k číslu třicet šest. V oratořích se shromažďuje mnoho dívek. To však způsobuje i mnoho těžkých situaci. Je však třeba vyučovat katechismus a konat charitativní činnost. Škatule z papíru, která sestře Marii slouží, jako trezor nikdy nebyla prázdná. Vždy dostanou tolik peněz, kolik je třeba. Šíří se však i různé drby. Představená sester vyděšená drby povolá sestru Marii a říká ji, že by bylo lepší, aby nechodila žebrat pro oratoř. Sestra Marie klidně poslechne a žebrat nechodí. Příspěvky však stále přicházejí sami, i když o ně nikdo neprosí.

Svatá voda z kohoutku

Přichází také něco jiného. V roce 1955 asi stovka rodin z chatrčí pravidelně dostává potravinovou pomoc a oděvy. Dívek, které v oratoři dostavují chléb, je pět tisíc. Co však nemocní? Co však dělat pro chudé nemocné lidi? Sestra Marie sní o velkém zdravotním středisku, co však může dělat? Utíká se k Panně Marii Pomocnici, kterou nazývá svojí Královnou. Říká ji s obvyklou důvěrou: „V Lurdech jsi nechala vytrysknout pramen, který uzdravuje. Proč upřednostňuješ Lurdy? My jsme od Lurd tak daleko a nemůžeme ho využívat. Všechny vody světa jsou však tvé, také ta z našeho kohoutku. Ty jsi královna světa. Udělej mi tedy tuto laskavost: uzdrav nemocné také tou vodou, která je zde. S vírou začne. Je tam jeden katecheta misionář páter Leonardo, který leží na lůžku, má horečku, kašel, bolí ho v krku. Bez něho se oratoř neotevře.

Když vidí pátera Leonarda klepajícího se zimou na lůžku, otevře kohoutek, se sklenici v ruce a říká: „Pij s vírou, Leonardo“. „Zítra přijď do oratoře“. „Mám však chřipku“. Večer se páter Leonard uzdraví  a v neděli je už v oratoři. Sestra Marie děkuje Panně Marii a používá vodu z kohoutku, jakoby to byla voda z Lurd. Maminka jednoho bývalého chovance je těžce nemocná, má rakovinu krku a 82 let. Vodu Panny Marie brala po malých lžičkách, rakovina v krku zmizela. Stařenka se může znovu dát do spravování šatů pro chudé. Jedno dítě vběhlo pod auto a má prasklou lebku, je na konci života. Jeho Matka utíká k sestře Marii. Vrací se s plnou lahví vody z kohoutku. Sotva se voda dotkne čela, otevře její dítě oči. Třetí den už mluví a osmý den je už dokonalé uzdraveno. Potom vystudoval vysokou školu a jeho matka často vzpomíná na tu událost. Takové případy se množí, chudí lidé přicházejí načerpat „vodu Panny Marie“.  Představená sestry Marie, ale i inspektorka, jsou tím zneklidněné. Inspektorka jí říká, že s tím braním vody z kohoutku je třeba přestat. Sestra Marie poslechne. Jedna bývalá žákyně, které matka je těžce nemocná, chce nabrat vodu z toho kohoutku, ale nedostane dovolení. Je zoufalá a tak nabere vodu z jiného kohoutku v domě. Říká si: „Když Panna Maria požehnala v Lurdech vodu a ta uzdravovala, jaký je tedy rozdíl mezi tamní vodou a vodou z našeho kohoutku?“ Její nemocná matka se uzdraví. Informují o tom sestru Marii a ta se usmívá. Říká: „Jak je to hezké! Teď budeme moci všichni brát vodu požehnanou Pannou Marií a já se budu moci vrátit k vyučování katechismu“. Jednou během vyučování se sestra Marie dívá z okna a říká. „Tam za několik let bude veliká budova a budeme ji nazývat „Dům chudých“. Ukáže na jiné místo a říká, že tam bude zdravotní středisko. Chudí zde naleznou práci a zaopatření a toto místo bude útočištěm pro mnoho mladých lidi, kteří jsou bez domova. Ježíš a Panna Maria budou mít kapli“. Jedna dívka, Marie Lurdes, se celá užaslá ptá: „Kde seženeme tolik peněz?. Sestra Marie ji říká: „Buď klidná, Panna Maria se o vše postará“.

Místnost kde se utěšuje

Výstavba začíná přesně v roce 1958, a přesně jako všechna díla Boží i ona musí překonat mnoho problémů těžkosti, zlé vůle, předsudků a zvratů. Nyní je to však velká a hezká stavba a plní všechny funkce, které viděla sestra Marie, když se dívala z okna během jedné vyučovací hodiny. Pomalu, pomalu, jak to bylo v životě Dona Boska, lidé chudí a zoufalí začali vyhledávat sestru Marii, aby s ní mluvili. Celé odpoledne jí zabralo naslouchání těm lidem, kteří trpěli a hledali posilu.  Sestra Marie nevedla dlouhé řeči: Bůh procházel jejím pohledem, jejím úsměvem, její modlitbou. A tak lidé zkrachovalí, nevěřící, bývalí vězňové, alkoholici, závislí na drogách, rodiny  na pokraji zoufalství, znovu nacházeli pokoj, ale i víru.

V roce 1968 vyhlásila Společnost amerických žen sestru Marii Romero Meneses za Ženu roku. Rotary klub v Kostarice ji o osm let později udělil jí zlatou medaili. Když se předseda snažil medaili připnout na Mariin hábit, ta pohotově řekla: "Medaile je pro mě. A co pro chudé?" Předseda chtěl její dílo vidět na vlastní oči. Při prohlídce městečka pro chudé žasl se slovy: "Na to jste potřebovaly milióny!" "Jak jste to dokázaly?" Marie mlčela a její spolusestry s úsměvem pronesly: „Už jsme si zvykly, že je to  její tajemství.“ Jejím ideálem bylo hluboce milovat Ježíše „svého Krále“ a rozšiřovat úctu k Němu a k jeho Matce. Její radostí bylo přiblížit evangelním pravdám děti, chudé trpící a lidi na okraji společnosti. Její největší odměnou bylo vidět rozkvést život tam, kde nebyl, a pokoj a víru u lidí, kteří ji ztráceli. Byla jako apoštol Pavel „všechno pro všechny“. Zapomínala na sebe, aby získala, nové přátelé Ježíše Krista. Zapomínala odpočívat a tak ji očekával věčný odpočinek se svým „Králem“.

Bůh povolal k sobě sestru Marii 7. července 1977. Zemřela na infarkt. Po její smrti mnoho lidí vyprávělo o tom, že se v jejich životě udály podivuhodné, ale hezké věci, že jim sestra Marie o tom zakázala mluvit až do její smrti. Sestra Marie uměla zharmonizovat činnost pro potřeby chudých lidí s kontemplativní modlitbou. Ruce sestry Marie se po osmačtyřicet let skláněly, aby hladily tváře chudých  a vyhublých dětí, připravovaly krabice s jídlem a s oděvy pro chudé. Rty sestry Marie po mnoho hodin, každý den znovu a znovu, dávaly naději a pokoj lidem na pokraji zoufalství. Její spojení s Bohem z ní učinilo vyhledávanou rádkyní. Život této sestry, který se den po dni stravoval z lásky k Bohu pro své bratry a sestry, je určitě zázrakem asi nakonec největším.

Blahoslavená byla papežem Janem Pavlem II. 14. dubna 2002 v Římě.