Rozhovor s manžely Boženkou a Jirkou Šárkovými

V roce 1997 se stal Jirka Šárka v pořadí třetím koordinátorem (tehdy sekretářem) provinciální rady. Položil jsem mu a jeho manželce Božence několik otázek.

• Mohli byste nám říct něco o vaší rodině?

Naše rodina je bohudíky veliká. K našim pěti dětem – Lucii, Kristýně, Dominice, Jakubovi a Hedvice – jsme si vzali šestého, dospělého Péťu. Tři nejstarší holky se v minulých letech vdaly a jsme vděční, že za bezvadné manžely. 
 

A tak jsme se vlastně zase rozšířili, i když doma nás ubylo. A teď sme již generačně povýšili, Lucince se narodily dvě dcerky (první dali vtipně jméno Šárka). A tak je nás zase víc. A jsme rádi, že mají všichni salesiány rádi. Nejstarší Lucka je se svým manželem dokonce ve formačním společenství.

• Jak jste se dostali k salesiánům a v kterém roce jste skládali sliby?

Nejdříve nás upoutal životopis Dona Boska, ale jako prvního živého salesiána jsme poznali v roce 1986 Jožku Dolistu na faře v Jesenici, kam jsme jezdili s mládeží z jeho dřívějšího působiště v Mělníku, odkud ho komunisti za práci s mládeží vyhnali. A ten nás nadchnul, pomohl se zapojit do studia teologie a seznámil nás se spolupracovníky. Následně vzniklo nové formační společenství, které vedli Ovečkovi. Spolupracovnický slib jsme skládali na začátku roku 1990 – tedy asi dva měsíce po sametové revoluci. Měli jsme jediný problém. Jak spojit salesiánskou neokázalost s tím, až si koupíme jachtu. ☺

• Už před tím, než jsi byl zvolen sekretářem provinciální rady, jsi byl blízkým spolupracovníkem Marka Ovečky, který stál u zrodu našeho sdružení a byl prvním koordinátorem provinciální rady.
  Také jsi byl nevoleným členem provinciální rady, takže jsi byl v centru dění poměrně dlouho.
  Jak jsi tehdy vnímal situaci ASC?

Je pravda, že mě do provinciální rady zatáhl Marek Ovečka už na konci roku 1989 – vlastně jsem musel toto první jednání na chvíli opustit. To když nás schvalovali ke spolupracovnickému slibu. No a pak jsem byl na všech jednáních více jak deset let. Nejdříve jako jakýsi výkonný tajemník, pak pár měsíců jako koordinátor Prahy-Jihu, pak jako volený člen (z toho druhé volební období jako koordinátor). Vždycky se cokoli lépe buduje, než udržuje při životě, animuje a znovu a znovu něčemu dodává elán. Byl jsem vděčný, že jsem mohl být u vzniku legálního působení, u prvního razítka či bankovního účtu. Byla to doba plná elánu, kdy se mohlo začít svobodně působit. Nárůst spolupracovníků se zmnohonásobil a postupně se dařilo vypracovat různé podklady k formaci, postupně se vylepšoval Zpravodaj, péčí Jožky Kopeckého vznikla setkání našich místních delegátů.

• Co jste jako provinciální rada museli řešit? Jaké byli radosti a starosti?

Než jsem se stal koordinátorem, tak prošla provinciální rada vývojem. Z počátku se stali členy automaticky všichni koordinátoři místních společenství. Teprve později volili členové místních rad z navržených zástupců společenství tak, jak je to dnes. O to se hodně zasadil Mojmír Novotný. Z provinciální rady se tak stal kolektiv, který funguje dodnes – jsou zde lidé pracující v oblasti formace, apoštolátu a v dalších oblastech. Moje funkční období začalo netradičně. Hned v létě přišly na Moravu známé povodně 1997, a tak jsme s Boženkou objížděli postižené spolupracovníky ve Zlíně, Kroměříži či Olomouci a přemýšleli, kolik (málo) tisícovek máme dát těm nejpostiženějším z peněz, které jsme dostali vesměs od bratrů salesiánů. Svoji úlohu v radě jsme brali velmi vážně. Vím, že jsme třeba jeli několik set kilometrů na zahájení některých duchovních cvičení, abychom poznali život různých spolupracovníků a mohli jim rozumět. Potom jsme se hodně zaměřili na funkci místních společenství a snažili se velká obrspolečenství zmenšovat. Samozřejmě ne direktivně, ale byla například uspořádána první spolupracovnická (dnes již tradiční) konference v Kroměříži s tímto tématem, kam přijel i tehdejší světový delegát P. Patrick Laws. Dobrou funkci místních společenství jsme brali velmi vážně, protože na ní většinou nejvíce záleží, jak své povolání prožíváme, jak jsme ochotni zapojovat se do činnosti a společného života, a jedině dobrým společenstvím oslovíme nové lidi.

• Byla tehdy doba plná změn. Jak se měnilo sdružení?

Všichni víme s odstupem času, jak se mění vnímání lidí a zejména mladých. Nabídka jiných duchovních směrů a zapojení ve farnostech je obrovská, narostlo vytížení v zaměstnání nebo naopak těžkosti s jejím sháněním, zvětšily se také možnosti nejrůznějších aktivit jak pomáhajících, tak relaxačních. Naopak klesla ochota lidí se k čemukoli zavazovat. Devadesátá léta byla ještě ta, kdy dobíhal hlad po společné činnosti a společenství. Jak jsem již napsal, počet se ze sta zvětšil postupně na pět set (hrubě zaokrouhleno). Naopak některé věci přestávaly být aktuální. Přestal být zájem o společně pořádané dovolené i jiná
setkání v rámci provincie. Taká se omezilo množství obecných informací zasílaných
z úrovně provincie, protože to hlavní se děje v jednotlivých místech.

• Pamatuješ si ještě ostatní členy provinciální rady?

Na takovou prima partu se těžko zapomíná.☺ Pořád si to vyčítám, že jsem je po letech zase nepozval na nějaké setkání. Snad se k tomu dostanu. Vím, že se jiné rady setkávají.
 

• Boženko, ty jsi byla tehdy mladá maminka a ještě v požehnaném stavu, přesto jsi pravidelně jezdila s Jirkou na provinciální radu. Co to pro tebe znamenalo?
  A jak jsi ty vnímala jednání provinciální rady a vůbec situaci ASC u nás tehdy?

My jsme své povolání k salesiánské rodině i práci v radách brali vždycky jako společnou věc. Takže bylo naprosto automatické, že budu všude jezdit s ním a všechno jsme spolu prožívali. Ale jak jsem to vlastně zvládala, už si moc nepamatuji. Jen, že jsem už zas tak mladá maminka nebyla a asi jsem toho měla plné kecky. Ale vzpomínám na tu dobu moc ráda. 

• Co pro vás osobně znamenal tenhle náročný apoštolát, dalo vám to něco?

Jak jsem již uvedl, byla to krásná doba vzniku či obnovy něčeho krásného, čemu jsme věřili a měli to rádi. Při takovýchto službách ale vždy nejvíce těší obrovské množství krásných mezilidských vztahů – jak v nejrůznějších společenstvích, tak se salesiány a dcerkami, slovenskými spolupracovníky…

• Jak vnímáte situaci našeho sdružení dnes?

Je vždy velkým potěšením vidět, kolik různých krásných věcí spolupracovníci dělají, jaké mají rodiny, jak jsou zapojeni v různých aktivitách, kolik času věnují modlitbě. Jsem rád, že se provinciální rada snaží hledat vize do budoucnosti. Hledat to podstatné, čemu se věnovat. Jako důležité vidím nacházet nové následovníky. Aby náš příklad oslovoval nové lidi. Jen tak bude společenství dále žít – vždyť víme, jak náš věkový průměr neustále narůstá. Nevíme si s tím nikdo rady. Jediné, co zatím funguje, je osobní oslovení druhých a příklad. Velký nárůst počtu spolupracovníků ale není důležitý sám o sobě. Vždy bychom měli rozlišit, zda po tom dotyčný touží, nebo zda se ho tam snažíme vmanipulovat.

• Chtěli byste nám ještě něco říct na závěr?

Být salesiánem spolupracovníkem je obrovský dar a jedna ze zaručených cest, jak se dostat do nebe. To, že nová Pravidla změnila název „salesiánský spolupracovník“ na „salesián spolupracovník“, by nám mělo neustále připomínat, že máme být skutečnými salesiány ve světě – v každém okamžiku a se vším, co k tomu patří. A pokud jimi skutečně budeme, budeme mít jistě následovníky a budeme rádi na světě.

                 Děkuji za vaše odpovědi
                            Miloš Jansa