25. 2. si připomínáme mučedníky Versiglia a Caravaria

Svatí Monsignor Alois Versiglia, biskup a Don Kalixt Caravario
                               Mučedníci v Číně
                 * 5. června 1873    + 25. únor 1930
               * 18. června 1903    + 25. únor 1930
                   

V prvních dnech února roku 1930 přišel do misionářského salesiánského střediska Shiu-chow velice mladý misionář (27 let) Don Kalixt Caravario . Měl provázet biskupa Versigliu (57 let), který chtěl navštívit dvě malé školy a dvěstě křesťanů, malé semínko v městě se 40 tisíci obyvateli. Jejich klidný život už dlouho rušila občanská válka. Vstříc mu běželo mnoho rozradostněných dětí, které don Caravario zachránil před chaosem, bídou a přivedl je do sirotčince v Ústavu dona Boska ve městě Shiu-chow . Je 23. února. Všechna zavazadla byla připravená na cestu. Tvořilo je asi dvacet balíků se zbožím rozmanitého druhu – obleky, liturgická roucha, všelijaký materiál, který jim poslali velkodušní dobrodinci z Itálie. Vzali s sebou potraviny pro sedm osob, protože 90 kilometrová cesta měla trvat osm dní. Spolubratři salesiáni viděli jak Don Caravario všechno s velkým úsilím chystá a smáli se: „Tolik Božích darů!“ On však se svým dobráckým úsměvem podotkl: „Jen aby se s tím nic zlého nestalo“. Potom odevzdaně pokrčil rameny a dodal: „V každém případě ať se děje Boží vůle“. Všichni věděli, že tato slova Don Caravario často používá a tak získal pověst malého světce.

V těch dnech Don Caravario napsal dlouhý dopis matce do Turína a datoval ho 13. února.) Musím hned poznamenat, že toto vyprávění bylo rekonstruováno přísně podle přísežných vypovědí očitých svědků, kteří byli tázání při procesu „Svatořečení). Odchod byl 24. února. Budíček měli všichni o čtvrté hodině ranní, následovala mše svatá a po ní se sešli všichni poutníci. Jsou to biskup Versiglia, Don Caravario, dva mladí učitelé s diplomem z Ústavu dona Boska – Thong Chong Wai, pohan, M Pan Ching, křesťan, a dvě jejich sestry – 21. letá  Thong Su Lien Mária, učitelka, 16. letá M Yu  Tce Paul, která nechala studií a vracela se domů. Je zde také i  Tzen Tz Yung Klára (22. -letá, která odcházela do Linchow jako katechetka). Biskup Michal Arduino, nástupce monsignora  Versiglii, podal toto svědectví: „Mladíky a děvčata, kteří přicházeli do kolegia nebo se vraceli domů, vždy doprovázeli misionáři. Rodiče svým dcerám dovolili odejít jenom pod touto podmínkou. Tito dva mladí učitelé, jejich sestry a katechetka záměrně čekali na to, aby mohli cestovat s biskupem a s donem Caravariem a pod jejich ochranou se vyhnout možným útokům pirátů“.

Velice smutné časy

Tato patrnost byla nutná v těchto smutných dobách, které přicházely do této části Číny. Provincie Shiu- chow leží mezi severem a jihem, byla místem přechodu anebo zástavek různých skupin, které mezi sebou bojovaly. Násilnosti, krádeže, požáry a vraždy se odehrávaly ve dne v noci. Bylo těžké odlišit v těchto rabujících bandách, zda jsou to ustupující vojáci, žoldnéři, skupiny nájemných vrahů, které programově vraždili, piráty, které tohoto chaosu využívali. Nová Čínská republika vznikla 10. října 1911. Vojsko pod vedením generála Čankajška v roce 1927 sjednotilo Čínu a porazilo „pány války“, kteří pustošili různé kraje. Ale intenzivní pronikání komunistů do Číny a jejího vojska (podporované Stalinem) přesvědčilo Čankajška, aby se opřel o pravici a postavil komunismus mimo zákon (duben 1927). Občanská válka začala.  V jedné oblasti jižní Číny se pomalu upevňoval režim podobný sovětskému - píše historik McAleavy - „Bylo by nutné se pokusit popsat chaotické události roků 1929 až 1931. Jižní část Číny vůbec nežila v klidu. Nad rozsáhlým územím vládli komunisté a ještě dále na jih „páni války“, stále připraveni vyvolávat nepokoje. Bylo to v Kwangsi, (které hraničilo s provincií Shiu-cow)“. V těchto velice smutných časech cizinci riskovali život. Číňané se jich báli, protože jejich vlády byly silné a tak je s opovržením nazývali bílými ďábly. Nenávist vůči cizincům trvala po dlouhý čas, kdy byla vykořisťována Čína Anglií, Německem a Amerikou. Misionáři, také cizinci, byli milovaní a to zejména chudými lidmi: v době rabování se Misie stávaly útočištěm pro každého, kdo neměl jiný útulek. Nejobávanějšími nepřáteli misionářů byli piráti, (kteří rabovali a nedívali se do tváře nikomu) a komunističtí vojáci pro které bylo jedním z cílů jejich programu zničit křesťanství. Jen osm měsíců před tím chytila salesiána Dona Dalmassa z misie Nam-Yung (70 km od Shiuchow) banda komunistických vojáků, když odváděl žáky do školy. Svázaného ho vláčeli po ulicích města, zhanobili ho na veřejném shromáždění a odvlekli do své skrýše v horách. Osvobodili ho až po dvanácti dnech a s pomocí chudých lidí se mu podařilo vrátit do misie.

Na loďce směrem na sever

Průvod, v čele kterého stál biskup Versiglia, odcestoval vlakem z železniční stanice Shiu-chow v 8.30 dne 24. února. V 17. hodin dorazili do Lin-Kong-How sídlo salesiánské. Tam je očekával Don Cavada, který je doprovodil do Misie, kde přenocovali. Následující den, 25. února, mons.  Versiglia a Don Caravario odsloužili mši svatou. Potom všichni nastoupili do loďky, která se s nimi měla plavit po proudu řeky Lin-schow a dopravit je do Misie, kde je čekala malá křesťanská komunita Dona Caravaria. Bylo sedm hodin ráno. Cesta vlakem trvala osm a půl hodiny, překonat stejnou vzdálenost loďkou znamenalo plavit se sedm dní. K průvodu se připojil i 10tiletý   křesťanský chlapec Luk Apiao Petr, který šel studovat do školy dona Caravaria a jistá starší katechetka, která měla pomáhat mladé Kláře. Posádku bárky tvořili čtyři lidé: starší paní – majitelka loďky, její 20. letý syn a dva svalnatí muži. Ti měli kráčet po břehu a táhnout bárku proti proudu v úsecích, kde byla plavba těžší. Čínská bárka je jako malý dům, přední část je otevřená a zadní se podobá domu, který je vlastně domovem pro toho, kdo v ní cestují. V předu byla umístěna vlajka s nápisem Tin Tchu Tong (katolická misie), jakýsi druh průvodního listu. Všichni věděli, že misionáři nejsou bohatí a pracují pro chudé lidi, ale na druhé straně to mohla být určitá návnada pro zločince.

25. únor léčka na řece

Bárka plula okolo vesnice Pak Ngan Hang, kde byl právě jarmark. Dva učitelé byli na přední části bárky, odkud bylo vidět roztroušené osamělé domy v lese, okolo kterého pluli. O tři kilometry dál, kde se stékala řeka Lin-cow s malým přítokem Shiu- Pin, uviděli v jedenáct hodin dopoledne hořet několik ohňů. Jak se blížili, byly ohně znepokojivě jasnější. U ohňů si všimli deseti mužů, kteří je udržovali. Na palubě bárky se posádka modlila. Najednou zahřměl rozkaz: „Zastavte loďku. Muži se přiblížili s namířenými puškami a pistolemi. „ Koho vezete?“ zvolali. „ Biskupa a jednoho pátera z misie,“ odpověděl někdo z posádky. Oni na to: „ Nesmíte nikoho vést bez naší ochrany. Misionáři nám musí zaplatit pět set dolarů v evropských bankovkách nebo vás všechny postřílíme“. Ženy v loďce slyšely rozhovor a hned pochopily co se děje. Vzaly růžence, daly si ruce na hlavu a začaly se modlit. V této době bylo smutnou skutečností platit podél řeky jakési mýto, Číňané se tomu podřizovali, aby neměli nepříjemnosti. Ale pětset dolarů byla nehorázná suma. Nikdo přece nebere na cestu tak velkou částku peněz. Hned bylo jasné, že jde o záminku, aby mohli uvěznit cestující misie. Biskup řekl Donu Caravariovi: „Řekni jim, že jsme misionáři a proto nemáme sebou tolik peněz“. Když to slyšeli piráti, někteří z nich skočili do bárky a začali ji prohledávat. Chlapec Apiao se hned přihlásil, že je synem majitele bárky. Na starou katechetku se ani nepodívali, ale jak spatřili děvčata, zvolali: „Uneseme jejich manželky!“ Don Caravario jim vysvětloval: „To nejsou naše manželky, ale žačky, které doprovázíme domů“. Misionáři zdvořilým způsobem, jak se sluší, zadržovali bandity venku a vlastními těly jim bránili vstoupit na loď. Tak piráti zvolali: „Podpálíme bárku!“

O několik metrů dál stála jiná bárka naložená dřevem. Přinesli svazky dřeva na příď loďky a zapálili ho. Protože dřevo bylo silné, syrové a nechtělo chytit, podařilo se biskupovi uhasit první plameny. Rozhněvaní piráti vytáhli nejsilnější větve a začali misionáře bít. Za delší dobu krvácející a vysílený biskup upadl. Don Caravario ještě vydržel několik minut, ale potom klesl i on volajíc: „Ježíši, Marie, Josefe“. Banditi se vrhli na ženy. Marie později podala svědectví: „ Vší silou jsem se chytila spadlého biskupova za levé rameno, ale zbojníci mě udeřili přes ruku klackem a odvedli nás pryč.“ Křičela jsem: „ Pane Bože, zachraň mě,! Pomocnice křesťanů, oroduj za mě, Ježíši, Marie, Josefe.“ Marii se na chvilku podařilo osvobodit a skočila do řeky Shiu-pin. Raději chtěla zemřít, než padnout do rukou zločinců, kteří je chtěli znásilnit. Voda ale byla mělká a tak ji jeden zbojník chytil za vlasy a vytáhl z vody a křičel: „To jste Číňanky, když jdete s cizinci? Katolické náboženství je třeba zničit“! Banditi vzali oba dva misionáře. Před tím vším je ještě prohledali a o všechno oloupili. Na travnatém trojúhelníku, kde se řeky stékaly, leželi všichni, misionáři i ženy, zničení bolestí a bezradností. „Musíme vás zabít!“ křičel jeden z nich na misionáře. „Nemáte strach, že zemřete?“ Biskup odpověděl: „Jsme misionáři. Proč bychom se báli zemřít?“.

Padlo pět výstřelů z pušky.

Piráti přikázali těm, co zůstali na loďce, aby se vrátili do Ling-Kong-How. Kromě majitelů tam byl i malý Apiao, stará katechetka a bratři Marie a Pauly. V ten samý den o páté odpolední dorazili do misie Dona Cavady, kam přinesli tuto smutnou správu. Co nejrychleji uvědomili autority, které nařídili oddílům vojska, nedaleko utábořeného, aby celou věc vyřídili. Tragédie na řece se měla za chvíli skončit. Marie vydala svědectví: „Od misionářů jsme byli vzdáleni víc jak tři metry. Viděla jsem jak don Caravario sklonil hlavu a potichu cosi říkal biskupovi.“ Vzájemně se vyzpovídali. Katechetka Klára zase potvrdila: „Biskup a don Caravario se na nás mile a s úsměvem dívali, očima ukazovali na nebe a nahlas se modlili“. Na rozkaz pirátů se misionáři dali dolů chodníkem, který jde podél toku řeky Shiu-pin. Dívalo se na ně několik zvědavců z blízkých chalup. Jeden z nich slyšel biskupa, jak hovoří k zbojníkům. „ Já jsem starý, mě můžete zabít, ale on je mladý. Ušetřete ho“!  Ženy se od nich oddělily a spěchaly k malé bílé pagodě. Potom uslyšeli pět výstřelů. Marie o tom podala svědectví: „Asi po deseti minutách se vrahové vrátili a oznámili svým společníkům, že na ně vystřelili pět ran z pušky. Je to nevysvětlitelná věc, říkali, viděli jsme už mnohé…Všichni se báli smrti. Ale tito dva zemřeli klidní a děvčata netoužila po ničem jiném jen umřít…“. Bylo krátce po poledni 25. února. Zatím, co se vojenské oddíly rozhýbaly, aby chytily vrahy, děvčata byla odvlečena do hor. V rukách zločinců zůstala na milost a nemilost pět dní. V neděli 2. března dorazili vojáci ke skrýším zbojníků. Jeden z nich, kterého chytli, jim ukázal cestu, stopy svých kompliců. Po krátké přestřelce zbojníci utekli a děvčata tam nechali.

Mučedníci

Mezitím Don Cavada a sekretář biskupa don Lareno v doprovodu velitele městské policie Shiu-pin přinesli mrtvá těla mučedníků. Oba dva měli roztříštěné hlavy. V neděli večer 2. března si tři osvobozená děvčata klekla a modlila se na tělesnými pozůstatky misionářů, kteří položili svůj život, jen aby je uchránili.

Monsignor Alojs Versiglia se narodil v Olive Gessi v provincii Pavia. V roce 1873, byl poslán studovat do Turína k Donu Boskovi. Don Bosko mu ke konci roku 1887 řekl: „Přijď za mnou, mám ti něco důležitého říct“, ale to setkání se neuskutečnilo, protože onemocněl a potom zemřel. V 16 letech skládá první sliby a ve svých 22 letech byl vysvěcen na kněze. Ve svých 23 letech se stává ředitelem noviciátu a magistrem noviců. Byl okouzlený výpravou misionářů, kterou viděl v Bazilice Marie Pomocnice a rozhodl se, že jednou bude misionářem.  Ve svých 33 letech, v roce 1906, vede první salesiánskou misionářskou výpravu do Číny. Stal se opravdovým otcem nově pokřtěných a v roce 1920 byl vysvěcen na biskupa. V těžkém období sociálního napětí a komunistické propagandy v Číně, podporované Stalinem, nasazuje všechny své sily pro ty nejchudší.

Don Kalixt Caravario se narodil 18. června 1903v Cuorgene. Když se jeho rodina přestěhovala v roce 1907 do Turína. Navštěvoval oratoř Dona Boska, ale u Dona Boska absolvoval všechna studia. V roce 1919 poznal mision&´ře Dona Versiglia když se zastavil v Turíně. Tehdy se nadchl pro misie v Číně. Otec, bratr, sestra a především nejdražší maminka Róza mu dovolili už jako v 21. letech odejít do Číny. Nejdříve pracoval na ostrově Timor a nakonec v Schiu Chow kde byl v roce 1929 vysvěcen na kněze. Dopis, který don Kalixt napsal matce Róze 13. února, dvanáct dní před svojí mučednickou smrtí, se dostal do jejích rukou prostřednictvím salesiánů. Nejdříve jí však s největší ohleduplností oznámili mučednickou smrt jejího syna. V dopise, který s úctou k němu uchovává a který je poznamenán slzami maminky Rózy. Don Kalixt píše: „Jenom odvahu moje drahá maminko. Život pomine a bolest skončí. V nebi budeme šťastní. Ať tě nic neznepokojuje, moje drahá maminko. Až budeš nést kříž s Panem Ježíšem, bude o mnohem lehčí a milejší“.

Papež Pavel VI. prohlásil v roce 1976 biskupa Versigliu a Dona Caravaria za mučedníky.

• Blahoslavení papežem Janem Pavlem II. 15.5.1983
• Svatořečení papežem  Janem Pavlem II. 1.10.2000´

   

  &

  Papež Pavel VI. prohl&