Koadjutor Ištván Šándor bude 19. října 2013 blahoslavený

Papež František podepsal 30. března 2013 dekret o blahořečení. Mezi jeho prvními blahoslavenými je i salesián koadjutor Štěpán (Ištván) Šándor. Dnes je už v římském seznamu svatých veden jako blahoslavený, ale veřejný ceremoniál prohlášení za blahoslaveného bude v Budapešti až v sobotu 19. října 2013.

Don Pascual Chávez o saleziánskom mučeníkovi Štefanovi Sándorovi na stránkách slovenských Salesiánů.

V sobotu 8. června uplynulo 60 let od jeho popravy z nenávistí proti víře, jak je formulován mučedník. Hlavní představený k tomu datu napsal zvláštní dopis, kde mluví o hodnotě jeho svědectví. Mrzí mne, že toto slavné datum u „bratrů v utrpení“ (Maďarů) u nás prošlo naprostým mlčením. Chtěl bych připomenout zodpovědnost za veliký dar těch salesiánů, kteří léta trpěli kvůli své víře. Z jejichž utrpení i my dnes žijeme. Ale i modlitbu za ty, kteří udávali a dnes pokání dělat nechtějí a kteří si za svou zradu nechávali platit.

Ištván Šándor se narodil 26. října 1914 v Maďarsku ve městě Szolnok, na řece Tise asi 100 km na severovýchod od Budapešti v rodině železničáře, matka byla v domácnosti. Byl synem národa, který ve svých dějinách musel vždy bojovat o nezávislost. Maďarsko trpělo nájezdy Osmanské říše, ale i pod Habsburky, nacisty, a nakonec pod krutým stalinismem, který poslední povstání jeho národa v roce 1956 utopil v krvi. Jeho národ se vždycky musel snažit o nezávislost proti všem. Život Ištvána Šándora probíhal v době velikých zvratů i nenadálých útoků nepřátel, náhlých změn a pochybných spojenectví. Jeho rodiče otec Ištván a matka Maria byli hluboce praktikující katolíci pevných morálních zásad. Měl ještě bratra Jana a Ladislava. Prožil normální šťastné dětství a už v dětství se projevoval jako altruista a byl známý tím, že vždycky pomohl kamarádům v těžkostech. Byl vůdcem všech her. V tom je jeho dětství podobné dětství Dona Boska. Rodina chodila ve městě Szolnok do kostela k Františkánům. A byli to oni, kteří mu poradili, když viděli, co všechno dělá pro mládež, aby vstoupil k salesiánům. Tam uskutečnil svou touhu pracovat pro mládež.

Ištván vzal jejich rady velice vážně, protože byl člověk, který uměl brát vážně vlastní život. První informace o své budoucí rodině – Salesiánech - se dovídal z Bolettino Salesiáno v maďarštině. Tak poznával Dona Boska i jeho odvážné podniky ve prospěch svých synů. Oceňoval jeho výchovnou metodu i stálou snahu o záchranu mládeže a žasl nad jeho radosti při práci pro mládež, hlavně nejpotřebnější. Pochopil tedy, že jeho ideálem nebude nadále dělat dělníka na železnici, jako jeho otec. Už nějakou dobu tam pracoval. Don Bosko ho zasáhl a neustále více a více přitahoval k sobě a nakonec se mu podařilo i získat souhlas rodičů. V roce 1936 vstupuje do aspirantátu v tiskařské škole v Budapešti ve čtvrti Rakospalota. Salesiáni ho tak nadchli, že byl po měsíci připuštěn do noviciátu. Konec jeho formace byl neslavný, protože byl v roce 1941 opětovně povolán do armády. Nad jeho vlasti se kupily mraky. Podařilo se mu ukončit noviciát, ale potom musel ihned obléci vojenskou uniformu. Na vojně pracoval jako telegrafista. Podařilo se mu vytvořit kolem sebe malou skupinku dobrých vojáků, kteří byli přitahování jeho příkladem a se kterými se modlil. Snažil se udržovat kontakt s představenými. V jeho dopisech se ukazuje jeho obava o vnitřní život, protože se často ocital v těžkých situacích. Na ruské frontě zažíval velice tvrdé situace. Nakonec se octl i v americkém zajetí a byl poslán domů. V roce 1944 se vrátil k Salesiánům. Salesiány považoval za svůj pravý domov.

S příchodem sovětské armády začínají pro církev těžké časy. Na osobní příkaz maršála Vorošilova byl vyhnán apoštolský nuncius Mons. Angelo Rotta, který přispěl k záchraně mnoha Židů. Po příchodu k salesiánům začal Ištván pracovat jako mistr v salesiánské tiskárně. Vojenská zkušenost neoslabila jeho povolání a přesvědčení, naopak ho posílila a začíná ihned rozsáhlý apoštolát mezi mládeží. Události v jeho zemi se odvíjejí rychle. 13 února 1945 sovětská vojska osvobozují Budapešť a Maďarsko přechází pod sovětskou sféru vlivu. 16. srpna ministr školství začíná školní reformu, které cílem je likvidace církevního školství a 4. listopadu v roce 1945 jsou první volby. I když komunisté získali jenom 17 % hlasů, s podporou sovětské armády začíná kontrola státního aparátu. V roce 1946 už salesiánská tiskařská škola nefunguje, pracuje jenom tiskárna. Ta to v povalečné bídě nemá lehké, když lidé mají sotva na chleba. Katolický tisk je velice omezen. V době od 12 do 27. července 1946 ministr vnitra Ladislav Rajk rozpouští všechna náboženská sdružení, jak mládežnická tak dospělých. Mnozí funkcionáři těchto sdružení jsou uvěznění. Ještě v roce 1948 se salesiánům podaří vytisknout v malém nákladu překlad preventivního systému do maďarštiny a v červnu 1948 je provoz tiskárny zastaven. Maďarský parlament 16. června 1948 zestátňuje všechny školy a jejich zařízení. Stát zabírá celou síť salesiánských škol. Na rodiče je vyvíjen nátlak, aby nepřihlašovali své děti na náboženství. Po 23 letech je ukončená salesiánská činnost. V červnu 1950 byly rozpuštěny všechny řády a kongregace, 7. června jsou řeholnici exportováni do soustřeďovacích klášterů. Inspektor páter Vincent Sellye (*1907 – 1983) byl odsouzen na 33 let.

Mladí salesiáni, klerici a novici jsou poslání domu. Museli si najit práci a zapojit se do pracovního procesu. Ištván Šándor začal pracovat, ale zároveň vyvíjet tajnou apoštolskou činnost mezi mládeží. Mohl odejit do ciziny, ale nakonec si to rozmyslel. Nepovažoval za správné, opustit mládež v tak těžké době. Řeholnici se nesměli mezi sebou setkávat, jak to známe i z naší historie. Komunisté považovali 30 tisíc sirotků, kteří v Maďarsku byli, jako příležitost je indoktrinovat a vychovat z nich straně oddané lidi. Po tříměsíčním školení je učinili strážci stranických funkcionářů, služebníky strany. Ti, kteří prožili část svého života v církevních zařízeních, nadále udržovali tajné styky se svými představenými a hlavně s Ištvánem, který mezi nimi tajně působil.

Tajná policie na to přišla a Ištvánovi nepomohlo ni to, že si změnil jméno. Byl zatčen v závodě, kde pracoval, a od toho dne o něm nebylo slyšet. Krutostí z nich vymlátili přiznaní a udělali protistátní skupinu. Metody k doznání byly všude v socialistických zemích stejné. 28 října 1952 začal tajný proces, kde se před soudem octlo devět členů speciálních policejních jednotek, pět mladých salesiánů, jeden student a jedna studentka. Vše proběhlo za zavřenými dveřmi a během jednoho stání bylo rozhodnuto. Byli odsouzení rozhodnutím číslo 1/0308/1952, a to salesián Ištván a tři mladí policisté za zločin spiknutí proti lidově demokratickému státu k trestu smrti. Žádost o milost byla zamítnutá. Za vším stala nenávist k víře. Nábožensky ovlivňovat policisty bylo v tehdejší době velikým zločinem.

Až po pádu Berlínské zdi a potom, co mohli promluvit ti, kteří museli mlčet, se mohlo dokázat, že Ištván Šándor byl mučedník. Ištván byl popraven večer 8. června 1953. Jeho poprava byla oznámená až po roce 1990. Místo uložení ostatků je neznámé.

Jan Ihnát – z pramenu, které jsem sehnal