"Ejhle, Hospodin přijde…"

Advent – čas tichého čekání a těšení se

Osobně mám velmi ráda adventní čas. Chvíle, kdy se v ještě studeném a setmělém bytě sejdeme zachumlaní do dek u rozsvíceného věnce k „rodinným“ rorátům a večer pak ke společné modlitbě a nasloucháme textům, které nám pomalounku přibližují to velké tajemství Božího narození.

Chvíle, kdy studeným ránem pochodují skupinky rozespalých dětí s lampičkami v rukou a aktovkami na zádech na páteční roráty ve staroveském kostele, protože tyto začínají už v 6.00 hodin ráno. Odměnou všem (nejen dětem), kteří se přiměli opustit vyhřáté pelíšky o tolik dřív, je společné setkání nejprve u Božího a potom i farního stolu ke společné snídani, kdy židle téměř nestačí, a potom o mnoho krásnější start do nového dne.

Chvíle, kdy shledáváme noty na tradiční štědrovečerní koledování před půlnoční a vymýšlíme, čím oživit repertoár „vánočního“ sboru. Není důležité, aby zpěvy zněly dokonale, ale aby se lidé spolu sešli a zazpívali si. K tomu jsou dobrou příležitostí adventní nedělní podvečery na faře s povídáním o adventu i tradicích, které se k němu pojí, a nácvik koled.

Není nás mnoho, občas chybí stěžejní hlas nebo nástroj, protože jeho majitel má či nemá službu v práci a někdy je mi z toho i trochu smutno, protože i děti zprvu nadšené odrůstají a hledají svá vlastní kouzla a prožívání víry, často i víru samotnou. Jindy bych naopak ráda přivítala volné nedělní odpoledne a trochu času sama pro sebe, ale radost ze společného setkání nad „rumovým“ čajem je velkým nezaslouženým bonusem. Nechci se tady jen vznášet půl metru nad zemí, protože k adventu manželky a mámy neodmyslitelně patří i úklid, nákupy a pečení, shon a bohužel někdy i nervozita. Také vlastní utkvělá představa idylických svátků, která však většinou vezme brzy za své. Ale i ta patří k adventnímu těšení.

Tak nám všem přeji, abychom každý objevili vlastní kouzlo adventu, který v nás probudí radost a touhu setkat se s narozeným Kristem v tichu a prostotě.