Že prý nebe je ještě krásnější...

Tuto neděli jsme slyšeli nadějná čtení z Písma, první o společenství prvních křesťanů, druhé o „skvělém a trvalém dědictví v nebi“. Někdy nás texty, které slyšíme potisícáté, ponechají v klidu, vždyť je přece známe. Tuto neděli mě však hluboce zasáhly.

Slyšeli jsme je totiž za mimořádných okolností: Představte si kostel naplněný „po okraj“ salesiánskými spolupracovníky, Dcerami Panny Marie Pomocnice, k tomu salesiánská návštěva z vlasti dona Bosca, nejméně deset kněží salesiánů u oltáře, z toho tři provinciálové, vedle Vašík Tošovský se svým čistým pohledem, není to kousek nebe? A to byl jen závěr víkendu Dnů salesiánské spirituality, které snad snese srovnání s atmosférou života prvních křesťanů.
A nebe, to bylo na každém kroku: především k nám z nebe sestoupil blahoslavený Michal Rua ve vyprávění italského salesiána Francesca Motta a sestry Grazie Loparco (jejíž živý obličej navíc vyzařoval zvláštní živou radost), všude jen známé usměvavé tváře (a nebyl to „americký úsměv“, bylo za ním mnohem víc), spousty dětí plných energie, hudební těleso, které přinášelo hluboký duchovní prožitek, navíc s andělským zvukem houslí, nakažlivý humor moderátora, obětavá a radostná služba mladých lidí, kteří se starali o děti, nádherné večerní představení dětí i mladých (skvěle připravený věčně mladým Františkem Blahou)… Kromě toho za vším byla cítit tichá služba sester FMA a manželů Šerých. A když jste zašli do kaple, nebe bylo ještě blíž…
To vše prý není nic proti tomu, co je nám připraveno. Je to vůbec možné? Že jsou toto jen záblesky nebe, je neuvěřitelné, chybí k tomu „jen“ patření „tváří v tvář“, a to teprve přinese celé nebe… Že nás ještě „na krátký čas budou trápit všelijaké zkoušky“, asi prožíváte sami, my docela silně, ale pak… Omlouvám se těm, komu to vše zní příliš pateticky, chápu zvláště ty, kdo tam nebyli, ale nemůžu si pomoci, prožila jsem opět hlubokou vděčnost a radost z toho, že patříme právě sem. Za to díky Vám všem i směrem … do nebe!

Klára Novotná